|
KYTKY V KVĚTINÁČI
( 1985 )
Píseň
Kytky v květináči je
svatební dárek, který jsem přinesl do Dětmarovic
novomanželům Karasovým na jejich svatbu v roce 1985.
Napsal jsem ji tak, jak jsem si představoval, že by mělo
vypadat fungující manželství.
Vždycky když na
návštěvách přijde řeč na svatbu, vytahují se ze skříní
zaprášená alba s fotkami, všichni se sesedají na gauč a
vespolek si prohlížejí staré svatební fotky. A už se
komentuje, jak to komu na svatbě slušelo a jak kdo tehdy
vypadal a kde je komu konec. A končívá to povzdechem,
jakže nám ten čas letí. Ach ano - Nebýt zrcadel a dětí /
nevíme, jak ten čas letí.
Přijměte tedy i Vy dnes
pozvání na návštěvu, sedněte si, otevírám mé fotoalbum,
a v něm alespoň pár vzpomínkových fotek ze svateb, na
kterých jsem účinkoval jako svědek.
Výjimkou bude svatba
Karasových, žádnou fotku jsem prostě nenašel, snad
proto, že jsem byl pouhý svatební host s písničkou pod
paží jako malých svatebním dárkem. Tak si ji
poslouchejte a dívejte se.
V roce 1984 stojím na
olomoucké radnici vedle
Karla Plíhala. Saka máme na sobě, nepočítám-li
maturitu, snad poprvé
v životě. Do paměti se mi svatba zaryla hlavně
krásnou posvatební oslavou u ohně, kde jsem Ivaně a
Karlovi zahrál zbrusu novou písničku Cukrářská bossanova,
jásal a radoval se spolu s ostatními a zmožen pak velmi
brzy usnul u ohně. O útoku komárů na mne se dodnes
vyprávějí mezi pamětníky legendy.
Dva roky na to mne
přemluvil Pepa Streichl. Ať ho v tom nenechám. Šel jsem
a jako svědek ho podržel. Na fotkách stojíme
na schodech ostravské radnice.
Cigareta v ruce mi
vyloženě
nesluší. A motýlkem (týmž jako na Karlově svatbě -
to víte, chudý folkař ) aspiruji na roli ve filmu Vrchní
prchni. Kterou písní jsem potěšil Pepovy svatební hosty
si už nejsem jistý, ale divil bych se, kdyby to nebyla
právě čerstvá novinka
Třiatřicet.
S Pepou nás už tehdy začínala bolet různá místa a
přicházeli jsme do let pánakrista.
Po revoluci jsem motýlek
vyměnil za kravatu a takto vybaven jel do Uherského
Hradiště. V roce 1992 se tam ženil Honza Šilpoch, skvělý
fotograf z tehdejšího Mladého světa, díky jehož
objektivu je zachována spousta nádherných folkových
okamžiků 80.let. Bral si Magdu Kutkovou. Ano, Magda a
Jan. To jsou oni, ti moji dva z písně
Svatební.
Refrénový motiv Hou hou mne napadl u klavíru v Hradišti,
když jsme na svíci zapíjeli svobodu. Na fotografii
najdete i Juru, co
v písničce na staré pramici fidlá na housle. Stojí na
schodech hradišťského kostela a je to opravdu Pavlica. A
chcete-li vidět ženicha, který si fotí vlastní svatbu,
tady ho máte. Magdu
chtěl z toho trefit šlak.
Počvrté mne přemluvila,
abych šel před úřady podepsat , že mohou být svoji, moje
Jana Linková. Ta Jana, která mi pomáhá organizovat
koncerty a vůbec. Všichni, kdož ji znáte jen podle
jména, se můžete podívat, jak
ji to sluší a jak je to hezká holka. Na fotkách jsme
v Telči, na nádvoří zámku
a píše se rok 2000.
Pokud se
Vám pořád zdá, že jste mne přeci viděli na svatbě ještě
jednou, pak máte samozřejmě pravdu. Spískal to celé Petr
Zelenka a bylo to ve filmu
Rok ďábla. Do léčebny tam za
mnou přicházejí svatebčané, abych
jim zahrál a zazpíval. Je to jímavá scéna,
isnpirovaná skutečnou událostí. Dodnes mi ovšem
způsobuje těžkou hlavu, neboť musím odmítat (a dělám to
opravdu nerad) desítky nabídek, abych přijel na Vaši
svatbu zahrát a zazpívat. Opravdu promiňte. Výjimku
jsem udělal jen teď v sobotu, když jsme se ženichem
zazpívali a zahráli na harmoniku a housle nevěstě Když
jsem šel z Hradišťa. Důvod ale jistě pochopíte. Nevěsta
byla naše malá velká Lenka. Ale fotky Vám ukážu až někdy
příště. Dnes už to stačilo.
|
