Vídeňský řízek s ananasovým kompotem

      Když na Vás přijde v Ostravě nad ránem, ještě za tmy, čurání, chodí se prostě za roh Minibaru k popelnicím. Tak to alespoň běžně dělává můj kamarád Pepík Streichl. Ve Vídni onoho červencového nedělního rána roku 1989 jsem ho nepoznával. Křičel na mě dokonce, že není žádné čuně. Chápal jsem ho, mně se ovšem naštěstí nechtělo. Zachránila nás osmnáctiletá volkvomenka s volkmenem na uších. Spíše než ranní ptáče noční koroptev. Ale půjčila. Dva šilinky. Jeden, který jsem od ní vyžgryndal, si vlepím do alba mezinárodních skutků fairplay, druhým jsme z telefonní budky vzbudili Honzu Brabence, který nás do Vídně pozval, řekli mu, že už jsme tady a Pepík u něj doma mohl v klidu spláchnout.

      To bylo tedy v neděli v půl páté ráno a my zrovna přijeli do té slavné Vídně. “Sláva, hurá výletu,“ zakřičeli jsme si, když Mikulov nenápadně přešel v Poysdorf. Povlovná krajina za okny naší dvoutaktní Terezky voněla tam i onde úrodnými hroudami. Všechno má mít svůj počátek, prostředek a konec, jak tvrdí Aristoteles, my jsme tedy neformálně zahájili svou čtyřdenní spanilou jízdu Rakouskem oním spláchnutím. A hned nato jsme si šli dospat. Do zásoby. Dobře jsme udělali.

     Odpůldne nás Honza naložil do Toyoty a že nám musí ukázat Vídeň, která podle Janouška stejně žádná není. Místo polévky prostě rovnou guláš. Chutnal pražsky. Rozdíl je pouze v koření, příloze, příboru a obsluze. Najedli jsme se dosyta.

     V centru Vídně, skrytá za lešením, stojí hospůdka. Nachtazyl jí říkají tamní našinci, kteří se v ní schazejí. Teče tam proudem pivo, víno a slzy. Já si dal vodku a Pepa rum. Und kolu.

     Člověk si trochu připadá jako medvěd na provázku, cirkusová atrakce nebo dokonce ukázka nového myšlení ve starém evropském domě, když tak schází po zpuchřelých schodech do suterénu a dosedá na dřevěnou lavici u chladivé sklepní stěny mezi ženy a muže, kteří zradili vlast a ona jim to zatím neodpustila. Mám za to, že nás mnozí zpočátku považovali za vyslané agenty se zvláštním úkolem. Jak jinak si totiž ti slušní lidé mohli vysvětlit, že Nohavica a Streichl si mirniks dirniks vyjedou přes hranice a “ oni “ je pustí. My si to ovšem vysvětlovali taky dost těžko. A báli jsme se. Při cestě tam i před cestou zpět. Byli jsme pevně rozhodnuti, že se v krajním případě do Československa nazpět třeba i prostřílíme.

     Tomáš, náš dobrý kamarád ještě z Ostravy, který je tam teprve rok, měl trochu nejisté oči. Asi jsme to s tou hrou přehnali. Vymysleli jsme si ji s Pepou ještě v autě, a nazvali “ Člověče, vrať se. “ Pravidla byla prostá: za každý jednotlivý kus, který se na naše naléhání rozhodne vrátit ( a věřte, že jsme plánovali nedělat ty čtyři dny nic jiného než naléhat) si dotyčný připisuje 1 bod, Za Moudrého ze Svobodné Evropy bylo pochopitelně bodů 5 a za Kryla rovnou 7. Mimochodem. Nakonec vyhrál Pepík a to 0,5 : 0. Hodinu hučel do dvou sympatických mlaďochů z Prahy. Oni už ale měli zakoupenou zpáteční jízdenku na vlak, neboť to byli príma lidi a uvědomělí turisté. Což Pepa netušil.

     Zmíněné slzy z Nachtazylu samozřejmě nejsou vidět. Já je slyšel jen pod slovy. Velice jsem ale musel napínat uši. A taky jsem spatřil zedníky stavějící onen společný dům, zatímco ve sklepeních, ve zpuchřelých pytlích vypouštěly brambory první klíčky. Těším se, až si budu moct vyjet výtahem do třetího patra a dát si kouřící bramboračku.

