Jak jsem stál poblíž
(vzpomínky na listopad 1989)

     První zvěsti o tom, že se v Praze něco děje, k nám dolehly v sobotu 18. listopadu večer. Ze Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky. Z Londýna jsme dokonce uslyšeli zprávu o smrti studenta Martina Šmída. Pár dnů předtím jsem na pražských kolejích klubu Otava četl lidem před koncertem výzvu k účasti na demonstraci 17. listopadu. A tak jsem věděl, která bije. V neděli po vyhlášení Pitry v televizi, mi bylo jasné, že došlo k něčemu vážnému. Pondělní Rudé právo se svým prohlášením mě v tom utvrdilo. Volal jsem Pepíkovi Streichlovi, ten měl v úterý koncert na Barrandově, tak jsem jel do Prahy s ním.

     Dojížděli jsme ve tmě, málem jsme přejeli po dálnici až k Chuchli. Konečně jsme našli ten klub. Tam jsem poprvé slyšel, jaké to při těch střetech bylo a že to bylo opravdu bestiální. Druhý den jsme šli s Pepíkem na Václavské náměstí. Sraz byl ve tři hodiny na Můstku tam u ČKD. Všichni muzikanti se tam měli sejít. Stáli jsme u Melantrichu, takže jsme viděli celý průběh. Atmosféra byla radostná, všude plno energie. Večer jsem na kolejích VŠE v Praze Suchdole viděl videozáznamy ze 17. listopadu. Bylo to neskutečné. Toho dne se koncert změnil v diskusi. Lidé si vyjasňovali, o co jde.

     Druhý den jsem se vydal do centra s tím, že zajdu na OF. Věděl jsem, že je to v Laterně magice. Byl čtvrtek 23. listopadu. Před vchodem do Laterny magiky stál obrovský houf lidí. U vchodu dva hranáči, nikoho nepouštěli. Jeden z nich mě zřejmě poznal. Bez řečí mě pustili dovnitř. Dole v kanceláři to vypadalo jak v úle. Koho jsem znal byl Petr Oslzlý, Joska Skalník, s kterým jsem se vlastně viděl poprvé tváří v tvář, Jirka Černý, proběhl tam Jiří Bartoška, Michal Kocáb, Michal Horáček. V kapse jsem měl báseň, kterou jsem napsal v noci z neděle na pondělí. Dozněly salvy slávy. Šel jsem za Jirkou. Báseň si přečetl a řekl dobrý, že to bere. Pak začala schůze o programu večerní manifestace. Vedl ji, jak jsem se později dozvěděl, Václav Malý, který se mi líbil hned od prvního okamžiku: klidný ale nekompromisní člověk, který to řídil profesionálním způsobem, nezabýval se podružnostmi. Promluvit měl Havel. Ten řekl, že za hodinku je zpátky a šel psát.

     Demonstrace začínala ve čtyři. Byla už tma. Půl hodiny předtím jsem šel v houfu asi dvaceti lidí různými pasážemi, až jsme došli na Václavák. Tam jsme se prodrali do budovy Melantrichu. Nahoře malé místnůstky, předsíň, kanceláře. A pak místnost 10 krát 8 metrů, s otevřeným oknem. U okna praktikábl, na který si člověk stoupl, v oknech mikrofony. Tak tam se hovořilo k plnému Václavskému náměstí. Kolik lidí bylo dole, nevím. Jen jsem ty masy cítil. Kolem mě několik desítek lidí, plno známých tváří a taky spousta kamer, spousta televizních štábů.

     Láďa Kantor mě těsně před mým vystoupením přesvědčil, že místo recitování mám zpívat. Pan Havel říkal, ať zpívají i lidi. Neměl jsem ale kytaru. A už mi ji dávali, od Jirky Tichoty. Zvažoval jsem, co zazpívat, volba byla jasná: Když mě brali za vojáka. Vystoupil jsem po panu Komárkovi asi po dvaceti minutách demonstrace. Tréma žádná. Stojím v tom okně, přede mnou nádherný pohled na temné Václavské náměstí, jenom reklamy a pouliční lampy osvětlují obrovskou masu lidí. Trochu jsem se vyklonil, abych viděl až k Václavovi. Pak jsem řekl: Český národ vždycky nacházel svou sílu ve společném zpívání, a proto si zazpívejme. Lidi se vlnili a zpívali. Dozpívali jsme a lidi křičeli Jarek Jarek a Ještě jednu. Tak mě pan Havel posunul, ať se ještě ukážu. Tak jsem řekl: Přátelé, mohl bych zahrát ještě jednu písničku, ale jde o to, abychom zpívali i zítra! Na závěrečnou hymnu mě vytáhli Kubišová, Spirituál kvintet, Zagorová, ať jdu i já na ten praktikábl, ale já jsem se držel trošku vzadu, aby byli hlavně vidět ti nejhlavnější.

     Bylo mi 36 let a dočkal jsem se svobody.