|
KNIHOVNÍK (1981)
Být knihovníkem to není jen půjčovat
detektivky a zamilované romány zpoza pultu, vyhledávat
neexistující články v novinách, dělat čtenářské besedy o
Babičce Boženy Němcové pro znuděné páťáky, zakládat
(ještě za starých časů) knižní lístky do obálek, děsit
se stěhování skladů a malování čítáren, to není jen
s tužkou v ruce piplat se s revizí knižních fondů, vědět
o čem je Sinuhet,o čem Exuperyho Citadela, a o čem
Světlé Kříž u potoka - to je hlavně s knihou v ruce
potkat se s druhým člověkem.
Uff. A mám za sebou úvodní věty, které bývají
nejtěžší. A hned mne napadá dvojí možné hodnocení mého
úvodního odstavce. To se dá tesat – anebo spíše – to je
blbé, to se bude líbit, jak říkal pan Werich. Vyberte si
a já se vrátím ke své knihovnické praxi. Teď už slétnu
zpátky na zem.
V knihovnách jsem pracoval celkem 9 let.
Nenechte se zmást textem mé dnešní písně. Ten jsem
složil kamarádkám knihovnicím ještě jako jejich kolega
v roce 1981. Celé mé knihovničení ovšem začalo už v roce
1974. Po přerušeném studiu na vysoké báňské a po roční
brigádě ve Vítkovicích jsem nastoupil v Ostravě do
půjčovny. Sídlila v centru, naproti kavárny Elektra,
v tom rohu, co je teď pojišťovna. Já byl odjakživa na
knížky a na poště bych při své bohémské povaze mohl
způsobit finančí manko. Moc rád vzpomínám na všechny
kolegy i kolegyně. Taková Alenka Hrazdilová je dodneška
mou dobrou duší a prodlouženou rukou v českých
knihovnických regálech. Mnohé vzácné dokumenty a články,
které se objevují v tomto Archivu pod lupou, jsou zde
právě díky její znalosti knihovnického terénu a map.
Nebo pan Biňovec. Kdykoliv zaslechnu píseň Marie
Rottrové Čas motýlů, první svůj text, který se objevil
na její desce, vzpomenu na něho, nefalšovaného
disidenta, který seděl nahoře ve studovně ostravské
knihovny. Za ním jsem jako nováček poeta
přišel s prosbou, aby mi pomohl vymyslet název právě pro
tuto píseň. A on ho vymyslel. Takže když potom v Gramorevui
opatrně chválil tento text Jan Rejžek, (a je to jedna ze
dvou krátkých recenzentských zmínek o mých písních,
kterých se Honza za těch 25 let dopustil), chválil tím i
práci pana Biňovce.
Ostatní kolegyně a kolegové prominete, když vás nebudu všechny
jmenovat? Stránka by nestačila.
V ostravské knihovně jsem ovšem poprvé zahlédl
také hloubku své nedostatečnosti, když jsem si ve své
naivitě hned první dny odkládal za sebe do regálku
vrácené knížky, které mne tak zaujaly, že jsem se těšil,
jak si je přečtu. Večer jich tam bylo po celém výpůjčním
dni tak pět až deset. Druhý den dalších pět až deset,
třetí den taktéž. Pochopil jsem, že nám nezbývá tolik
času života k přečtení všeho, co bychom přečíst měli a
chtěli.
