|
ONDŘEJ
MUZIKANT (1987)
Až do
svých 17 let jsem všechny své prázdniny trávil ve
Velkých Karlovicích na Valašsku. Narodila se tam
maminka. V početné a chudé rodině Ondryášů. Táta ji
poznal jako voják - záklaďák, když sloužil v kasárnách
na Javorníku. Shora z kopců do údolí Leskového, kde
tehdy máma bydlela, to bylo nějakých pár dobrých
kilometrů. Ale jak vidno, vojáci za všech časů chodí za
svými láskami třeba i světa kraj. Táta, houslista a
básník, si pak mámu přes protesty přísného dědy Josefa,
který měl o ženichovi pro svou nejstarší dceru jistě
zemitější představy, odvedl do Ostravy. Tam jsem se
narodil já. Mohl bych vlastně říct, že Karlovice jsou
pro mne mámou, Ostrava tátou. Jo, lze to tak říct.
Dodnes cítím v sobě tu ďábelskou (a občas bolestnou)
kombinaci máminy valašské prostoty, jednoduchosti,
vesničanství a tátových intelektuálních pochyb, váhání a
intelektuálštiny.
Jak jsem řekl, Ondryášovi byli opravdu početná rodina.
Nejmladší mámina sestra, teta Bohuška, je o rok mladší
než já, teta Věrka je stejně stará, (a tak to jde dál
nahoru) a když k tomu připočteme početné bratrance a
sestřenice, bylo nás v malé karlovské chalupě každé léto
velké hejno spřízněných mlaďochů. Spát na seně to nebyl
romantický výmysl, to byla nutnost. Nasáčkovaní vedle
sebe na hůře jak holubi jsme si noc co noc vyprávěli
blbé strašidelné příběhy a špekulovali o nekonečnosti
vesmíru, dokud nás staří nepřišli zvalchovat. Stejně tak
prakticky se musela řešit i otázka stravování. Kupovat
na pár hektických týdnů talíře navíc by bylo vyhazováním
peněz. Znám proto moc dobře, jaké to je, když se jí ve
třech z jednoho talíře a sedí přitom na dřevěných
schodech na půdu. Na papíře napsáno to vypadá pateticky
a sentimentálně, ale praxe Vás naučí: vědět, co patří
na talíři vám, nebát se sníst si to své, myslet i na
lžíci toho druhého, který se Vám cpe do vašeho hladu a
nestrkat se, nemáchat lokty a příliš se nevrtět. Jídlo
bylo v Karlovicích vůbec jiný obřad než ve městě. Dezert
? To se po obědě lezlo na třešeň, na jabloň, když byl
hlad braly se kedlubny, mrkve a cibule přímo ze záhonu,
stejně jako kvaky, co rostly nahoře ve břehu za břízou.
Čaj navařený v 10tilitrovém hrnci vydržel těžko půlden.
Dodnes
miluji nedozrálá jablka, jejichž tvrdost cítíte a musíte
proto křupnout, aby sladkokyselá šťáva vytryskla do
pusy.V Tescu se takové těžko shánějí. Nebo cibule. Jen
tak narychlo opláchnuté pod pumpou. Jí se jako broskve.
A co teprve kvak vytažený opatrně ze země, z trávy,
kousek od vosího hnízda. Civilizace mne odnaučuje všemu
karlovskému.
Ani to
mléko v krabicích už pro mne není. Já pamatuji babiččino
nezdravé, husté, teplé, čerstvě nadojené v kameňáku. Ham.
Ondryášovi
měli krávu. A díky Babuši jsem se naučil na pastvě už
jako malý kluk například hrát karty. Co jiného tam taky
dělat, že ? Ladovské ohníčky s opékaním brambor a
starosvětské dětské hry nikoho nebaví. Mastili jsme
hlavně tisíc. Oj, milovaná křížová hláško za 100 ! Ještě
víc ovšem dodnes zbožňuji kulaťoučkou pikovou dámu,
děvče mé k nakousnutí. Když vidím jejího krále, jak se
k ní lepí , a nedejbože mám v ruce i pikové eso, srdce
mi plesá. Hlásím 150 a rád to vše upíšu. Babuša se zatím
klidně pásla ve břehu, my to valchovali a žádný problém
pod valašským nebem nebyl. Pokud tedy Babušu nežahla
vosa. Čili ovád. Stávalo se to naštěstí jen jednou za
čas, ale pak jsme měli vystaráno. Ona začala střečkovat
jako býci ve španělské Pamploně, my za ní horem dolem
Miloňovkami nebo na Leskové. Karlovice jsou hodně velké.
Táta o nich psal kdysi nějakou reportáž a tak jsem od
něj nějak pochytil, že jsou snad i nejdelší obcí v naší
zemi. (Ale možná to je jenom rodinná legenda.)
Každopádně jsme mívali bobky, když jsme hodiny bloudili
lopuším podél Bečvy, a ubečení se vyptávali sousedů esi
neviděli našu Babušu, když byla ten den rychlejší než
my. Ale hlavně se s ní často to pasení strašně táhlo.
Babička byla přísná. Podívala se jí na boky, a když se
zdálo, že je nenapasená, hajdy zpět. A nám se chtělo
k vodě. Marně jsme u obrajtovny v potoce Babušu nutili
pít vodu, aby se zakulatila.
