|
DEZERTÉR (1982)
Píseň Dezertér vznikla z básně
Jiřího Šotoly Desertér, kterou jsem na střední škole
objevil v jeho básnické sbírce
Za život. Je to jeden z mých prvních pokusů o zhudebnění
cizí poezie. Tím úplně prvním byl Raport, Šrámkova
báseň, jejíž sláva a věhlas se dotýká nejen českých
hvězd ale i všech soutěží umělecké tvořivosti. Ostatně
nedávno mi to potvrdil i můj kamarád a kolega zvukař
Kuba Lis, který za recitaci Raportu na podobných
soutěžích získal v mládí nejedno ocenění. Dodnes nám „Na
levém křídle a poslední… „ procítěně recituje za
volantem při dlouhých přejezdech Česka. Já jsem se
pokusil o její písňovou verzi už v 1.ročníku SVVŠ
a po letech slyším, že to nebyl úplně marný pokus.
Hned na
počátku ovšem musím říci, že termín zhudebňování poezie
nemám rád. Souvisí to s mým postojem k písňovým textů.
Považuji je za nedělitelnou součást písně. Slovo,
melodie, hlas, případně doprovodný hudební nástroj – to
jsou stavební kameny písničky. Žádný z nich se nedá
vyjmout ze stavby, aniž by se stavba zbořila. Avšak ani
žádný z nich samostatně neobstojí tak, jak funguje
v celé pospolitosti písně. Tvrdit, že dobrý písňový text
obstojí jako tištěná statická poezie, znamená nerozumět
písni a jejímu živému plynutí v čase a v melodii a
v podání živého zpěváka. Je ostatně zajímavé, že ve
výjimečných případech se text písně na papíře stává
básní, ale málokdy se báseň z papíru stane celistvou a
živou písní. Výjimky pomiňme.
Přesto se
o zhudebňování tištěné poezie pokouší kde kdo z hudební
branže. Ve folku o to více, že v tomto žánru je tak
značně kladen důraz na zpívané slovo.
Fejetonek mladého
novináře, který přišel pomáhat kamarádům do redakce porubského Folkového kolotoče 1982, aby pak po 25 letech
psal tyto řádky, je toho důkazem. Aby bylo jasno. Já mluvím o zhudebňování,
pomíjím tedy běžné a časté komponování písní na napsaný
text. V tom případě totiž textaři, ať už Suchý pro Šlitra nebo například da Ponte pro Mozarta nepsali
poezii, nýbrž slova budoucí písně respektive opery.
Ostatně i mnoho mých kolegů tvoří písně tak, že si
nejprve poskládají na papír text a pak na něj tvoří
melodii. Já to, až na naprosté výjimky, nedělám.
Mezi tyto
výjimky patří tedy i mé zhudebnění zmíněného Šrámka,
dnešního Jiřího Šotoly, stejně jako pozdějších pokusů u
F.Gellnera, P.Bezruče a nebo A. Bloka. Vždy jsem si
vybíral ke svým pokusům básně, u nichž jsem měl po
přečtení pocit, že už melodii kdysi měly, mají, jen ji
najít, jen ji vydolovat ze zapomnění. Jak u Gellnera,
tak Šrámka je dokonce docela možné, ba více než
pravděpodobné, že většina jejich známých básní ( od Ožeň
se bratře, Konečně je to možná věc, až po Píšou mi
psaní…) jsou původně odrhovačky do hospody. A podaří-li
se mi jednou ukázat, že jádro Slezských písní nenapsal
Vladimír Vašek - kterému učitel v základní škole říkal
posměšně An-ton, podle EIN TON, tedy jeden tón, na který
malý nehudební Vladimír Vašek zpíval všechny lidové
písně – pak se i tady potvrdí má teorie o básních, které
byvše původně písněmi ztratily během času svou původní
melodii. Umím si živě představit potulného herce Ondřeje
Boleslava Petra, kterak jako skvělý muzikant zpívá svého
Kantora Halfara na štacích v Ostravě.
A teď
k Dezertérovi.
Abychom
neplýtvali slovy, využívám techniky a připravil jsem pro
Vás malé překvapení. Poslechněte si na vlastní uši, jak
dobrodružné, zábavné, pestré, jednoduché, ale zároveň i
složité je vymýšlení melodie k té které básni. A co
více.. jak velmi je to zodpovědné. Neboť každý přístup
vede k jinému výslednému dojmu a výsledku. A máme- li
najít už zmíněnou ztracenou melodii poezii, musíme kutat
v podložích hudby sice ostrými ale ekologicky šetrnými
motykačkami. Rychle tedy pryč od velkých patetických vět
k všední realitě mptrojkových ukázek..
Beru pár
úvodních veršů básně a s kytarou
v ruce zkouším vyhmátnout náladu celé básně.
Báseň je
to tragická, s tragickým apelativním koncem takže
samosebou se nabízí emoce tragické až
hysterické. Při pozornějším čtení si však všímám, že
celou báseň provází nálada podzimní plískanice, ono
„pršelo do kaštanů“, a to evokuje spíše klidnější
pochmurnější tón. Co takhle zkusit
sladkým a vzletným prozpěvováním vytvořit absurdní
kontrast k tragické opuštěnosti vojáka na stráži a
v třaskavém kontrapunktu slov a melodie
rozdírat rány
smrti ? Nebo jít ještě dál a zpívat
celý příběh na tři jako valčík ? Ne,
ne, příhodnější možná bude nezúčastněný
vyprávěcí
recitativní tón. Báseň se svými 5
slokami, ale nesmí posluchače ukolébat, snad přeci jen
zkusím svižnější názvuky country. A
když jsem Americe, jak by asi vypadalo něco vzdáleně
podobné Dylanovi ? A co tak východní
kombinace Ami s E7, mí rodní bratři ? Pomůžou v
hledání
pravého tvaru pro píseň ? Nepomohli,
takže mohu prozradit, že se základem pro mé zpracování
básně stal rytmus, který jsem objevil po
několikanásobném pozorném hlasitém čtení básně pana
Šotoly. Ta dáda tadadá ta dádadáda dadá… Stál voják na
dešti a bylo to už k ránu…Ten skrytý rytmus zněl
takto. Po celou dobu jsem navíc slyšel
dole mezi slovy přeznívat jeden tón. Prázdnou opuštěnou
strunu A. Od ní už nebylo daleko ke
kytarovému doprovodu a pak
celé melodii.
Teprve čas vždy ukáže, jestli se Vám to či
ono povedlo. Tuto píseň hraju již 25 let. S chutí. Dá-li
se to tak říci o krásně jímavém a podzimně hořkém
příběhu, za který chci po letech alespoň takto panu
Šotolovi poděkovat.
|
