|
NA DVOŘE DIVADLA (1981)
Za zády
regály chytrých knih, na stole zrnkovou kávu a
dokumentační přehledy ČTK, před sebou studenty
těšínských škol, kteří chystali referáty a přišli si za
mnou pro nějakou tu radu a výpisky pokud možno co
nejstručnější, aby neměli tolik psaní - to byl můj
každodenní knihovnický život ve studovně a čítárně
Městské knihovny v Českém Těšíně na počátku 80.let. A
napravo za okny dvůr těšínského divadla, které má s
knihovnou společnou budovu, postavenou někdy v 60.
letech v rámci socialistické kulturní politiky. Do
divadla jsem nechodíval nijak často. Jediné představení,
které mne v těch letech opravdu nadchlo, byl polský
muzikál Malowane na szkle. Hrála ho skvěle polská scéna.
Korepetoval ho můj tchán Václav, takže jsem do toho
viděl hodně zblízka a musím říci, že jsem byl nadšen.
Dnes, po letech, se mi dere na jazyk valašské: hráli jak
o dušu. Tím je snad řečeno vše.
V roce
1981 se chystali těšínští uvést komedii Lišák Pomet čili
Dundo Maroje a režisér Postler oslovil mne a Václava,
abychom pro tu hru napsali písničky. Mluvím o tom proto,
že tohle představení, v němž jsem se mimochodem poprvé
setkal s
Vláďou Čechem, tehdy začínajícím hercem, dnes druhou
hlavní postavou mého kupletu Milionář, bylo vedle
úspěchu písně Lásko, voníš deštěm jedním z hlavních
důvodů, proč jsem v září 1982 odešel na tzv. volnou nohu
a začal se živit jako textař a později písničkář.
Režisér Postler mi nabídl ve hře malou roli potulného
muzikanta a já pln naděje, že mne uživí prkna, která
znamenají svět, jsem opustil spořádané knihovnické
regály a vrhl se do rozbouřených vod šoubyznysu a
komediantství. Těch 160 Kč za představení by možná bylo
dobrým začátkem, kdybychom hráli 10 krát měsíčně.
Nehráli. Ale Dundo Maroje mne nakopl. Zkušenosti, které
jsem nabyl, když jsem musel předstírat na pódiu spánek a
probuzení a nešlo mi to a styděl jsem se, že mi to
nejde, se mi po více než patnácti letech hodily u
Zelenky v Roku ďábla, kdy jsem musel zase předstírat v
županu na dlouhé chodbě chůzi Jacka Nicholsona z
Kukaččího hnízda a nešlo mi to, ale styděl jsem se už
míň.
Přesto
bych hercem v tom pravém slova smyslu být nedokázal.
Nemám na to grunt. Talent. Lehkost. Odvahu. Jiskru v
oku. I když paní režisérka Němcová tvrdí něco jiného.
Ale to já jen matu tělem. Navíc se herectví podvědomě
bráním. To, že vystupuji na pódiích nakonec až tak moc
neznamená. Nemám kostým. Jsem tam jen za sebe, opírám se
o kytaru nebo heligonku a své písně. Sám si píšu scénář,
který pak můžu měnit za pochodu. Sám spouštím oponu.
Povídám si s lidmi, jako bychom seděli na kávě. Herec
potlačuje sám sebe, aby vstoupil do jiné postavy. Já
pouze chci číst své básně. A aby lehčeji vstupovaly do
duší, obarvuji je melodií. Jako když 200 gramů vodky
zajídáte slaninou.
Ještěže samotné divadlo písně potřebuje. Tady jsem mu
plně k dispozici a k plnému použití.
Začalo
to už na střední škole, kdy jsem zhudebnil tátovu
zveršovanou pohádku a spolu s kamarády (já znovu v roli
trubadúra) jsme ji předvedli
na vánoční besídce pro děti profesorů. Pak
přišly písničky a malá role v již zmíněném Dundo Maroje,
písně do hry
Žij a nezapomínej, následuje
překlad Marschnerovy upírské opery
Vampýr, těšínská inscenace Drdovy hry
Hrátky s čertem s mými
melodiemi na polské texty Renaty Putzlacher,
dále texty na Urbánkovu hudbu pro
Romea a Julii, (považujeme-li lední plochu za
pódium, a proč ne? ), překlad
Malovaného na skle pro Tomáše Topfera a jeho
Fidlovačku, tramvajová revue
Těšínské nebe, Da Ponteho
Cosi fan tutte a
Don Giovanni na Mozartovu hudbu. A dnes mi
leží na stole Figarova svatba. Je jaro 2008 a mám
úvodních 12 taktů „ Deset, patnáct, dvacet, třicet /
spíš dám více, než dal bych míň.“ V březnu příštího
roku se má v Národním moravskoslezském divadle
premiérově zvedat s Figarem opona.
Nikdy by mne na počátku 80. let, kdy jsem si při pohledu na
těšínský divadelní dvůr vymyslel ono „není tu opony a
ani publika“, nenapadlo, že tak častokrát oponu i
publikum ve svém dalším životě potkám.
Reakce režisérky Jitky Němcové:
Archiv pod lupou.
K článku Na dvoře divadla.
Já, režisérka Jitka Němcová si trvám na svém. Nohavica
je herec a velmi dobrý herec.
Není pravda, jak píše,že je sám za sebe, že nemá kostým,
že si oponu otvírá sám, že s lidmi mluví jako u kávy.
Nohavica a jeho koncerty jsou stylizovaná představení.
Drží se striktně stavby Aristotela. Jeho vyprávění a
jednání mají začátek,prostředek i konec. Tedy
expozici,kolizi, krizi a taky je tu někdy katastrofa a
uklidnění, tedy katarze, to když jdeme od něj domů a
jsme dojatí.
Pomyslná opona se otevírá nejčastěji v půl osmé.
Sál,divadlo,scéna potemní, na obloze se zhasne. Na scéně
se rozsvítí světla a přichází herec Nohavica.
Samozřejmě v kostýmu i kdyby byl nahý je to kostým.Je na
scéně.
Na lidi mluví v určitém řádu své inscenace. Tedy žádná
kávička. Je jedno jestli mluví nebo zpívá, vede svoji
postavu přes radost a utrpení, nebo utrpení a radost k
výpovědi člověka, který není osamocen a mnozí z nás se v
něm najdou.
Tedy ať chce nebo nechce, předvádí se. Co píseň,to
postava,role.
V milionáři soutěžící, nešťastný postarší muž, co píše
panu prezidentovi, havíř, otec, milenec, voják, básník,
vrah i zločinec. Tolik zahraných postav.
Nohavica nikdy nechodí mezi diváky. On ví, že není
dobré, když se svět jeviště míchá se světem hlediště a
to nemám na mysli, že by ho fanynky potrhaly.
On sám jako jediný herec si je vědom, že kdyby přišel
blíž, způsobil by deziluzi. Nohavica na jevišti je nová
umělecká skutečnost. Předuševňuje se v jiné, což je
podstata herectví. Takže Nohavica je herec a jeden z
nejlepších, má talent, odvahu i jiskru v oku a navíc nás
dojímá.
Jitka Němcová
režisérka
|
