|
LEGENDA O SV. VÁCLAVOVI ( 1982 )
Kdybych měl upřímně odpovědět na otázku, jak
vnímám své češství, zda skrze sdílení stejného prostoru
či spíše stejných dějin se svými předky a se svými
potomky, přiznal bych se, že jsem Čechem zejména skrze
český jazyk, kterým mluví ta hrstka Slovanů ztracená
v kotlině uprostřed Evropy už více než tisíc let. Jazyk
ovšem vnímám nikoliv jen jako technický prostředek
k dorozumění v globalizovaném světě, (k čemuž by mi
ostatně lépe posloužilo novodobé esperanto, tedy
angličtina), ale svůj rodný jazyk si nesu jako křehký
koš plný emocí velké literatury i poezie, příběhů dědů i
pradědů, koš každodenních esmesek a skandování na
fotbale, vyznání lásky i čtení pohádek, můj jazyk je
obložená mísa anonymních dopisů i krásného zpívání po
sklípcích a hospodách, nápisů na záchodech i nelaskavého
plísnění policistů, český jazyk je pro mne oceánem,
v němž pospolu plujeme a držíme se na hladině, čeština
je mi tím, čemu rozumím nikoli skrze význam slov, ale
skrze dech slov, moje mateřština je mi krajinou
s hlubokým podložím oněch tisíce sdílených let, trampot,
radostí, nízkostí i vzletů.
Jsem Čechem s Čechy skrze českou řeč.
Nevěřím v světoobčanství. Hymnu lze mít v srdci jen
jednu. Řekni mi, kterou zpíváš, a já ti řeknu, kdo jsi.
Těchto pár patetických řádků jsem sepsal více než 25
let po vzniku písně Legenda o svatém Václavovi. Tehdy,
v roce 1982, jsem ji skládal s pohledem upřeným k úsvitu
českých dějin. Bez vedlejších motivů. K písni samotné
není celkem co dodat. Snad jen to, že ji hrávám zřídka.
Je totiž dlouhá a koncerty krátké.
|
