|
MÁVÁTKA (1981)
Procházím text 27 let staré písničky a
vzpomínám, co mne někdy v lednu 1981 tak dohřálo, že
jsem si ji musel napsat. Když píšu „si“, myslím to
doslova. Nikomu jinému totiž (snad jen mé Martině a
několika nejbližším přátelům) píseň nebyla původně
určena. Tak jsem to vždycky dělal, tak to dělám i dnes.
Při psaní nemyslím na výsledek, na následek, na
publikum, na desky, na tantiémy. Píšu, protože mám
nápad. A protože chci. A musím. Kdysi mi Jarda Wykrent
řekl větu, kterou bych dnes (s notnou dávkou drzosti a
neskromnosti) použil: BO, JAK MAŠ TALENT, TAK SE
NĚUBRANIŠ. Vzpomínám na ten zásadní spouštěč, který mne
přivedl k té skeptické prachsmutné písni. Ale on se
nevybavuje. Zdá se mi dnes po letech, že toho tehdy bylo
tolik, že pak už stačila jen jedna jediná kapka.
Uprostřed Evropy, v malém státě obklíčeném ostnatými
dráty, přes které jsem se neuměl dostat ani do
bratrského Polska, veden komunistickou stranou, která
byla exkluzivním spolkem dvou miliónů vyvolených,
rozlezlých po všech úřadech a institucích, jsem žil jako
občan druhé třídy, pět let čekající se svými půjčenými
penězi na družstevní byt, jako vojín, co neměl ani frčku
natož automobil, jako student, kterého nevzali
z kádrových důvodů na dvě vysoké školy, jako knihovník,
stojící každý čtvrtek ve frontě na ulici Odboje na těch
pár knih, které právě vyšly… A taky jsem byl otcem
prvorozené Lenky, manželem Martiny a příležitostným
textařem píšícím pro paní Rotrovou (v těch měsících
zrovna Muže č. 1), hádankářem a křížovkářem luštícím
Bystřinu, pilným čtenářem polské Kultury i nadšeným
objevitelem polské kultury…
Procházím po 27 letech text oné písničky a napadá mne,
jak ono moje pozdější…ještěže člověk neví, co ho
čeká…platí i na tuhle píseň. Už její doprovod, který
svými vyráženými akordy Ami záměrně evokoval Krylovy
písně, byl nejspíš provokativní. Ale já ho nezměnil. Nad
původním refrénem jsem taky váhal. Už u psacího stolu:
Dejte mi do ruky revolver a řekněte jak volat sláva, já
už si najdu ten správný směr a budu mávat, mávat, mávat!
Revolver jsem nakonec vyměnil za mávátka. Myslím, že mi
tehdy dokonce Martina řekla něco v tom smyslu, ať ze
sebe nedělám kovboje, když jsem srdcem pacifistou.
Ono to ve výsledku bylo jedno. I ta ironie způsobila, že
jsem píseň hrával pak v 80. letech spíše zřídka. Nechtěl
jsem dostat do průšvihu ani sebe ani pořadatele. Ptáte
se, do jakého průšvihu – a proč? Vždyť jde jen o píseň.
O dech mezi slovy!
Možná jsme
už zapomněli, ale JEŠTĚ PŘED NĚKOLIKA LETY to bylo
prostě tak. Kdo chtěl něco zazpívat veřejně, musel mít
svůj koncert slovo od slova schválen patřičnou komisí.
(Kdepak jsou dnes její členové?) Další hlídači
z kulturních středisek pak střežili, co jste veřejně
zpívali a říkali a kdy jste se odchýlili od scénáře. A
někteří, jak už to v životě chodí, byli svině. (Kdepak
jsou dnes?) To byla oficiální linie, s kterou ovšem
každý počítal. Po neoficiální linii všecko, co jste
v životě řekli, co jste udělali, čím jste žili, hlídala
tajná policie. To je ta organizace, kterou si založili
pro sebe sami komunisti (Kdepak jsou dnes?) a pověřili
ji, aby špiclovala lidi. Aby je mohla držet na uzdě, aby
jim mohla snadněji vládnout. Co všechno na nás sesbírali
její důstojníci (Kdepak jsou dnes?) a navymýšleli si, to
si já jen domýšlím a bojím se toho. Bojím se od chvíle,
kdy jsem po 17 letech zahlédl dokument z jejich dílny a
viděl s údivem, jak se stal tím nejčistším a
nejpravdivějším fragmentem pro oficiální stanoviska, pro
diskuse, pro zásadní soudy…
Přemýšlím po 27 letech o tom, že …svět se furt stejně
točí…a přes všechny zákruty svého života jsem šťasten,
že jsem se dnešního dne dožil. Píšu si pořád, jako
tehdy, své písně a zakázat mne, stejně jako tehdy, nikdo
nedokáže. Písničkáře se totiž nedá zakázat. To byste ho
museli zabít. Písničkář prostě musí zpívat. I poplivaný.
Je to jeho osud. A proto:
Dejte mi do ruky mávátka a řekněte jak volat sláva
Já už si najdu ten
správný směr a budu mávat mávat mávat…
|
