|
LADOVSKÁ
ZIMA
aneb
Jak písně letí světem - netem
(2006)
Všechno to internetové písničkaření pro mne začalo
v červenci 2003. Na koncertě harmonikářů v amfiteátru ve
Strážnici, který byl živě přenášen Radiožurnálem, jsem
zahrál
Milionáře, čerstvou tehdy svou píseň. Někdo
z rádiových posluchačů si přenos nahrál, nahrávku písně
převedl do nevelkého zvukového souboru a poslal jej pak
mejlovou poštou několika svým blízkým. Ti plni nadšení
nelenili a přeposílali dalším adresátům, ti dalším a
dalším, a tak se píseň začala lavinovitě šířit po
internetu jako virus, několikrát oběhla celou mejlovou
republiku i okolní státy, až zamořila všechny počítače.
Já sám jsem ji dostal v poště asi 70 krát s upozorněním,
abych si poslechl novou Nohavicovu pecku. Byl jsem
nadšen, neboť jsem si uvědomil, že píseň jako ta křehká
vlaštovka překročila definitivně hranice i ostnaté
dráty, a žádná totalita ji ode dneška nezakáže a
nezastaví v letu..
Pokračujeme srpnem 2005. To jsem u
televizních zpráv náhle pocítil zoufalou a prudkou
bolest za kluka, který si prostě chtěl na nějaké louce
zapařit, zatančit, zavyvádět, a za to jej zmlátilo 5
policajtů na rozkaz z nejvyšších míst. Ta bezmoc
prosákla do písničky, kterou jsem si napsal jen tak,
v podkroví, během té Czechtekové noci, spíše pro sebe
jako terapii. Když se však v příštích dnech ze všech
oficiálních míst začaly valit spršky nadávek na ony
zbité lidi tančící na louce, umístil jsem píseň
Už zase bijou děti na své webové stránky,
abych prostě jen řekl, co si o tom všem myslím. Bylo to
úžasné. Za pár dní nato reagoval na song ze stránek
tehdy nejprestižnějšího českého deníku Mladé fronty Dnes
její šéfredaktor, připojili i mou karikaturou, s odsudky
se ozývali čelní představitelé kulturní scény a různých
médií, a to vše, prosím, bez toho, že bych píseň kdy
zahrál veřejně na koncertě. Že mě hanili za verše, jsem
jim nebral, oni by to jistě napsali líp. Že se mnou
nepolemizovali o obsahu, mi sice zpočátku vadilo, ale
dnes tomu rozumím taky. Důležité pro mne bylo, že píseň
nikdo nemohl zastavit a že si jí všimli. (Mimochodem,
těch 5 policajtů - bouchačů, placených i z mých peněz,
dodnes nebylo potrestáno. Ale to je jiná pohádka.)
Pak přišel leden 2006. Chystal jsem
se na
sérii 12 koncertů v Praze. Moc jsem se na ty
2 týdny těšil. V Praze hraji rád. Všechny koncerty byly
dopředu beznadějně vyprodány. Přemýšlel jsem, jak
vynahradit zklamání těm, na které se už lístky
nedostaly. A tehdy, pár dní před prvním koncertem,
(vzpomínám si, že to bylo na Betlémském náměstí hned
vedle toho nízkého sloupku trčícího z dlažby, ) mne
napadlo, že bych mohl z každého koncertu „pověsit“ na
internet ještě v noci nějakou písničku, mé publikum je
přece nesmírně inteligetní, ti si s internetem tykají… a
když už jednu písničku, proč ne rovnou dvě, a když už
jich má být za těch 12 dnů dohromady 24, to už je přeci
celé album, ať si ho tedy lidé z internetu sami stáhnou,
a vypalují, stejně to s těmi písněmi dělali celých 24
let, co veřejně hraju a koncertuju.
O historii vzniku alba
Pražská pálená si můžete přečíst na
jiném místě mého webu, tady snad jen uvedu
číslo, které dokumentuje, jak mocným nástrojem je
internet. Album si stáhlo oficiálně 78.761 lidí, podle
neoficiálních zdrojů jich bylo dokonce třikrát více.
