|
JACEK (16.4.1989)
Když se dnes občas začtu do vzpomínek svých mnohých
vrstevníků na dobu zpřed dvaceti let, je mi až stydno ,
jak jsem na rozdíl od nich mohl být tak nedůvtipný,
neprozíravý a málo vnímavý. Oni už tehdy na podzim roku
1989 přeci věděli, že se režim hroutí, oni už tehdy
cítili, že od komunistů nehrozí pražádné nebezpečí, oni
už tehdy dobojovávali svůj vítězný boj s nepřítelem. To
jenom já jsem připravoval svůj „dušičkový“ výlet do
polské Wroclawi na Festival nezávislé kultury málem jako
partyzánskou akci.
Dnes, kdy na cestě do
polského Cieszyna přes řeku Olzu nemusíte už ani
zpomalit svůj vůz, je až nepochopitelné, jak tam ještě
před několika málo lety vůbec mohly stát ty pomyslné
betonové zátarasy a celníci byli přísnější než uvaděčka
v kině na mládeži nepřístupném filmu. Komunisté tak
vehementně a ohnivě hlásali proletářský
internacionalismus a přátelství mezi národy, až mne
raději nepouštěli ani do spřáteleného Polska. Ještě, že
jsem to měl z balkónu svého panelákového bytu na Zelené
ulici v Českém Těšíně k Piastovské věži vzdušnou čarou
pár set metrů a alespoň očima jsem si mohl létat od
stolku, u něhož jsem četl Iwaskiewicze, do země, která
byla jeho vlastí.
S Těšínem, městem, kde se
v rodině českých muzikantů narodila má žena Martina a
kam jsem se za ní přestěhoval po vojně, neboť v Ostravě
to bylo s bytem a zaměstnáním prachmizerné, jsem měl
velké štěstí. Koncem 70. a začátkem 80. let to bylo
místo, které mi svým dotykem s velkou krásnou polskou
kulturou umožnilo čerpat z bohatého a životadárného
polského moře trochu té čerstvé vody do mého zatuchlého
českého rybníčku. Nikdy bych nebyl tím, kým jsem, nebýt
polských stromů, jejichž ovoce jsem ke svému českému
masitému obědu jedl jako dezert.
Píseň Jacek jsem napsal zjara
89. roku a mám k ní několik osobnějších vzpomínek.
Jednak jsem se tou písničkou pochlubil hned začerstva
svému dohlížejícímu kapitánu Liberdovi, když se mne zase
tak jednou vyptával, co právě dělám. Udal jsem hrdinně
sám sebe, když jsem mu zbaběle prozradil, že jsem zrovna
napsal tuto píseň a jak jsme tak seděli proti sobě, drze
jsem mu ji zarecitoval. Myslím, že pochopil, neboť se
mne otázal, zda si myslím, že hranice padnou. A já mu
samozřejmě řekl, že to je jisté. A zeptal jsem se ho,
zda ho jeho práce baví. Řekl, že ano, neboť se seznámí
s mnoha lidmi.
Díky názvu písně je spousta
mých posluchačůí přesvědčena, že je píseň napsána pro
Jacka Kaczmarskiego, velkého polského barda. Byla by to
krásná legenda, ale pravda to není. Jacek byl v té době,
na jaře 89. roku, ještě v emigraci, tuším že
v Austrálii, jeho písně jsem znal jen zběžně. Naše první
setkání proběhlo až na jaře příštího roku na náměstí v
Cieszynie, kde jsem mu zazpíval hlavně novou Vlaštovko
leť. A teprve pak, okouzlen jeho krátkým vystoupením a
osobním rozhovorem, jsem jej začal poslouchat a
překládat zebrubněji.
