|
MLADIČKÁ BÁSNÍŘKA (1982)
Jak ošemetné je hledat v mých písních konkrétní
inspirační zdroje, reálné příhody a skutečné lidi, vám
můžu ukázat na písničce Mladičká básnířka. Příběh jakoby
opsaný ze života je totiž od začátku až do konce
(podobně jako např.
Když mě brali za vojáka nebo
Přítel) vymyšlený. Smíchal jsem prostě po vzoru
Hemingwayova úsloví, že pravda románu je víc než pravda
života, drobné střípky ze skutečnosti v jeden koktejl.
Zasněné dívenky sedící v prvních řadách našich koncertů
s korálky nad kotníky a hledící do dálek jiných světů.
Amerického básníka Ferlinghettiho, který byl pro nás
tehdy vedle Corsa naprostým zjevením. Legendární
ostravský minibar u Waldemara dodnes stojící hned vedle
rozhlasu. Oblíbený rozhlasový pořad Mikrofórum, jediný,
který se v 80. letech dal poslouchat (snad kromě
S mikrofonem za hokejem případně fotbalem). Pláč jedné
naší kamarádky, která nám v šatně líčila, jak ji před
maturitou chtějí vyhodit z baráku, protože otěhotněla.
Jahody, kterých byl tehdy zoufalý nedostatek a které
jsme jí složitě sehnali a koupili. Do toho obstarožní
ostravští básníci a porubské koleje VŠB. Vše jsem
propletl verši, rýmy a tóny… a nakonec, jakoby
kejklířství v písni samotné nebylo dost, dedikoval
hotovou písničku kamarádce Soni Zachové, jinak nejlepší
básnířce naší generace. Z
jejích veršů dodnes čiší omamná vůně a vane stříbrný
vítr Ostravy 80. let - podobně svěží a hořkosmutný jaký
jsem cítil z pražských básní Václava Hraběte.
(Básnička Osamělá, kterou zde nacházíte jako
ukázku Soniny poezie, se mi stala inspirací k písni
Opuštěná. To je jen ukázka toho, jak se každá generace
chtě nechtě inspiruje, oslovuje, schází i rozchází.
V čase a prostoru.)
K hudební stránce písně bych snad jen podotkl, že jsem
byl svého času velmi pyšný na použití akordu Cmi
v tónině G dur. Harmonicky jsem se v té době pohyboval
raději v tónikách, dominantách a subdominantách a jiné
postupy jsem teprve poznával a zkoušel.
I když píseň měla původně šest slok, tu poslední
o tom, jak moje mladá básnířka přichází za mnou po
koncertě a chce text
Darmoděje, jsem brzy vyškrtl. Přišla mi najednou (ta
sloka samozřejmě) nafoukaná. Přesto ji můžete slyšet
v jedné z pozdějších verzí Mladičké básnířky. A to jsme
už u další kapitoly života této písně. Její podoby
s kapelou Čechomor zaznamenané ve filmu
Rok ďábla.
Jak k tomu došlo.
Když mne Petr Zelenka oslovil, zda bych souhlasil
s účastí ve filmu, který by vycházel z některých
skutečných událostí mého života, ale zároveň byl čistou
filmovou fikcí, znaje jeho skvělou mystifikaci o Mňaze a
Ždorp, souhlasil jsem. Petr tedy za mnou přijel do
Českého Těšína a já jsem mu otevřel svůj archiv. Kromě
deníku z protialkoholní léčby si tehdy půjčil také moje
kazety, na kterých objevil mnohé písně, pro mne už dávno
zasuté, jako např.
Rakety,
Osud, a znovu je vrátil do života. Jako hudebního
poradce si pro svůj film vybral Petra Fialu ze zmíněné
Mňagy. Ten je znám svým konvencemi nesvázaným přístupem
ke cover verzím (viz jeho převzetí písní Janoty, Plíhala
a ostatně i mé Těšínské nebo mé a Gellnerovy Ptáčkům
opatřuje pánbů byt a stravu), a proto mě ani moc
nepřekvapilo, když jsem na první zkoušce s Čechomorem
(pamatuji si, že v olomouckém U-klubu) zaslechl
Mladičkou básnířku
zcela předělanou. Petr Fiala provedl kousek, který
se vídá málokdy, ale protože píseň fungovala a funguje,
měl pravdu. Vzal text z mé hotové písně Mladičká
básnířka, melodii z Plíhalovy hotové písně Hirošima –
Nagasaki, spojil je jedním šmahem a vznikla filmová
verze Mladičké básnířky. A aby nebylo zmatků dost,
vytrucoval si do ní Petr Zelenka i použití té poslední,
původně vyškrtnuté sloky.
Mám
filmovou verzi Mladičké básnířky s Čechomorem moc
rád. Ostatně jako celý film, Zelenku, Čechomor i Plíhala.
Natočena je v Karlových Varech, a chcete-li nějakou
historku ze zákulisí, pak vězte, že zároveň s písní jsme
v těch dnech točili i úvodní moje
opilecké a zapomínací sekvence filmu a já poprvé
zažil na vlastní kůži, jaké to je, když vám v maskérně
prodlužují a nadlepují vlasy, aby byly hodně dlouhé a
hipisácky promaštěné. Celé to trvá 5 hodin, a zatímco
všichni filmaři a účinkující kamarádi spinkají po
hotelích, vy sedíte od 4 hodin od rána v maskérně a do 9
hodin musíte být hotovi. Dlouhovlasí, upocení, opilí. A
to vše za střízliva.
Při procházení svých vzpomínek na Mladičkou básnířku
jsem narazil i na moc zajímavý soubor ve svém počítači.
Po těch letech (záznam pochází někdy z poloviny 90. let)
z něj zbylo kopírováním a přenášením z diskety na
disketu už jen torzo, ale zachovalo se mi díky tomu pár
veršíků, které nás s Karlem Plíhalem napadaly, když jsme
spolu zkoušeli psát písničky. Na hotelu (na tom
jihlavském, kde jsme řešili, co se to asi děje
za hotelovou zdí) mi Karel přehrával své melodie a
jedna z nich nás tak zaujala, že jsme na ni zkoušeli
vymyslet úvodní verš. Ten první je vždy nejtěžší a
nejdůležitější.
Poslechněte si, na co všechno jsme tehdy přišli.
Znalcům počítačů jistě vyloudí na tváři shovívavý úsměv
jméno textového programu, na němž jsou veršíky z této
doby psány. Totiž AmiPro.:-) - Předtím jsem měl už jen
T602. Vzpomínáte na ten čas? Táhlo nám na 40 a slunko
bylo v nás…
|