     Jinak název “ Nachtazyl “ se do češtiny překládá jako noční útulek. Takže to nehezké slovo azyl překládejme raději jako útulek. Zní to útulněji.

     Karel, tedy Kryl, seděl vedle mne a začal v Nachtazylu tím, že vytáhl kytaru a spustil, jak 45 roků chodí po světě a ten svět furt a furt se stejně točí. Tak jsme mu opáčili, že cesta je prach a udusaná hlína. To už jsme vlastně byli takoví staří známí.

     Poprvé jsme totiž do sebe vrazili už v poledne toho dne. U recepce hotýlku Admirál před velkou mapou Vídně. My s Pepou čerstvě příchozí, právě jsme se chystali na onu okružní vyjížďku za gulášem architektury jako prvničky, které čekají na své za svěcení, když on vyšel z výtahu. Byl tady už zabydlen. Přijel den předtím. Zajistil si apartmá v poschodí nad námi. Jako placený agent CIA si to patrně mohl dovolit. Předpokládám, že to bylo na fakturu.

     Na koženkové pohovce pod mapou poposedávali arabští manželé a hnědá dítka se nám pletla pod nohy. Karel mi dosahoval po ramena. Já jemu ostatně taky.
     “Já jsem,“ povídám, abych se představil.
     “Tož co, synci,“ začal. Lekl jsem se.

     Není on nakonec opravdu takový, jakého jsem si zapamatoval z podivného videosnímku ze Švýcar, který mi onehdá pouštěli známí a kde on od hromady polen přehlížel ironickým pohledem přítomné i nepřítomné? Nezestárl ve své samotě za oknem se staženou záclonou, v domě, kde jednou začas přijímá návštěvy z dalekého domova, návštěvy, které dští síru, neboť se to od nich očekává, návštěvy, které se šťastně rozloučí, aby pak ututlaly v sobě komu a kde to plácaly po rameni, návštěvy náhodilé jako ruleta devizových příslibů a služebních cest?

     „Bál jsem se o tebe, Karle, v té chvíli u recepce před vídeňskou mapou, nad psacím strojem, teď upřímně pravím, bál jsem se o tebe, ale ještě víc o sebe, neboť tys to byl, kdo mne v tom pradávném nerozumném čase mého pučení pokropil, co já vím čím, zda vodou živou či mrtvou, každopádně kopl do hlavy a do zadku a já pak, nevěda samozřejmě nic z toho, co vím už dnes, rozjel jsem se jako posunovaný vagonka z kopečka za nádražím, abych se nakonec připojil k dlouhé vlakové soupravě, bál jsem se o sebe, ale taky o jiné, o ty, kteří mi u nás doma pouštějí z kazeťáku tvé šumící novinky, a znají tě zpaměti,  bál jsem se, že paměť selhává,že i ta tvoje selhala a nevíš už, která bije a my nevíme, která bije, bál jsem se a ukrutně jsem se mýlil. Ano, naštěstí jsem se, Karle, mýlil.“

     Ale to jsem mu v Nachtazylu, ani ve Vídni vůbec neřekl.

     I když na společné trestné lavici našich povídání jsme probrali všechno možné.

     Hotýlek Admirál je pro zazobané Vídeňáky patrně něčím tak zchátralým jako hotel Odra pro ostravskou veřejnost. Rozdíl je ovšem nebetyčný.

     Ráno jsme snídávali v salonku u recepce. A v pondělí po hýřivé nachtazylské noci nás bolela čela. Úslužná místní posluhovačka roznášela rohlíky, džem, kávu a čaj. Vše zahrnuto v ceně. Já však snídám chatrně. Nepatrně a nezdravě. Neanglicky. Karel s Pepou mě peskovali. Vůbec jsme se peskovali. Mladá svobodoevropská žena, která doprovázela z neznámých mi důvodů Karla, seděla s námi a taky nás peskovala. Prostě jsme se kamarádsky peskovali.

     Pochopitelně, že řeč přišla i na rádio, v němž Karel a ona žena fungují. Na takzvanou stanici Kroměříž,( kteréžto město je shodou okolností Karlovým rodištěm). Karlova kolegyně stála v názorech někde vpravo, my s Pepou zhruba uprostřed a Karel překvapivě dost nalevo, byly to takové ranní parlamentní šarvátečky. Redakční porady. K ničemu pořádnému pochopitelně nevedly a ani nemohly, protože kováři seděli jinde. Tak jsme alespoň krušili cihly ve zdech.
A nadzvedávali železnou oponu.