Ale zpátky k mému podzimnímu
cestování do Wroclawi. Tam jsem píseň Jacek zahrál jako
své osobní poděkování přátelům z polské Solidarnosci,
kteří celý festival připravili. Byly to krásné čtyři dny
u blízkých kamarádů. Vlastně jenom tři, pátek až neděle,
3.-5. listopadu 1989. Já jsem si ale celý ten výlet
musel ještě prodloužit o jeden den. Už ve středu večer
mi totiž volal Pepík Štreichl, že budou od pátku polsko
- české hranice pod velkou kontrolou. Myslím, že řekl
rovnou: střeženy. Neptal jsem se ho, odkud to ví, je mi
to jedno i dnes, ale protože jsem tušil (a případ Karla
Plíhala a Emila Pospíšila, kteří byli zastaveni na
přechodu v Náchodě, to potvrdil ), že je to více než
pravděpodobné, začal jsem konat. Domluvil jsem se s naší
kamarádkou Olinkou H., zdejší Polkou a Martininou
svědkyní na svatbě, a ta mi u své babičky v polském
Cieszynie odložila nějaké polské peníze. Ve čtvrtek brzy
ráno, ( oproti svým zvyklostem jsem vstal už za velké
tmy někdy kolem šesté ) jsem se bez kytary, abych
nebudil žádné podezření, v kapse maje jen pozvání, které
mi kdovíjakými cestami získali přátelé z polské
Solidarnosci, vydal na Most přátelství. Vystál jsem si
dlouhou frontu mezi těmi, kdož mířili do Polska za prací
a měli oficiální propustky, a když se na mne celník
zpytavě podíval, a zeptal se, kde mám kytaru, uraženě
jsem mu odpověděl, že u hrobu příbuzných se přeci
nezpívá. Bylo před dušičkami, to bylo zřejmě mé štěstí.
Vpustil mne. Tak jsem se dostal poprvé do polského
Cieszyna. Dům Olininy babičky jsem za svítání našel.
Byla očividně zaskočena, co že si to ti Češi tak brzy
zrána nenavymýšlejí , ale dostal jsem pár svých zlotých
a mohl nasednout do autobusu a jet do Katowic. Poprvé
v polském autobuse. V Katowicích jsem přestoupil na vlak
a pozdě odpoledne, celou dobu na jedné noze v uličce,
dojel do Wroclawi. Pro mne to byl zážitek jako
z dobrodružného filmu. Tak jsme tu žili, milé děti.
Třešinkou na dortu byl můj návrat v neděli podvečer, kdy
jsme se vraceli domů společně s Pavlem Dobešem. On
řídil. Já tehdy auto ještě neměl. To překvapení strohé
poručice, když mne zahlédla, a pronesla: Nohavica, jak
vy jste se tu dostal ? stálo za to. A tak nás za odměnu
pořádně prošasovala. Ovšem my už byli s Pavlem dopředu
varováni a všechny rozvratné myšlenky jsme si vezli
v hlavě. Pavel by mohl povídat. Vůbec by bylo zajímavé,
sesbírat vzpomínky všech, kdož se do Wroclawi z Česka
dostali. A jak tak koukám na společnou fotku z pódia,
nebylo nás tam málo. Já, Pepa Nos, Pavel Dobeš, Petr
Dopita, Petr Rímský, Pepa Štreichl. Emigranty
nepočítám. Ti to měli snazší.
Samotný koncert vidím před
očima jako dnes. Hlavně mne zaskočilo opravdu velké,
bouřlivé a místy až dojemné přijetí Karla Kryla. A to
nejen těmi několika desítkami Čechů, kteří se do sálu
dostali, ale hlavně stovkami Poláků, pro něž byl už
tehdy Karel velkou ikonou. Netušil jsem kolika lidem
v Evropě Karel svými písněmi na vlnách Svobodné Evropy
dodával síly. Zpíval tam některé své písně polsky a
zněly moc povedeně a působivě. Říkal jsem si, kéž bych
to taky jednou takhle mohl zkusit.
Samotný hektický pobyt ve Wroclawi se mi ztrácí v mlze.
Jako útržky mi vyskakují vzpomínky na Karla , který se
mne ptá, jaké to máme doma s daněmi, na sbírku, která se
dělá na podporu potrestaného Standy Zárybnického, na
Jardu Hutku, kterému jsem v šatně děkoval za to, že jsem
se mohl na jeho písničkách tolik naučit, na karavan, v
kterém spím, na polská knihkupectví, která byla plná
knih, jaké jsem v Čechách v té době neviděl ani omylem,
na spoustu polských mlaďochů, kteří nás nezištně
ubytovávali, starali se o nás a těšili se spolu s námi,
že to vše vyšlo, i na pány emigranty, kteří pořád
společně špekulovali nad tím, kdy to doma praskne..
Ve vzduchu bylo cítit jaro
národů.
Díky, mí polští přátelé, že
jsem se ho u vás mohl poprvé nadechnout.
|
