|
NATÁH JSEM
SADU NOVÝCH STRUN (1988)
Muzikant – to je pořád být na cestách. Co si
budeme povídat. Hotely, kufry, vlaky. Stále jiné
postele. Muzikant na šňůře je ahasver a bezdomovec, a
tak si alespoň kousek domova veze s sebou jako malý
šnečí domeček. Zubní kartáček, ponožky, hřeben. Klíče od
bytu v zadní kapse. Kreditní kartu a mobil, pokud možno
s dobitým kreditem, nevybitými baterkami a dostupným
signálem. Šestisetstránkového Waltariho nebo Forsytha,
na kterého doma nebyl čas, na cestách ho ve volných
chvílích přeci lehce sjedeme - až na to, že ho za ten
týden ani nevytáhneme z kufru.
U těch
postelí bych se zastavil. Viděl jsem už za 25 let „on
the road“ mnohé, ale spartakiádní lehátko nebo jinou
skládací postel jsem v kufru muzikanta ještě nenašel.
Má-li muzikant některé vlastnosti, které ho vydělují
z normální společnosti a předurčují ke zdárnému
vykonávání živnosti, pak je to jistě trpělivost, umění
kooperace v kolektivu, odolnost vůči nízkým honorářům,
ale hlavně ho zdobí schopnost usnout a vyspat se
kdekoliv. Co nám taky - chudákům zbývá. Vy diváci se
vracíte po vydařeném koncertě do svého vyhřátého teplého
lůžečka přiměřené velikosti a pevnosti a muzikant? Tomu
je na místním hotelu přiděleno náhodným losem nějaké
Prokrustovo lože. A to mluvím o dobách dnešních, zlatých
a třpytivých ve srovnání s totalitní hotelovou
každodenností v socialistickém Československu.
Za ta léta
o postelích něco vím. A tak vám o nich povím.
Nejprve –
co je to postel.
Postel je
místo, na němž člověk usne.
Není to
tak laciné, zbytečné a banální konstatování, jak se na
první pohled zdá. Umožňuje to zavzpomínat na všechny
postele, na nichž jsem kdy na svých muzikantských
cestách jako potulný kejklíř spal.
Přišel
jsem na to, že důležité je, aby měl člověk něco pod
sebou, něco na sobě a nic kolem sebe. Čím více všeho,
tím lépe. Navíc platí pravidlo, že čím více toho máš
v sobě, tím méně vadí to, co máš pod sebou, na sobě a
kolem sebe. Což už se mě naštěstí netýká. Ale byly doby,
byly.
Pod sebou
je ideální mít něco měkkého. Ne ovšem příliš. Přiměřeně,
jak praví klasik. Hrouda země, parkety v bytě, koberec v
obýváku, kulečníkový stůl, lavice v šatně, židle u
stolu, křeslo v kanceláři, vlakové trojsedadlo se
zvednutými opěradly, zadní nebo přední sedadlo v autě,
(nebudu žertovat o tom řidičově místě), naskládané
krabice v rekvizitárně, vana - to jsou spíše ty extremní
tvrdší varianty. Nemyslete si ovšem, že barokní
vyřezávané stylové postele s nebesy v luxusním nóbl
hotelu, měkké jak pro princezničku na hrášku, jsou
lepší. Často bývají v ranním výsledku hrůznější než
umělohmotné sedátko v tramvaji číslo 9 směr Hranečník.
V Řecku jsem objevil kouzlo širokých dvojpostelí,
v nichž ležíte sám v úhlopříčce AC, která je přeponou
odvěsen AB a BC, a to je můj ideál.
Mluvím
celou dobu samozřejmě o spaní vleže, umění spát vestoje
jsem nedosáhl. Ale viděl na vlastní oči.
V horizontální poloze je základem úspěchu delikátně
podložená či o něco opřená spící hlava. Polštář se
samosebou bere už historicky jako mariášová povinnost,
ale není-li ? Co zbývá ? Na pryčně ve vojenském arestu
jsem se naučil spát s dlaněmi složenými jako polštářek
pod lícní kost. Dodnes se to hodí. Stejně ovšem
posloužila mockrát cestovní kabela s prádlem ( a
samozřejmě s knížkou, která tlačí do ucha). Nebo
nadvakrát složený kabát či bunda. Výborně pomáhá ve
vlaku chladivé okenní sklo s nápisem Něvysovyvajtěs iz
akon… Nebo rameno nic netušícího souseda. ( Pozor na
slinu, která ráda stéká na klopu saka. Sousedova saka
samozřejmě.) Jedu-li ovšem do některých cizích
exotických zemí, jako je Amerika nebo Británie, ( kde
mají takové zhůvěřilosti jako např. nad umyvadlem dva
kohoutky pro teplou a studenou vodu zvlášť, nebo vodní
hladinu v klozetu šplouchající 2 cm pod zadkem ) – pak
jako nevěřící Tomáš beru si raději do kufru polštářek
svůj. Miláčka voňavého. Co kdyby mi dali v New Yorku
otep umělé slámy.
Na co se
často zapomíná v polních podmínkách ( o kterých je dnes
hlavně řeč, neboť mluvím o muzikantech na cestách ) je
přikrývka, která je základem úspěchu.. Bez přikrývky
není odpočinku. Kabát, deka, ale i ubrus, případně
síťovaná záclona. Jde hlavně o ten pocit úkrytu,
útočičtě, pelechu, maminčina bříška. Já měl na sobě za
tím účelem i noviny a vidíte, jaký člověk ze mne
vyrostl. Těžká peřina přivolává děsivé sny, pod lehkou
dekou člověk snáz létá nad útesy. Nejhorší jsou krátké
přikrývky v nevzrostlých jižanských státech, z nichž
vyčuhují kotníky a zebe to.
A to kolem
sebe, když člověk spí, o kterém jsem se zmiňoval na
počátku? Nejlepší je samozřejmě tma a ticho. Ale co si
budeme povídat. Myslíte si, že na hotelích nebývají
svatby, podnikové večírky, mejdany v salónku, děsně
chrápající zvukaři, sousedi z vedlejšího pokoje, o nichž
potom píšete písně Za hotelovou zdí, auta na 83. avenue,
vlaky, tramvaje, nadzemky, podzemky, letadla z blízkého
letiště, sprchující se turisté, klapající klimatizace,
šplouchající radiátory, kuňkající žáby v rybníce, šumící
splav v Písku, dotěrný hmyz ve Strakonicích a ještě
dotěrnější kolegové vracející se bůhvíkdy z tahu? To si
pište, že na cestách zažijete všechno.
Vzpomněl
jsem si na jeden krásný ostravský vtip a jak jsem to
ještě v Archivu pod lupou neudělal, tak vám ho teď
řeknu. A to bude pro dnešek
stačit:
Chlap
naprany jak dělo buši pozdě v noci na dveře a stara mu
rozespale nadava: To se kur..a děla tak nad ranem se
vracet domu ? A on řika: Šak ja jdu jenom pro kytaru.
No vidíte,
a tak tady žijem.
|