     “9.září to bude dvacet let, co jsem venku,‘ povídá Karel.
     „Abychom ti poslali zdravici nebo přinejmenším pozdravný telegram u příležitosti přeletu tažných ptáků,“ těšili jsme ho s Pepíkem.

     Pak mi došlo, že právě před dvaceti lety v září jsem Karla viděl vlastně jedinkrát živě na koncertě i já. Zeptal jsem se ho na to.

     “To byl zrovna můj poslední,“ říká mi.

     Hrál tehdy v porubském amfiteátru, v letním kině, jehož plátno se zády tulí ke kulturnímu domu, v němž pak po letech Milan Kaplan slavně roztočil folkový kolotoč. Začátkem září 1969 tam malý muž s kytarou, jak mi utkvěl v paměti, zpíval vestoje, jací jsme Gottwaldovi vnuci a že roste tráva ostřice a Kamile zpíval, ať už nepláče, to vše jsme pak i my vyřvávali z oken chmelových vagonů, nemohl jsem ovšem tehdy vedět, co mi Karel prozradil až v hotýlku Admirál, že toho večera pozval do amfíku taky své rodiče, aby se prostě pochlubil, jak jsem se pak chlubíval i já, ale ani on tehdy nevěděl, že na něho venku, za branou čekají jiní a rodiče to nejsou; těžko je mi dnes soudit, zda neměl přeci jenom zůstat, byly roky a dny, kdy jsem mu jeho rozhodnutí zazlíval, ale hoď kamenem, kdos bez viny.

     Večer v dřevěném divadélku Jury Soyfera jsme Vídni vytřeli zrak. Teda, popravdě řečeno, nic moc. Normálka. Návštěva spíše chabá, ohlas víceméně přiměřený. Jura Soyfer byl údajně životem, dílem a prý snad i osudem něco jako náš Julius Fučík. Možno tedy říci, že jsme hráli v Juldovifuldovi. Já, Pepa i Karel. Neboť on dal taky pár svých pecek.

     Do Vídně jsem sebou propašoval pár svých velkých desek. Když si však uvědomím kolony napěchovaných Poláků na přechodu, beru slovo propašoval zpět. Převezl, lépe řečeno. A nechal je ve Vídni v krámku s českým duchovním zbožím u Pastrnáka. Neprodala se dodneška ani jedna. Nedá se tedy říci, že bych udělal nějakou díru do kapitalistického světa. Cítím, že ani čeští turisté zabloudivší do oněch míst, nebudou mrhat drahocených 120 šilinků za mého Darmoděje. Přitom by mi tak bodly. Všichni v Česku, jak jsem se dočetl v Tribuně, teď dostávají ze západu přehršle valut a počítače, jenom já furt nic.

     To se pak nedivte, že když jsme si v úterý vyjeli a Pepíkem a Honzou po východním Rakousku a v malé vísce někde před Lincem si Pepa poručil, jak to ostatně dělá po celém širém světe, guláš, který ho stál 90 šilinků, to se pak nedivte, že mě na něj přešla chuť.

     I když jinak jsme měli peněz jak šlupek. Popořádku: nejprve ani šilink. Jenom 94 Kčs. A s těmi si můžete, hádejte co a hádejte kam. Pak už to ovšem letělo horempádem. Ve vrcholném okamžiku jsem měl u sebe celou osminu učitelčina platu. Byl jsem prostě takový osminkový kantor. K šilinkům mi bohužel chyběl onen pravý citový vztah, jaký mám k našim Brunovského grafikám. Prostě jsem si nevážil tvrdé měny. Papíry jsem směnil za ananas, který můj Kuba zná jen ze stránek Mateřídoušky, pak za prkýnko, na němž se už Lenka stačila vymlátit a pár elektronických her pro Martinu, když mi už na ten zamýšlený počítač jaksi nevybylo. Ale příště si Commodora koupím. Anebo alespoň Spectrum ZX. A v Basiku mu poručím ROR a=10 TO 150: FOR b=1O TO 150: CIRCLE a,b,5: NEXT b: XT a - a on mi bude doma na obrazovku kreslit kolečka, kola. Spoustu malých vídeňských kol. Což je výhoda techniky. Ve Vídni mají jen jedno.

