|
BÁSNÍCÍ
CHLÍPNÍCI (1988)
(Maturitní
otázka : Česká poezie 19. a 20.století)
Jako protipól k velmi nevážné a umělecky až propadákové
písni o českých básnících (ale když archiv pod lupou,
tak pod lupou ) Vám nabízím svou fiktivní odpověď na
častou novinářskou otázku : A které básníky máte
nejraději ? V novinách a časopisech bývá místo tak
na jedno jméno, jeden titulek a jednu fotku. Holt
novináři. Zvu Vás tedy k sobě do podkroví, do kouta, kam
jsem si nanosil své nejmilejší básnické sbírky a
poslouchejte, kterých deset českých bych vybral z těch
několika stovek v mé knihovně a uložil je do batůžku,
kdybych se měl vydat na pustý ostrov.
DESET ČESKÝCH BÁSNÍKŮ DO BATŮŽKU NA PUSTÝ OSTROV
Čím začít .Tak třeba Kunderovým výběrem veršů Františka
GELLNERA z roku 1957 v edici Odkaz, který jsem si
koupil hned na počátku středoškolských studií v Ostravě
- Porubě ve výprodeji na Leninově ulici. Stylově za pár
korun vydělaných na brigádě. Poezie cynického zhýralce,
zklamaného životem i ženami přesně odpovídala náladě
ostravského středoškoláka. Z mnoha Gellnerových básniček
jsem si v té době pro sebe nadělal
písničky. Ostatně mám pocit, že jimi původně byly.
Jen ty melodie pana Františka a jeho kumpánů odpluly
někam pryč řekou času.
Přidávám Josefa KAINARA a jeho vlastní výbor Poezie
z roku 1960 s nádherným Stříhali dohola malého
chlapečka, na kterého jsem se s kytarou chystal,
naštěstí si netroufl a nechal to na Vláďovi Mišíkovi.
Kainara jsem měl moc rád. Jeho
rozhlásky v podání Miloše Kopeckého jsem si dokonce
přepisoval z televizní Nedělní chvilky poezie a mám je
vloženy do knihy, jako její nedílnou součást.
Karel Hynek MÁCHA: Máj. Hlavně kvůli 2.zpěvu a zoufání
vězně nad neodvratným plynutím času. Jakýpak Mácha pěvec
lásky ?! Kromě úvodních osmi veršů Máje, které jsou
spíše popisem květnové přírody než milostnou poezii,
jsem nenašel nikdy v Máchovi nic milostně láskyplného.
Básník smrti, noci, kosmických nedozírných dálek, to jo.
První existencionalista v moři českých barvotiskových
vlastenců. Je-li ten podpis
v mém Máji pravý, mám Máchu podepsaného vlastní rukou.
U pana Jaroslava SEIFERTA nevím, kterou jednu knihu bych
vybral. Snad nejčastěji jsem si listoval a listuji v Šiktancově
výboru Nejkrásnější bývá šílená z roku 1968. Ale teď na
stará kolena se vracím k Chlapci a hvězdy s obrázky
Josefa Lady a Mamince. Jakoby se všechno časem stávalo
jednodušší a prostší. Až se to nakonec srovná. Jak je
poznat i z fotky pana
Seiferta, která mi dlouhá léta visívala nad mým
pracovním koutkem v Těšíně a na kterou jsem se díval,
když jsem skládal své písně. Tak byl pan Jaroslav jedním
z mých prvních nočních posluchačů.
Útlá sbírečka Adam a Eva Karla ŠIKTANCE do tohoto mého
batůžku patří samosebou. Je tam vše, co mi poezie
poskytuje. Tajemství za slovy, bloudění krajinou jazyka,
rytmus i zpěv, smutek i ironie, něha i milostnost, mosty
k jiným časům i lidem…Je to má píseň němého ticha.
Kdybych to uměl, udělal bych ji jako hiphopovou desku.
Ale neumím, a tak jsem se jen nechal inspirovat postavou
Darmoděje k napsání písně
František HALAS: Naše paní Božena Němcová. Jakýpak že
skřípavý, kostrbatý a neučesaný poeta ? Melodie a rytmus
těch veršů mi zní Vysočinou a jejími léty i zimy. Žádný
ovšem kolovrátek přehledných krajin
a rovných cest.
Jan SKÁCEL a Oříšky pro černého papouška. Je to jedna
z mála samizdatových knih, která se ke mně v 80.letech
dostala, ale o to krásnější a vzácnější. Stovka
čtyřverší přepsaná na psacím stroji dýchá na mne
autenticitou a souzvukem obsahu i formy. Neznámého
dárce, skrývajícího se pod tajemnou značkou GF, jsem
neprozradil celá 80.léta a nevím, zda mohu dnes. Básním
ale i samizdatu sluší
nedopovězenost.
Karel Jaromír ERBEN: Kytice ve vydání z roku 1901.
Nevím, jakými cestami se tato stará potrhaná a
ohmataná knížečka objevila
v naší knihovně, neví to ani táta, ale vůně jejího
papíru a magičnost básně Vodník mne provází od mých 9
let, kdy jsem ji poprvé vytáhl z tátovy knihovny, sedl
si do křesla a přečetl jedním dechem (evidentně
předčasně) a pak měl dlouhá léta vystaráno o sny.
Ztajený a jedinečný rytmus českého jazyka, jehož byl
Erben prvním objevitelem, mi učarovává dodnes.
Bez jakýchkoliv pochyb bych do svého batůžku vložil i
Petra BEZRUČE a jeho Slezské písně. Četl bych ale jen,
s odpuštěním, tzv.jádro Slezských písní. Pro mne osobně
tedy zhruba 12 velebásní, které napsal dodnes stále
neodhalený Petr Bezruč.. Najdu-li v životě ještě čas,
sílu, trpělivost a erudici, rád bych někdy poodhalil tajetmství autora víc. Dnes Vám nabízím k letmému
přemýšlení rukopis Maryčky
Magdonovy. Nebo snad Maryčky Magdónovy ? Představte si
totiž, že ten, kdo báseň poslal panu Herbenovi
k otištění, tedy údajný autor Vladimír Vašek, ani sám
nevěděl jaké Ó v tom jménu psát.
A na závěr návrat do nejrannějšího dětství. František
HRUBÍN: Pohádka o Květušce a její zahrádce s ilustracemi
pana Trnky. Nedá se nic dělat. Poprvé se to vrývá do
paměti nejvíc. Stejně jako mám do podpamětí vkreslenu
Opavu s jejími bílými domy a strouhou před naším domem,
je tam napořád uložena i tahle veršovaná pohádka, kterou
mi maminka četla, když jsem v Opavě usínal. Budoucí
písničkář dokonce vedle veršů básníka vpisoval i své
první čtyřleté myšlenky.
S tímto batůžkem bych snad na pustém ostrově pár let
přežil.
P.S. Kdyby snad zbylo v batůžku ještě trochu místa
nacpal bych tam mimo pořadí KRCHOVSKÉHO. A jeho hořké
verše bych zvesela křičel z vrcholku hory svého pustého
ostrova do hluku bouřících vln. Až by se obzory
zelenaly.
|
