|
ČESKÝM
BUDĚJOVICÍM (1983)
Písně ve
dvou se většinou skládají tak, že jeden vymyslí hudbu a
druhý ji otextuje, anebo tak, že jeden napíše básničku,
a druhý ji zhudební. Ježek psal hudbu a VaW ji
textovali, Suchý psal básničky a Šlitr je zhudebňoval.
Nejzábavnější je ovšem způsob, kdy jeden z těch dvou
přinese cár něčeho, čemu říká text nebo melodie, oba si
sednou (například) po koncertě (například) na hotelový
pokoj, vezmou kytary a sešit ( nejlíp nelinkovaný) a
začnou si brnkat, psát na papír, hádat se, překřikovat,
kouřit, pít, volat na recepci, telefonovat známým pozdě
v noci, odcházet pro další láhve, přicházet ze záchodu,
zapomínat, vzpomínat , hrát si a hlavně se bavit.
Protože to nedělají kvůli termínu nebo pro peníze.
Vždycky je ovšem jeden , který tomu velí. V umění
neplatí demokracie. Není možné nechat hlasovat celý
divadelní soubor, zda hlavní postava má přijít zprava
nebo zleva. Režisér řekne a basta. A jde se. Režisérem u
nás dvou býval v těchto věcech Karel Plíhal. Nijak
zvlášť rezolutní, ale já jsem se jeho vedení nebránil.
Skládali jsme těch společných písní na cestách spoustu,
ale dopsali vlastně jen několik málo. Tuším, že tři.
Každá je něčím zvláštní. Dnes Vám povím o
českobudějovické. Je pro mne zajímavá několika
maličkostmi, které možná posluchači ani tak důležité
nepřijdou.
Nejdřív tedy hotelem, na kterém jsme písničku jedné noci
v roce 1983 napsali. Gomel byl v těch letech jednoznačně
nejvěhlasnější českobudějovický hotel a spát na něm se
nepoštěstilo každému. My „folkaři“ jsme nocovali
obyčejně na jiných a roztodivných místech, v ubytovnách,
na učilištích, ve vlacích, nejčastěji pak v bytech
pořadatelů. Po mejdanech jsme ráno v kuchyni mazali
rohlíky pro děti pořadatelek a dobrnkávali poslední
akordy celonočních písní. Hvězdičkové hotely nám byly
zapovězeny a byl to tedy svátek, mít na pokoji televizi
nebo sprchu. A telefon. Telefon, kterým se člověk, když
si chvíli počkal, (a nevadilo mu divné praskání a cizí
funění na druhém konci sluchátka ), dovolal třeba i
domů. Gomel nám tyto možnosti skýtal a my jsme je plně
využili. V jedné chvíli, bezradní při psaní textu, jsme
dokonce volali dolů do recepce ( jaká, ó vymoženost) o
radu, jak dál. A radu jsme dostali. Ta věž na dvě
slabiky se jmenuje Černá. A náměstí na tři Žižkovo.
Tehdy jsme byli v Budějovicích ještě zelenáči. Dnes už
bychom nevolali nikam.
Další kuriozitkou písně jsou „sušenky s obsahem obilných
klíčků.“ Mám pocit, že Karel právě tehdy, na radu Emila
Pospíšila, skvělého kamaráda, přišel s nápadem, jak
očistit svůj (a taky náš) organismus. Všechny tím
obluzoval a měl jistojistě pravdu. Z další pasáže písně
(ty Masné krámy, co otevírají v 9, jsou můj
neoddiskutovatelný příspěvek do písně ) ale jasně
vyplývá, jak to nakonec s tou zdravou stravou dopadalo.
- Musím ovšem v této chvíli přeskočit dalších 8 let,
abych si připomenul, že to byl právě Emil - věrozvěst
zdravých výživ, který do mne na jaře 1991 hučel na
hotelu Bystrica, abych už do toho kopl a že já ten
chlast určitě zvládnu. Seděl jsem naproti němu a
přestože jsem tu flašku slivovice ono odpoledne nakonec
vypil, něco jsem si z toho povídání asi odnesl. Když mi
pak pár týdnů poté poslal Karel
dopis, (možná jediný,
který jsem od něho dostal), abych se konečně rozhoupal,
byl jsem už načat. Ten dopis mi včera při mém hrabání v
starých krabicích spadl jako z nebe. Proč ho po letech
nepřipomenout. Tady je.
Ale ještě zpátky k písni. Na mnoha koncertech jsme ji s
Karlem zpívali. Pokud jsem se tomu ovšem mohl vyhnout,
byl jsem radši. Tady totiž tkví další zajímavost písně.
Karel má hlas posazený minimálně o tercii výš a zatímco
já se nejlépe pohybuji ve dvou oktávách od spodního D do
vrchního E, Karel se nebojí nahoře ani Géčka. Těžko se
nám tedy hledala společná tónina, v níž bychom se cítili
oba dobře a bezpečně. Na nahrávce je to, z mého výkonu,
cítit. Karel byl vždycky technicky lepší zpěvák, o jeho
kytarových schopnostech nemluvě. Já nejlíp vím, co na
kytaru dokázal. Sedával jsem na desítkách společných
koncertů metr od něho a raději jsem se kolikrát směrem k
jeho hmatníku ani nedíval.Ovšem koncerty a hlavně
dvouhodinové zvukové zkoušky, to byla velmi tvrdá škola,
která se mi poté zúročila, když jsem se dal do kupy se
Zdeňkem Vřešťálem a Víťou Sázavským, muzikantů z Nerezu,
který precizností přímo slynul.. Ještěže jsem si s naší
společnou Kapelou a později s Čechomorem nemusel před
hraním mýt ruce a čistit struny lihem, jak po mně
vyžadoval tyran Karel.
Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Že?
|
