KANTOR HALFAR (1983)
Text: Ondřej Boleslav Petr
Ondřeji Boleslave Petře,
píši Vám, ač vím, že má slova nebudete číst.
Chtěl bych položit kytici na Váš hrob, největší básníku slezské
země, nevím ale, kde je.
Nevím, kde navěky spočíváte.
Před padesáti lety, na den přesně, zemřel Váš kamarád Vladimír
Vašek.
Ten, co jste spolu flámovali v Místku a chodívali za holkama.
Ten, který podepsal Vaše básně svým jménem.
Ten, který pak vyškrtl Vaše jméno ze své paměti.
Ten, za jehož rakví nadepsanou Petr Bezruč jsem před padesáti lety
jako pětiletý kluk šel za ruku s otcem.
Kdysi Vám vzali povolání, vojenskou hodnost, vzali Vám Vaši lásku,
potom Vám vzali básně.
Alespoň ty básně Vám chci vrátit.
Vaše Slezské lesy, Vaši Maryčku Magdoňovu, Vaši Ostravu, Vašeho
Kantora Halfara a tolik dalších.
Už slyším slovutné profesory a habilitované znalce Bezručových
básní, jak na mne křičí hlasitá slova o mé zpupnosti,
diletanství a nestoudnosti.
Jak udatně od kateder volají: cože se to ten hlupák vůbec opovažuje
mluvit o věcech, jimž nerozumí ani za mák.
Cožpak ví více než my, kapacity literárních a historických fakult ?
Ano vím.
Vím, neboť čtu srdcem.
Nikoliv jako oni se skalpelem a logaritmickým pravítkem v ruce.
To oni vypravili falešný pohřební průvod a vázali věnce slávy
s cizím jménem na stuhách.
To oni dopustili, že se cosi zametlo pod koberec, kohosi umlčelo a
cosi přepsalo.
To oni si žili spokojeně své vědecké selanky v tichém souzvuku se
starým ještěrem či jak si pana Vaška nazvali, namísto
toho, aby pátrali po člověku, jenž osudem a krví
sepisoval své básně.
Dnes už nám asi zbývá to jediné a poslední: číst srdcem.
Ale nebojte se, Ondřeji.
Povídalo se mezi lidmi, že se padesát let po smrti Vašeho kamaráda
Vládi Vaška objeví jakási jeho závěť, v níž vyjeví
pravdu o Vašich Slezských písních.
Včera se skřípavě otevřely dveře.
Ale zatím se nic neobjevilo.
Ondřeji Petře, nevím, jestli mi kdo pomůže, ale i kdybych sám měl,
budu hledat ten kus slezské země, v níž odpočíváte.
A budu číst Vaše básně i jiným, aby i oni poznali.
A tu růži Vám jednou přinesu.
V Ostravě, 17.2.2008
Jaromír Nohavica
Ondřej (Boleslav) Petr se narodil 8. února
1853 v Bruzovicích. Po absolvování obecné školy byl
poslán národně uvědomělou rodinou za vyšším vzděláním do
Těšína na gymnázium. Ondřej měl vznětlivější povahu, a
proto se už jako student dostal do konfliktu se správou
gymnázia. Rodinná tradice líčí dopis, v němž vedení
gymnázia píše, že „musíme vašeho syna vyloučit, neboť je
to revolucionář, chce nás přesvědčit, že slunce svítí v
noci a kazí nám morálku ostatních žáků.”
Podobně si Ondřej počínal i na těšínském učitelském ústavě a jako
učitel pak vůči německému inspektoru v Těšíně, k němuž
se opovážil mluvit česky. Pro podobné „revoluční”
přečiny byl suspendován. A protože i na vojně měl
konflikty se svými nadřízenými, kteří hanobili českou
řeč, byl i tam degradován. Neměl žádného pevného
postavení, a tak se ho zřekla i jeho milenka –
„nejkrásnější děvče z Žermanic” Hanka Ježíšková – a
vzala si raději obyčejného pacholka. Ondřej zdrcen
procházel celým Těšínskem a Ostravskem, hledaje nějaké
vhodné zaměstnání. Poznal i hornický život. Seznámil se
s prkny kočovného divadla. Když se starší bratr Jan
usadil v Místku jako advokát, vrátil se pak Ondřej domů
a pracoval jako solicitátor v jeho kanceláři. Z mnoha
dokumentů víme, že se stejně jako jeho bratr velice
pilně věnoval národně buditelské práci.
Ondřej Boleslav Petr náhle skonal 27.června 1893.
Nikde není zmínka o jeho básnické tvorbě, v rodinné tradici se
uchovala jen vzpomínka, že Ondřej poslal sbírku svých
básní kterémusi moravskému nakladatelství. Básně mu prý
byly vráceny pro jejich útočný obsah, z čehož vznikl
spor mezi rozvážným Janem a výbušným Ondřejem. Ondřejova
smrt mohla být podle některých domněnek i sebevraždou. A
ty vrácené básničky podle zachované rodinné tradice pak
spálila buď jeho švagrová nebo podle jiných pramenů
bytná.
Použitá literatura :
Ludvík Novák, Bezručův přítel Ondřej Boleslav Petr –
Listy Památníku Petra Bezruče 30.8.1966
|