|
JUGOŠKA
( 1987 )
Přiznávám se, že emigrace nebyla v naší rodině
nikdy téma, o kterém by se někdy nějak vážněji
debatovalo nebo uvažovalo. Jaksi samozřejmě jsem se
smířil s tím, že je mi dáno prožít svůj život tady, v
zemi české, kde jsem narodil, že je mi přikázáno žít s
národem, jehož jazykem mne máma naučila mluvit a číst,
že mi přináleží být tady v dobách dobrých i zlých, v
časech radosti ale i trápení a bolestí. Lidé, kteří z
jakýchkoliv důvodů odcházeli ( aby se už nemohli vrátit
) mi byli cizí, ale nijak jsem je nehodnotil, natož
odsuzoval. Někdo můj postoj může nazvat věrností, jiný
zbabělostí, nic si z toho nedělám. Naštěstí přišel rok
1989 a emigrace je pro můj zbylý život vyřešené téma.
Zní to pateticky, ale beztak nikam neutečeme před sebou
samým, a náš osud nás dostihne stejně na Šumavě jako na
Miami Beach. A co máme udělat, musíme udělat, ať už máme
za zády policejní režim nebo před sebou svobodný svět.
Nakonec ovšem stejně všechna velká slova končí u
šedé reality našeho každodenního života. Nebyl jsem
nikdy postaven před podobnou Sophiinu volbu, jak o ní
vypráví např. Jarda Hutka nebo Vlasta Třešňák, kteří
měli na výběr buď kriminál nebo vyhnání ze země. Mně jen
jednou naznačili pánové v šedém, jestli a jak se mi líbí
v této zemi, a dvě bezesné noci jsem přemýšlel, co pro
mne znamená domov a z čeho se vlastně skládá to puzzle,
které má na krabici napsáno ČSSR. A co jim řeknu, jestli
příště přitlačí. Naštěstí to bylo už v polovině 80. let.
A více nepřitlačili. Jen postrašili. Což uměli.
Předtím jsem byl venku vlastně jen na bezvýznamných
výletech a to ještě v zemích tzv. soc - demo. Jako kluk
s ragby v polských Katowicích, odkud jsem si přivezl
krówki a szampon smaku jablecznego, pak jako knihovník
koncem 70.let v Drážďanech, odtamtud mám noty s
kytarovými etudami J.S.Bacha. A potom až koncem léta
1989, na pozvání krajanského vídeňského spolku. Nemluvě
o Wroclawi v listopadu téhož roku, kdy se už v Berlíně
bortila zeď. Ten polský výlet na sklonku socialismu
stojí za delší povídání. Nebojte se, dojde na to.
Zpátky ale k Čedoku, který nám sliboval výlety za
hranice všedních dnů. Já vím, že jsem v tomto směru v
očích mnoha spoluobčanů ňouma a neumětel. Výjezdní
doložky a
devizové přísliby si přeci při troše vůle
dokázal za socialismu obstarat mnohý. Já ne. Nebral jsem
to (a neberu to ani dnes) nijak diskriminačně. Prostě na
mne nezbylo. To je jak s těmi modrými knížkami. Jak já
záviděl všem kolegům a známým, kteří se dokázali vyhnout
dvěma rokům u zelených a obstarali si přes známé doktory
modrou. Na Valašsku by se o mě řeklo: on je zpod lavky.
Co to znamená, si jistě domyslíte.
Dnešním mým tématem je emigrace. Dívám se zpět a
uvědomuji si, že o emigrantech zpívám vlastně jen jednou
jedinkrát a to ještě spíše s úsměvným ironickým
nadhledem. Píseň
Jugoška je o typickém „ekonomickém
emigrantovi“. Nebylo snadné objevit na pololegálních
nahrávkách nějakou její verzi. Příliš často
jsem ji totiž nehrál. (Ta dnešní patří mezi unikáty - je
z koncertu pro Jonáš klub v prosinci 1987.) Možná už tehdy mi připadalo trochu
nemístné vysmívat se těm, co odcházeli, i když sami
psali domů, že šli jen a jen kvůli prachům a jsou v poho.
Rozdělovat emigranty na mravně oprávněné a na ty druhé -
ekonomicky prohnilé , to se sice dodnes s úspěchem děje,
ale to já neberu. Život mne naučil, že naše motivy jsou
skládankou tisíců střípků a slepit je v jeden
barvotiskový obrázek prostě není v silách smrtelníka.
Takže berte dnešní píseň z archivu jako připomínku
časů, kdy na jihu, na hranicích s Německem, v oranicích
před dráty pod elektrickým proudem hledali cvičení
vlkodlaci lidské stopy a na severu, na hranicích s
polským Cieszynem člověk
mával Jackovi z jednoho břehu Olzy na druhý a
nemohl mu podat ruku.
Kruci, ať mi komunisti nic neříkají o bratrství a
lidské solidaritě
|
