|
PAVILON Č.
5 (1985)
Podíváte-
li se na podtitul mé dnešní písně, jistě Vám nepřijde
divné, když Vám povím, že dnes bude řeč o citoslovcích v
mých písních. Předesílám, že si nejsem vědom toho, že
bych nějaké kdy záměrně použil a tuším proto, že jich
tam jako natruc bude za těch 30 let písničkaření víc než
dost. Sám jsem zvědav.
Napadá mne, že bych mohl začít u svých dětských.
Nakláníte-li se nad kočárek, taky začínáte konverzaci
nějakým tím ňuňu fuňu. Bez ohledu na IQ své a IQ
dítěte. Takže pojďme na to.
V Kaprech se dělá
šplouchy šplouchy a žbluńky žbluńky, jsme v
rybníce.
Krtci
vrtají, jak jinak než rrrrr.
Lachtani lachtají
z německého lachen (což je český „smáti se“), lach
lach. Maminka uspává svého malého Leničko-kubíčka
hajduly dajduly.
Orangutan na propanbutan dělá kvůli rýmu tan tan tan.
( Patrně vzniklo z dětského tanyny). Ale hlavně a
zejména mí slavní braši,
tři čuníci jdou
světem zpívajíce svoje uiíí uiíí. (K tomuto
citoslovci a písni se mi váže milá historka z Paříže.
Kde jsem byl po jednom z koncertů pochválen sympatickým
francouzským manželským párem, že jsem svou písní „Oui,
oui !“ tak optimisticky vyjádřil naši společnou cestu do
sjednocené Evropy.) Přemýšlím, jestli do řad citoslovcí
zařadím i krásné pam pampa rampampa dampa z
Hlídače krav,
které spíše než citoslovce připomíná putování s trampy
pod rampami pampy, ale budiž.
Ve svém bloudění lesem vlastních citoslovcí obejdu ovšem
nana. (Nohavicovsky typické, jak na koncertě ve
své písňové parodii vtipně postřehl Vláďa Merta.) Stejně
tak to udělám s častým lalala. S oběma se to má
totiž tak: když člověk zpívá jen s kytarou, když neumí
pískat tak dobře jako zmíněný Vladimír, nebo když nemá
foukací harmoniku jako Petr Kalandra, občas ho to táhne
k hudebnímu zkrášlení písně, k jakémusi aranžérskému
sólistickému dopěvku typu nanana lalala. Dělá to
i italský kolega Paolo Conte a to je nějaký mistr.
Jen letmo dnes zmíním básničku „Citoslovce,“
která je celá založená na zvučných a významově bohatých
českých citoslovcích. Je to přeci jenom básnička. Stejně
jako „Halo halo,
co se stalo, kolo se mi polámalo“. Tady jsem navíc
použil citoslovce, které už je dnes, v éře mobilů,
vytlačené novým oblíbeným úvodním: Ty – můžu – mluvit ?
Zato ve sportovní písni „Tenis“
se to citoslovci jen hemží. Fííí, bum, beng, au.
Celé pasáže jsou jakoby opsány z černobílého komiksu „Lendl
versus McEnroe v Sincity“. V „Cyklistice“
zase udávám rytmus šlapajícím cyklistům průběžným
hehavým hoho hohoho ho. Podobně často
citoslovcuji i v „Cukrářské
bossanově.“ To ts ts tss mezi jednotlivými
slokami berte jako nápodobu hajtky. ( Že nevíte, co to
je ? Najděte si v Google.com. My za starých časů jsme
museli do knihovny. S průkazkou. A stejně jsme nic
nenašli. Já o tom jako knihovník něco vím. Howgh.)
No a to nám zbývá už jen doplňkové hoj hoj z
Třech sudiček,
dále pak nejsmutnější z citoslovcí, jaké jsem kdy
použil, totiž haf haf v
Českém fouskovi,
které na koncertech v první sloce vždycky vyvolává
smích, jenž pak v dalších slokách zmrzne do ticha a moje
dnešní chacha.
Cha cha smutné nebo veselé, hořkosmutné nebo
kyseloveselé - to si už vyberte sami. Kdo pamatuje rok
1985, kdy jsem píseň napsal, ví svoje.
|