     Jinak, mimochodem, co se týče toho ananasu. Milá paní Suchánková, která mi ho prodala, udělala mi na něj tzv. cenu, jak se říká mezi soukromníky. Podepsal jsem se totiž její vnučce. Celý jménem. Takže alespoň určitý úspěch jsem ve Vídni zaznamenal. Celé se to událo mezi kupami mexických melounů a jiného ovocného a zeleninového příslušenství, o kterém mě vskutku ve škole neučili.

     Vůbec vídeňské ulice hýří barvami, až z toho pobolívají oči. Tedy mé oči. Oči navyklé šedivým kožíškům měst od Aše a po Košice. Ještě že jsme si koupili před rokem barevnou televizi značky Brožík. Z Televizních novin vím o světě už přeci jenom více než dřív. Ale přesto. Například takoví černoši.

     Jdou si po Marahlfenstrasee proti mně a já zírám. Kulím oči. Vždyť oni nejsou, Jarku, vůbec černí. Spíše načernalí. A tlapky mají béžově nachové. A neony, které se jim odrážejí v očích, jsou zelené až běda. Anebo hned o kousek dál. Ve výloze luxusní značkové prodejny aut se promenáduje šedivě sako. Šustí modrou šekovou knížkou a já tuším, že kdyby se mu v té chvíli spustila z nosu červená, nebude vůbec červená, nýbrž modrá. A zas dál. Plášť  příslušnice. Bílý, nepromokavý, zářící. A ona řídí dopravu, bíle rozkročena uprostřed křižovatky a diriguje symfonický orchestr města Vídně. Zírali jsme.

     Pozvedla ruku a poprosila smyčce stojící vlevo o jemné largo a tympány přijíždějící zprava vztyčeným prstem o chvíli sečkání, než přijde jejich nástup, flétny od Neubaugasse už počínaly své decrescendo, křižovatka šuměla Mozartem, (má tu ve Vídni dva hroby, ale v žádném nespočívá) a ona paní příslušnice nekřičí, neboť všechny nástroje znají své party, jakož i ona ovládá partituru a je to tak snadné, jako je snadné létat.

     Díval jsem se očima, kterým chybí tolik normálních věcí, prostých maličkostí, jež jsou velké ve své samozřejmosti. Poslouchal jsem ušima navyklýma na jiná slova. A nemyslím tím teď jen jazyk. Přijde-li totiž na věc, pak Rakousko a zejména Vídeň, jsou prostoupeny českým živlem, až c. k. smysly blázní. Fakt.

     To Vám žily před léty v Česku tři holky (vyprávěl nám Honza a dušoval se, že to není anekdota, nýbrž pravda pravdoucí) a ty holky- kámošky z Prahy, nějaká Müllerová, Neuwirthová a Schneiderová se provdaly do Vídně za rodilé Rakušáky. Teď se jmenují Vopičková, Nejezchlebová a Polivková. Pak se, světe, div.

     Co se týče jazyka, mně utkvěly v paměti z intenzivní nepovinné výuky němčiny v osmé třídě základní školy i slovíčka, Das Epfl a Landviršaftlicheprodukciongenosenšaft. Jablko a JZD. Na základce mi to neuvěřitelně pálilo. Ale ve Vídni, v běžném restauračním provozu jsem s tím příliš omračovat nemohl. Rychle jsem se naučil zběsilé: Ich mechte becalen ales cuzamen. A Pepa přidával: Ajn mal kofi bite. Případně rum und kola. To je mezinárodně uznávaný terminus technicus. Kluci z Kafecorny, kam jsme si zašli, neboť to bylo za rohem ( ve Vídni je skoro všechno hned za rohem) podvědomě cítili, že mezi polygloty zrovna nepatříme. Ale sblížila nás kytara. Blues je holt blues. I když ostravské a v podání Pepy. Těch dvanáct stále se opakujících taktů jakoby v sobě skrývalo veškerý koloběh světa, radostí i smutků, koloběh planety, jež se otáčí od západu k východu a i když to s ní bývá občas nahnuté, stále se drží, mamina jedna tělnatá, i v té kafetérii bylo cítit chvění pod nohama, jak Pepa solil kulečník tónů a držel býka za rohy.

