|
KŘIVÁ ZRCADLA (1972)
„Ještě hřmí v ozvěnách,
prach páchnoucí déšť splách
a bouře zhasíná…“
Jestli si dobře vzpomínám, tak nějak začínal můj
český text na písničku, kterou měla zpívat na počátku
70. let v ostravském rozhlase paní Rottrová. Já říkám „
paní “, přestože si už dnes tykáme, ale tehdy jsem byl
mladý muž a ona hvězdou tisíc světelných let ode mne
vzdálenou. Písničku mi na pásku dal pan Volejníček,
hudební dramaturg, a mně se moc líbila. Neuměl jsem
anglicky, nevěděl jsem, o čem Aretha Franklin tak
nádherně a procítěně zpívá, šel jsem proto po atmosféře
písně. Napsal jsem to o duze, bouři… Text nepřijali. V
těch dobách bývaly textové komise, které zkoumaly
kvalitu, ale i ideovou čistotu textu písní . To, že
„hřmělo ještě v ozvěnách“, jim evokovalo 68. rok, jak
jsem se později pokoutně (jak taky u nás v Česku jinak,
že ?) dozvěděl. Tak moc inteligentní, abych na tu
konotaci přišel sám, jsem coby student ještě nebyl.
Píseň Křivá zrcadla je někdy z těch dob.
Tátu pak v 72. roce vyloučili z KSČ a propustili
z rozhlasu. Já nechal po roce studia systémového
inženýrství na VŠB a zkoušel to (naivně) na ostravském
pajdáku, kam už chodila má budoucí žena Martina. (Toho
léta jsem ji ve V - klubu v Porubě potkal.) Na češtinu a
výtvarku mne ovšem už nevzali. Asi nechtěli mít učitele,
který má otce vyloučeného ze strany. Což mi ale (ani
pokoutně) nikdo nikdy do očí neřekl. Byla to taková
doba.
S písničkou od Arethy to pro mne osobně mělo ještě
zajímavý dozvuk. Teprve začas jsem totiž zjistil, že ona
píseň byla cover verzí Simonova Mostu přes rozbouřené
vody. Na jedné straně mne dodnes fackuje hanba, že jsem
si toho nevšiml, na druhé straně jsem pyšný, že jsem ten
most a ty rozbouřené vody v notách cítil.
|