Po dvouleté pauze na vojně, (kde jsem byl ovšem kromě
jiného také knihovníkem), jsem pak dál knihovničil
v Českém Těšíně, kam jsem přesídlil a kde jsme si
pořídili po pěti letech podnájmu družstevní byt. Tam už
jsem povýšil a kromě půjčování knih jsem léta ve
studovně knihovny sloužil jako bibliograficko-informační
služba. Moje pracoviště bylo umístěno ve stejné budově,
kde mimochodem sídlilo i těšínské divadlo, (odtamtud
pochází moje raná, ještě knihovnická píseň Na dvoře
divadla). Zjednodušeně se dá říci, že jsem byl takovým
vyhledávačem www.google.com. Přicházeli za mnou zejména
studenti s tím, že potřebují napsat referát, nebo se
připravit ke zkoušce, a já jim pomáhal vyhledat
literaturu, novinové články, dokumentační přehledy ČTK,
hesla ve slovnících. Byla to dobrodružná práce. Dobře
seřazený katalog a správně zvolené heslo tvořily základ
úspěchu. Rád vzpomínám v této souvislosti na starší
paní, která mne jednou zaskočila tím, že mě požádala,
abych jí zjistil, kdy byly Velikonoce v roce 1944. To
přesné datum potřebovala k doložení v nějaké žádosti
ohledně svého válečného nasazení a já jí chtěl proto (i
z prestižních důvodů) mermomocí vyhovět. Nakonec - po
marných hledáních v knihách i starých časopisech, po
neúspěšném obvolávání těch několika antikvariátů, které
fungovaly, jestli náhodou nemají staré kalendáře z roku
1944, se mi nakonec hodila i má nedostudovaná profese
matematika. Šťastně osvícen jsem sáhl po Ottově slovníku
naučném, o kterém jsem tušil, že je v něm vše. A bylo.
Objevil jsem tam matematický vzorec k výpočtu data těch
Velikonoc. Tak složitý, jak si to jen církevní páni
uměli vymyslet. Půl dne jsem to hledal, druhého půl dne
počítal. Paní mi pak radostně cpala do kapsy
dvacetikorunu, a to byly tehdy dvoje tvrdé Sparty, ale
já i bez nich byl spokojen. Pro knihovníka platí, že co
nenajde v knihách, to si musí vymyslet sám. Já naštěstí
nemusel.
Teprve po letech mi došlo, jak velké štěstí jsem
měl, že jsem mohl dlouhá léta strávit právě v českotěšínské,
dvojjazyčné knihovně, kde regály s polskou literaturou a
polskými časopisy přirozeně sousedily s českými. Tam
jsem se naučil polsky. Sám od sebe, jak říká Švejk. A
tam jsem začal obdivovat polskou kulturu.
Samotnou písničku Knihovník jsem napsal jako
parafrázi na slavnou verzi
Aznavourovy
Tu te laisses aller, kterou skvěle do češtiny
přetextovala Jiřina Fikejzová. Ten text začínal
slovy:„Vypadáš vážně komicky a s tebou žít mám
navždycky“. (Aby bylo jasno: to byl part ženy. Muž
jí pak odpovídal ve stejném duchu). Se samotnou autorkou
českého textu, kterou považuji za jednu z nejlepších
z plejády textařů populární hudby, mě pojí milá historka
z dob, kdy jsem se jako začínající textař hlásil do
Ochranného svazu autorského. To už bude nějakých dobrých
30 let, co se paní Jiřina jako členka přijímací komise
podivila nad jedním z mých předložených textů. Konkrétně
to bylo spojení KROPÍCÍ vůz. Ptala se, zda to nepřeháním
s tou snahou nebýt Ostravakem s kratkym zobakem a zda
necpu délku i tam, kam nepatří. Zda by prostě nestačilo
napsat správně jen KROPICÍ vůz s krátkým I.
Duchapřítomně jsem jí vysvětloval rozdíl mezi vozem
kropicím a kropícím, jedním, který je terminus technicus
a druhý, který je vyjádřením vozu, který zrovna kropí –
usmívala se, přijali mne, ale asi jsem ji nepřesvědčil.
Pražák Ostravákovi neuvěří. Tak jako sytý hladovému.
Zpátky ale k písni. Jak tak procházím její
text, uvědomuji si, že bych dnes mohl stylově na závěr
připojit i nějaké ty vysvětlující bibliograficko -
informační poznámky pod čarou. Takže :
T9 – platová třída za socialismu
Fénix – bájný pták, jež vstává z popela
Fén – nebájný vysoušeč vlasů
MDT – zkratka pro Mezinárodní desetinné třídění
– zoufalý pokus o přehledné uspořádání knih podle obsahu
Korn (Jiří) – stále populární kolega zpěvák,
kterému jsem v roce 1976 nabízel svou píseň Dívka
s velkýma očima a která se mu po právu nehodila do
repertoáru
Artemis – krásná bohyně s lukem a šípy
BIS – zmíněná bibliograficko – informační
služba.
A vracejte knihy v termínu. Jiní čtenáři taky netrpělivě
čekají na ty Vaše Medojedky a jiné knižní podpultové
hity.
|