     Člověkem, který spískal celý náš výlet, byl Honza Brabenec. Zastával vůči nám funkci, které se v armádě říká: styčný důstojník. Víc takových a války nejsou. Před pár lety si zařídil na Spittelbergu ateliér. A galerii. A malilinké divadélko. Však se jeďte podívat. Honza Vás rád uvidí. Spittelberg je ulička, která se i jeho zásluhou stala takovým vídeňským Montmartrem. Honzova vnitřní síla mne těšila. Zaléváš - li strom slzami fňukání, nevyroste. To mne napadá, když vzpomenu Honzy.

     A taky vzpomenu-li na Kohoutovy. K těm jsme byli pozváni na kávu. No odmítněte, že ? V podpůdí, ve středu Vídně, s prstem přímo na tepně doby pan Pavel zrovna něco psal. Jako prý pořád. A házel papuče po svém psisku, které chtělo otravovat.Dělal to ovšem s něhou a láskou.

     Usadil nás do milionářských sametových fotelů a setřel za koncert. Ale dělal to s něhou. Taky se trochu předváděl a hodně vyptával. Ale dělal to důstojně. A pak se nám ještě pochlubil Třešnákovým dárkem. Triptychem krásným jak Brno. A dělal to s láskou. Snad jen ten jeho byt byl příliš krásný a velký na mé zkomírající srdce. Ale na druhé straně, viděl jsem už větší a noblesnější a cigareta ani slova mi v nich nechutnaly, jako tam, vysoko nad Vídní.

     A vylezli jsme ještě výš. Kohoutovi si totiž úplně nahoru na plochou střechu nanosili nějaké židle a stůl. Tohle mejdanové místo, dva metry od mraků mne uchvátilo. Horší byla cesta dolů. Po vachrlatém žebříku podél stěny to zavánělo rozbitou hubou. Velice jsme si museli dávat pozor. Když se pak na nás při odchodu paní Kohoutová zlobila, že jsme neodeslali výtah do přízemí a ona musela za námi šlapat po schodech, ve Vídni se totiž častěji než u nás musejí výtahy odesílat zpět dolů, napadla mně myšlenka o cestách nahoru a dolů. Vím, že byla dost duchaplná, ale bohužel jsem ji šťastně zapomněl.

     V kuchyni u Brabenců se pak naposledy zatetelil vzduch. Honza krájel rajčata, Věrka, jeho žena, měla pod palcem topinky. Kuchyň je pro mne místem našich bytů, v nichž se cítím nejlépe. Snad proto, že tam plápolá oheň, snad že se tam chystá jídlo, snad že kuchyň je rodu ženského, snad. Nevím. Jsem takový, jaký jsem.
Ještě zazvonil Karel. Se zpožděním ale přeci jenom se přišel rozloučit. Poobědvali jsme za řečí krásně důvěrných, jak se to v kuchyni má, vyzunkli víno severorakouských vinic. Problém lidí odcházejících od ploten svých domovů, jak to teď konečně ‚ Karle, tuším, není ani tak v touze po novém pokrmu, v halasivých řečech o strachu a sebepoznání. Je v nedostatku ohně.

     Čas pokročil. Po ruském vzoru jsme se ještě na okamžik posadili. A provedli památeční fotografování. Kdyby se snad jednou historie ptala.

     Dole před autem mi v tupé sentimentalitě došlo, že bych měl krátce zaplakat. Uronit slzu. Udělat takovou tečku za tím dnešním večerem. Vytáhl jsem svazek klíčů, oddělil ten, kterým odemykám byt na Zelené 7 v Českém Těšíně, když se vracím ke svým nejbližším a podal ho Karlovi. Až se vrátíš, povídám mu, abys měl něco do začátku. Jako nevěsta výbavu.

     Sedl jsem do auta vedle Pepy, zapnul si záchranný pás a kopli jsme do toho směrem dolů po Neubaugasse a pak hurá, nahoru, na sever. Třeba se i proplížit.

     Ještě jednou jsem se ohlédl. Karel se pomalu šoural Evropou. Ale já už jakobych šel s ním. I se všema ostatníma.

 

září 1989