Když jsem
u té vody. V Karlovicích jsem se naučil plavat. Úplně
sám. U horního splavu, kde bylo vody méně. Rukama jsem
se odrážel ode dna a pomalu mířil do větších a větších
hloubek, až pode mnou žádné dno nebylo. Trochu jako
v životě. Hloub a hloub, až tě voda udrží sama.
Koukám, že
jsem byla na Valašsku jako prvnička zasvěcován do mnoha
věcí. Třeba ten zapeklitý rytmus na kytaru, kdy brnkáte
zápěstím střídavě a nepravidelně dolů a pak zase nahoru.
Ta – dada – ta - da. To mi ukázal strýc Zdeněk. Seděli
jsme na studni, já byl ještě kytarový novic. Hráli jsme
Boty od Přenosilové. I s tou basovou předehrou po éčku
shora dolů. Hrozně jsem mu záviděl, jak skvěle zpíval
„Tam, kde zem duní pod kopyty stád“ a baby u ohně na
Machůzkách mu to hrozně žraly. Vše jsem se časem naučil.
Není divu,
že zrovna v Karlovicích jsem spatřil poprvé to, co holky
tak tají a neukazují každému. Aj jsem si na to šáhnul.
Šak co. Nezabilo ňa to. Pak později, za pár let, přišlo
i víc, ale já dnes mluvím hlavně o svých mladých letech.
Jak je to dávno.
Začátky
kouření pod lesem (žluté Astry za 2,10) a první víno u
břízy netřeba snad ani zmiňovat. Jak ovšem říkal po
letech můj kamarád Evžen: „Nedělej ramena, že jsi
přestal chlastat a kouřit. Podívej se na mne ! Chválí
snad někdo mne, že jsem vůbec nezačal ? „
Žerty
stranou - co jsem opravdu hluboce poprvé zažil a
procítil na vesnici, na Valašsku, byla smrt a pohřeb.
Poprvé a jakoby naposled. Ten nehybný člověk ležící na
rovném stole, to ticho a pláč smíchané v jedno, to parné
léto a v nehybném vzduchu bzukot much, ta všednost a
jednoduchost smrti, to jsem si přinesl do měst a velkého
neosobního světa právě z Karlovic.
V písničkách stopy své valašské vsi vnímám vůbec velmi
silně. V Heřmánkovém
štěstí je jahodami zčervenalý pasinek nad Křenkovými
celý provoněný heřmánkem. Ve
Stodolách zní
stráň za Razulou a oblost karlovských kopců, které jsou
jako ženská ňadra. ( A karlovská údolí jako klín vlahých
žen.) První dvě sloky
Písně o zhrzeném trampovi jsem poskládal, když jsem
šel od měšťánky až ke kostelu na hřbitov. Jak říká
Švejk, je to dlouhá míle a někde u Juračákových koní mne
napadl rým „bez nože – nemože.“ Proč si to pamatuju tak
přesně, fakt nevím. V Košilce
září červánky nad Machůzkami. Vždy když zpívám
Masopust, vidím
se na babiččině dvoře, ta košile na plotě je určitě bílá
a je od dědy, a sněhu je po kolena jako tu zimu, co jsme
stavěli iglú pod jabloní, a pak chlapi zabíjeli pašíka.
Myš na konci
léta je kompletně napsaná dole v karlovské kuchyni,
kde za uhlákem měla jedna taková zbloudilá nešťastnice
svou skrýš. V úvodu
Krajiny po
bitvě se mi vždy vybaví velká louka za karlovským
nádražím, na kterém závodily koně. Mé
Divoké koně
běží ve stráni pod chatou Tatry Kopřivnice, kde prý
kdysi blesk zabil mladého ogara. Papoušek arara z Osudu
skřehotá na pouti u kostela. Vlak v heligonkovém
Osobáčku dojíždí od Vsetína, přes Karolínku do
Malých a pak Velkých Karlovic, a tam je konečná všech
konečných.
Dnešní píseň Ondřej
muzikant je z tohoto hlediska trochu výjimkou. Ten
příběh jsem si vymyslel, s realitou nemá nic společného,
nechal jsem se pouze inspirovat dědovým povídáním o
sklárnách v Karlovicích, ( můj děda byl sklář, listonoš
a pak i předseda místního národního výboru), jeho
povídáním o těžkém životu karlovjanů tehdy (a vlastně i
dnes) a zkusil jsem složit sociální baladu. Příliš často
jsem ji nehrával, neboť jsem cítil její jistou
prvoplánovost, ale na mých koncertech zněla, nemám se
proto proč jí zříkat. Jako se ostatně nezříkám ničeho.
Ani Karlovic ani Ostravy. Ani Těšína. Ani Opavy. Chvalte
mne za vše dobré a haňte za vše špatné. Jen to, prosím,
neprohazujte.
P.S. Malá
poznámka a omluva nakonec. Fotografie dnes nebudou.
Marně jsem hledal v albech nějaké vhodné. Z Ostravy mám
klukovských fotek tři koše, z Karlovic skoro nic. Jestli
to není tím, že nebylo času na zbytečné obsrívání se s foťákama.
Jo, v tom to bude.
P.P.S
Přesto mi to nedalo a ještě jsem zkusil do hledání
zapojit rodinu. Už prohrabávají krabice s fotkama. Snad
něco najdou. Ale to víte, v létě, Valaši…Kdo by se s tím
obsríval.
|
