KDYŽ MĚ
BRALI ZA VOJÁKA (1982)
Společné zpívání s
publikem je pro písničkáře jedním z největších zážitků,
které ho mohou potkat. Nedá se to vynutit, nemůžete tomu
poručit. Snad jen od mikrofonu vyzvat, nabádat. Ale
konečné svobodné rozhodnutí tkví jen a jen v srdcích
posluchačů.
Je-li bůh, ( a přiznávám, že nevím, jestli opravdu je),
pak pro mne je ukryt v hudbě. V hudbě, v nepostižitelné
a neuchopitelné směsici zvuků, která nás obklopuje jako
vody oceánu, v hudbě, která jediná je schopna zhmotnit
čas tím, jak jej obkresluje každým tónem a každým
čekáním na další. V hudbě, která je i není zároveň,
jakož i my jsme a nejsme zároveň v té dlouhé řece času.
Píseň společně zpívaná je pro mne modlitbou. Společnou
modlitbou. A to nemluvím jen o ušlechtilých a
patetických chorálech a hymnech, ale i o hospodských
odrhovačkách a bojových písních. Skrze ně všechny můžeme
s ostatními živými bytostmi sdílet jeden prostor, jeden
čas, jednu píseň, jeden hlas volajícího na poušti. Jednu
naději.
Kalvín už před téměř 500 lety řekl, že zpěv má velikou
sílu a moc rozpáliti a pohnouti srdce lidská. Při
společném zpívání jsme znovu dychtícími dětmi.
Všechna ta velká a vášnivá slova píšu dnes na okraj své
písně Když mě brali za vojáka a jsem si vědom jisté
nepatřičnosti mého gesta. Tehdy před léty napsal hudební
kritik, že je to sentimentální vlastenecká odrhovačka z
předminulého století. Nevím, pane Rejžku. Takovou jsem
ji psal. Pamatuji si, jak mě napadlo prvních pár slov:
Když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola…, a já jsem
poznal, že celá píseň už je někde hotova, jen je skryta
v písku času a já ji musím opatrně jako archeolog znovu
nalézt a vyzvednout ze zapomnění.
Také si pamatuji, jak jsem její rytmus ukládal do
polonézového slavnostního tempa, jak jsem ji celou
zpřízemňoval slovy jako blbec (se slabikotvorným a
dlouze zpívaným BL), kvartýr, zápal plic, jak jsem pak
záměrně rýmoval infinitivy učiti, chrániti, to vše,
abych udržel čistotu písně, jakousi její „špalíčkovou
stavbu.“ Mnohem později jsem tento princip objevil u
velkého polského básníka Boleslawa Lesmiana. Totiž slovo
jako tnutí širočinou. Žánr to žádal. „Když mě brali za
vojáka“ není píseň k šansonovému poslechu. To je ta, při
níž se rozpalují srdce. Podobně jako „Baníčku, my jsme s
tebou“ nebo „Krásná je zem“.
Opakování veršů, refrénu nebo jednotlivých slov či
slabik, i „odpovídání chóru“ je samozřejmě hluboce
zakotveno v prostředí víry, kostelního zpěvu, počínaje
černošskými spirituály na americkém Jihu a konče
českobratrským zpíváním v dřevěném kostelíku v Rožnově.
Byl jsem si toho vědom. Já, člověk vyrostlý v
sekularizovaném prostředí, v socialistickém státě
budujícím komunismus, jsem si musel počkat až na Stůj,
břízo zelená Jaroslava Hutky, abych zaslechl skrze
moravské lidové balady kněze, který předzpívává a chór,
který mu naslouchá a potom spustí svůj mnohohlasý zpěv.
Husita, Když mě brali za vojáka, Píseň o té revoluci
1848, Legenda o svatém Václavu, Divoké koně to byly a
jsou mé pokusy o chorálové písně zpívané ve světském
prostředí.
|