Připadal jsem si jako v 80. letech,
kdy se sice mé písně nehrály v rádiích ani v televizi
ani nevycházely na deskách, ale lidé si je natáčeli na
koncertech s kazeťáky nad hlavou či na kolenou, ti
nejodvážnější pokládali přístroje dokonce přímo na okraj
pódia. Vzpomínáte? Písně se šířily přetáčením, mimo
oficiální kruhy i dohled, ony se převážely přes hranice,
ony se dokonce i tajně prodávaly. Na „divokých“ černých
kazetách. Na veřejných burzách i jinde. Pokoutně. Dodnes
vidím, jak Petr Cibulka v zákulisí klubu na Křenové
v Brně přináší v batůžku kupu kazet z jakéhosi mého
koncertu a za nějakých 30 korun je nabízí návštěvníkům.
A kdo má zájem, dostane za pár korun i jiné materiály
z disidentských chartistických okruhu na průklepovém
papíře. To byly panečku časy. Tak se šířila svoboda. Tak
se šířil folk. Ale to je taky jiná pohádka.
Folková píseň má tu výhodu, že ji
lze (třeba na rozdíl od písně rockové) natočit skromným
technickým zařízením v jakémkoliv sále, za starých časů
jakýmkoliv kazeťáčkem, dnes jakýmkoliv mobilem,
z jakékoliv židle, a jako za dob komunistů, tak i dnes
ji pak lze přetočit kamarádům dle libosti, ba dokonce
převést i na nějaký ten zvukový soubor velikosti 1 Mb a
jako papírovou vlaštovku hodit do internetového povětří,
ať letí. Skvělé. Gramofonové fírmy, rádia i televize ať
utřou nos. Že utírají nos i autoři a interpreti je druhá
věc. Já ovšem tvrdím už několik let: Palte, palte, živý
koncert nevypálíte. A taky si myslím, že nástup folku
počátkem 80. let byl umožněn objevením se kazetových
magnetofonů na českém trhu. Proto mne nijak nepřekvapuje
dnešní internetový boom s písněmi. Vše už tu bylo. Jsem
tomu rád a opravdu si nemyslím, že Kopírování škodí
hudbě. Naopak.
Když se pak v únoru 2006 na nás
snesla ta zima zim a já po týdnu bílého utrpení sepsal
svou Ladovskou zimu, už jsem věděl, co udělat. Žádné
gramofirmy, žádné CD, žádná rádia či televize. Hned
druhý den po jejím napsání jsem hrál v Hranicích. Ještě
před začátkem koncertu jsem poprosil zvukaře Kubu, aby
byl připraven, že zahraju něco, co chci mít natočeno i
s publikem a že to možná bude bomba. Tak se taky stalo.
Ještě té nedělní noci jsme Ladovskou zimu jako mp3
posílali mejlem Tomášovi , který se stará o mé webové
stránky, aby ji vyvěsil.
Nemýlil jsem se. Píseň si jen
během prvních dnů stáhlo 63.000 lidí a já měl dobrý pocit
u srdce, že jsem snad učinil lidem krutou zimu
snesitelnější. (Když se kluci po čtyřech dnech vraceli
ze šňůry a zastavili se v nějakém bufetíku na gáblík,
hrála tam už z reproduktorů Ladovská zima. Ne
z rozhlasu. Ten tam neměli. Z džuboxu. Vypálená.)
Nevím, kam všude se ještě podívám
během svého života za čínskou zeď techniky, ale mám
takové tušení, že pláně jsou nezměrné. Když jsem loni o
vánocích pokládal na internet
dárek ze svých písní, stejně jako když jsem
hrál
letos v létě na Hukvaldech a koncert byl
přenášen - mimo oficiální média a mimo struktury byznysu
a moci – přes internet do světa a já pak v noci četl
mejly lidí z Indie, Japonska, Kanady, ale i z nedalekých
Bruzovic, že díky internetu byli na Hukvaldech se mnou,
koutkem oka jsem zahlédl, kolik možného je ještě před
námi.
Vlaštovko, leť.
P.S. Zdalipak se přihlásí ten,
kdo tehdy v roce 2003 jako první poslal Milionáře ze
Strážnice po vlnách internetu ? Chtěl bych mu poděkovat.
|
