|
PÁNOVÉ NAHOŘE
( 1982 )
hudba: Boris Vian, Harold Berg (15.2.1954)
text: Boris Vian
překlad: Miloš Rejchrt (1965)
Seděli jsme s Jirkou Tvrzem ve foyeru Divadla hudby, z
oken prvního patra koukali ven na ostravské Náměstí
Lidových milicí a ani ve snu nás nenapadlo, že už (nebo
až) za 8 let to bude zase staré známé Masarykovo náměstí
a že ty kvalifikační přehrávky, které se ten den v
Divadle hudby konaly, budou pak už ve směšném
nenávratnu. Byl duben 1982. Jirka mi jen tak hrál své
písně, jak jsme to s kamarády dělávali, když jsme se
potkali. Jedna z nich byla jiná. Jakoby nebyla Jirkova,
který celým svým hudebním tíhnutím směřoval k Marsyasům
a hlavně Petrovi Kalandrovi. A taky že nebyla. To je
Dezertér Borise Viana, řekl mi. A já už si půjčoval od
paní z bufetu kus papíru a psal si česká slova. I s
akordy. Vzpomínám, že tam byl i jeden dimenzovaný akord
a Jirka mi vysvětloval, jak se drží. Na složitější
akordy já nikdy nebyl.
Škoda, že se mi ten papír v běhu času ztratil, stejně
jako Jirka, který ještě stačil vystudovat v Praze
medicínu, oženit se, ale nemoc byla silnější než on. A
tak pro vzpomínku na dobrého kamaráda a výborného
písničkáře vytahuji dnes ze svého kazetového archivu
jednoho Jirku Tvrze ze Svinova a jeho vlastní písničku
Hallo, boy
Až si ji doposlechnete, přečtěte si mou mejlovou
korespondenci ze začátku letošního roku. Je výmluvnější,
než všechny mé komentáře k české verzi Vianovy písně.
 |
Vážený pane Jarku,
Mám dotaz, na odpovědi mi dost záleží, kvůli
17leté dceři, jež Vás má nesmírně ráda a já ji
tvrdím něco, co si nedovede(me) vysvětlit:
U Vaší písně "Pánové nahoře" původně Borise
Viana uvádíte rok vzniku 1983. A já jí tvrdím,
že je téměř o deset let starší a že ji znám v
českém podání už jako píseň od
Miloše Rejchrta. Napsal jste ji už v
sedmdesátých letech a Miloš ji tehdy s Berany
jen zazpíval jako píseň tehdy Vaši, coby ještě
málo známého autora? Anebo je to jinak? Anebo už
mám takovou sklerózu, že bych si pletl
desetiletí?
Dceři nejsem schopen dát kloudnou odpověď.
Prosím, pomozte!
S velkou úctou k Vaší osobnosti a s vděčností za
setkání s Vašimi krásnými písněmi se na Vás
obrací a o vysvětlení prosí
Jaroslav Hubený |
|
|
Vážený pane Rejchrte,
chtěl bych Vás poprosit o pomoc a zároveň Vám
vysvětlit okolnosti jedné krásné písně.
Tu píseň napsal Boris Vian, jmenuje se Pánové
nahoře, já jsem s ní několikrát veřejně
vystoupil, poprvé na Portě v Plzni už v roce
1983 a včera jsem se konečně dozvěděl, že to Vy
jste autorem překladu.
Je to neuvěřitelné, že až po 24 letech, ale
hlavně, že vůbec.
Poprvé mi ji zahrál můj přítel Jirka Tvrz,
ostravský písničkář, někdy v roce 1982 a byl
jsem jí nadšen. Ptal jsem se ho, zda ji můžu
hrát a když souhlasil, mlčky jsem předpokládal,
že je autorem překladu.
Po „slavných“ odchodech mocných svazáků z
hlediště na Portě při mém vystoupení s Pány
nahoře, jsem pochopil, že bude lepší, když se
nebude o autorovi překladu příliš mluvit. Sebe
jsem sice nikde neuváděl, ale celou dobu jsem
měl divný pocit něčeho nedokončeného,
nevyjasněného. Mrzí mne, že mne na Vás za ta
dlouhá léta nikdo nenavedl, je pravda, že život
přináší daleko více důležitějších věcí. A možná,
že všechno má mít opravdu svůj čas.
Tak jsem se včera v mejlu od pana Jaroslava
Hubeného dozvěděl více.
Chtěl bych Vám zejména poděkovat, že jste napsal
takový text, jsem rád, že jsem ho mohl zpívat a
těší mne, že mnoha lidem dodal síly a odvahy.
A teď ta prosba o pomoc.
Je čas kameny házet, je čas kameny sbírat…
Sepisuji si na svých stránkách www.nohavica.cz v
Archivu pod lupou takové multimediální
vzpomínání na staré časy. Kostru tvoří
jednotlivé písně (zatím hlavně ty nevydané),
jejich texty, archivní originální nahrávky,
videa, fotografie, dokumenty, rukopisy atd. a
povídání o nich. Ale hlavně o lidech, o době, o
sobě, o nás. Ostatně můžete krátce nahlédnout.
Poté, kdy jsem se konečně dozvěděl, kdo za to
může, přišel čas na píseň Pánové nahoře.
Buďte tak moc laskav a i když jsem si vědom
toho, že jste velmi vytížen, pošlete mi, prosím,
alespoň pár řádků o svém překladu. Co sám uznáte
za důležité.
Bylo by mi velkou ctí, kdybych Vás mohl na svých
stránkách citovat a svým posluchačům Vás
představit.
Upřímně Vás zdravím
Jaromír Nohavica |
|
|
Vážený pane Nohavico,
už to, že mi přišla pošta od Vás, zkrášlilo mi
včerejší den. Ten dnešní začínám s trápením,
neboť na tak krásný dopis bych měl odpovědět
také nějak krásně, ale pracovních povinností
dnes přede mnou mnoho a v duši lyriky málo,
takže zde moje věcná odpověď:
Někdy v letech osmdesátých chartistických, , kdy
jsem často chodíval k tehdejšímu topiči, dnes
profesoru Hejdánkovi, mi jeho dcera Jana pustila
nahrávku Dezeretéra ve Vašem podání. Byl jsem a
dodnes jsem potěšen, že jsem se tak stal
"autorem neznámým", tedy spolupachatelem
autentického folklóru !
V roce 1965 jsem co by devatenáctiletý
postmaturant vybojoval výjezdní doložku a celý
červenec objevoval Francii. U jednoho člověka ve
městě Aurtillac jsem si pouštěl gramofon, na
jeho doporučení pětačtyřicítku se zpěvákem
Mouloudjim. O Borisi Vianovi jsem do té doby
neslyšel, ale ta písnička mne hned chytla.Asi i
tím, že jsem z velké části tomu textu porozuměl
napoprvé (pozvednutí mého francouzštinářského
sebevědomí splihlého po poslechu Brassense).
Když jsem se z toho vandru vrátil, zkoušel jsem
si to brnkat na kytaru a slova česká se do toho
brkání usazovala cekem snadno a rychle (však je
ten překlad sice dost věrný, ale kostrbatý, jak
to u rychlého veršování bývá). Občas jsem ten
produkt dával k dobrému na všelijakých
podujatích evagelické mládeže, někdy snad v roce
1971 či 72 jsme to s mou ženou Jitkou zazpívali v
Malostranské besedě, když nás do okénka hostů
pozvali Berani. To bylo jediné veřejné
vystoupení, odkud se ta písnička zřejmě vydala
na svou vlastní plavbu.
Ještě jednou díky za Váš dopis, za zpívání
Dezertéra, za zpívání jiných nádherných písní a
Bohu Otci Stvořiteli dík za to, že kromě jiných
vzácných tvorů v pravou chvíli stvořil Jarka
Nohavicu.
Srdečně
Miloš Rejchrt
|
Mně jen zbývá dodat, že se asi už nikdy nedozvím, jak se
písnička tehdy na počátku 80.let dostala k Jirkovi
Tvrzovi, stejně jako to, kolik do její původní melodie
vložil svého. A když teď po letech poslouchám originální
verzi písně, dochází mi, že kromě Jirky Tvrze (a
samozřejmě v první řadě Borise Viana a Harolda Berga)
bych mohl uvést jako spoluautora hudby i Karla Kryla s
jeho úsečně sekanými akordy, které jsem tak miloval a
rád napodoboval.
|
