|
PÍSEŇ O ŽENÁCH (1983)
Přiznávám, že vidět sám sebe na televizních záběrech
starých téměř čvtrtstoletí je pro mne utrpením. Ale asi
je to normální pro každého, kdo dělá nějakou profesi
delší dobu. Zahlédnout sám sebe po letech v roli
učedníka, dorostence, mlaďocha, opeřeného mláděte – je o
hubu. A to mi už, prosím, v době natáčení Divadélka pod
věží, z něhož pochází dnešní video, bylo 30 let. Hodně
pozdní debut.
Byl jsem tehdy na počátku celé své písničkářské kariéry
a účinkování společně s Marií
Rottrovou bylo jednou z křižovatek mého zpívání. Už
několik let jsem jí psal texty k písním, znali jsme se
dobře ze zákulisí ostravského rozhlasu, ale teprve
pozvání do jejího pravidelného televizního pořadu mohlo
být pro mne jakousi vstupní branou do světa popmusic.
Nebudu si po letech hrát na alternativního hrdinu, který
byl od prvopočátku ostře vymezen proti pozlátku popového
světa. Pohyboval jsem se mezi ostravskými muzikanty
všech žánrů od svých 17 let a nikdy jsem je nekastoval
na ty ušlechtilé a na ty méně progresivní. Zdeněk Mann
nebo Věrka Špinarová byli pro mne stejně milými kamarády
jako kluci z Citrónu, nebo Majesticu, s jazzovými
muzikanty kolem Rudy Březiny a Jirky Urbánka jsme se
chodívali opíjet do Waldemaru bok po boku s Janáčkovými
filharmoniky a Jardou Wykrentem, stejně jako jsme
později s paní Šulákovou a Jankem Rokytou hulákali
v autobuse cestou do Prahy podobně jako s Pepou
Streichlem v Minibaru.. Já jsem byl veden hlavně jako
textař, takže jsem měl odstup od všeho a přístup ke
všemu. A těch pár mých songů pro kytaru málokdo znal a
nikdo je nebral moc vážně.
Prvně si mých písní všiml z branže profíků zřejmě Miloš
Zapletal. Ano ten, který koncem 60. let přitáhl do
ostravského rádia Karla Kryla. V letech, o kterých
mluvím, byl Miloš manažerem Plameňáků a Marie Rottrové.
A to byla první liga. Co to povídám. To byla extraliga.
Vždyť i to, že Marie nazpívala v roce 1981 s úspěchem
můj text Lásko voníš deštěm a na jejích velkých deskách
vyšlo několik mých textů, byl nakonec jeden z hlavních
důvodů, proč jsem riskantně opustil své jisté místo
těšínského knihovníka, dodělal ještě rozestudovanou
knihovnickou maturitu, zaplatil knihovně za svá dálková
studia (což bylo v pořádku) a odešel od těšínských
knihovnic na volnou nohu. Doma jsem Martině, roční Lence
a chystanému Kubovi řekl, že se budu živit písněmi.
Prohlížím si své zápisky z té doby a obdivuju sám sebe.
Ještě více ale Martinu. Hlavně za to, že mi napsala jen
ten jeden dlouhý vyčítavý dopis, v němž mne chtěla od
mého rozhodnutí odvrátit. Jednoho večera mi ho zostra
položila na stůl, ale pak se mnou další roky zůstala. Do
dneška. (Nebuďte zvědaví. Dopis vám přečíst nedám. Až
tak ostrou lupu můj archiv nemá.)
Miloš Zapletal mě tedy pozval, abych si zazpíval
v populárním televizním pořadu Divadélko pod věží. Úplně
poprvé to bylo s písní
Láska je jak kafemlýnek v roce 1983. Byl jsem
v jiném světě. Dodnes si pamatuju na elektronickou
ladičku na kytaru, kterou mi půjčil Honza Hasník a které
jsem nerozuměl. Nerozuměl jsem ani pudrování mých pih,
takže jsem utíkal z maskérny, než jsem pochopil, že
nejde o pihy, ale o pot na čele. Podruhé (za rok) už
jsem si trochu zvykl, zase jsem ovšem nechápal, proč
musím náhle ve Vysockého písni
Váňa a Zina měnit hlavní hrdiny na Pepa a Máňa. Ale
změnil jsem. Nechtěl jsem Marii kazit večer. Ona byla
hlavní hvězdou. Jaké byly ohlasy na mé zpívání (přidával
jsem i Píseň o ženách) vlastně ani nevím, ale asi to
nebylo tak hrozné, když jsem pak po vysílání dokonce
vyjel s Marií a její kapelou na turné. Zkoušeli mne jako
hosta do svého chystaného nového pořadu. Byla to šňůra,
na kterou vzpomínám se slzou v oku, a obdivuju po letech
muzikanty, že to se mnou vydrželi. Neopeřené mládě,
zvědavé, aktivní, akční, debatující, upovídané… A to
jsme cestovali až na Karlovarsko. Všichni muzikanti (a
dnes i já) vám potvrdíme, že na dlouhých šňůrách se
v autě hlavně spí… Nebo chlastá a pak spí. Ještě tak
první den – to se sdělují všechny podstatné drby o
nepřítomných muzikantech. (Mají tady být – říká nepsaný
muzikantský zákon.) Potom už se při dopoledním začátku
cesty jen probere, jak, kdo, kde s kým včera po koncertě
zapařil a mlčky se přejíždí na další štaci. Pro mne to
tehdy ovšem bylo velké dobrodružství. Měl jsem oči
navrch hlavy a spát se mi vůbec nechtělo.
Nelekejte se – ke zpívání s kapelou mne nepustili.
Prostě jsem uprostřed koncertu vběhl s kytarou před
publikum, zazpíval dvě výše zmíněné písně a po potlesku
a milém smíchu publika (jistě si dovedete představit ten
neučesaný kontrast k nádherné a romantické Marii) jsem
se zase schoval do šatny.
Byly to krásné muzikantské dny, na které jsem ovšem
ještě nebyl připraven. Vše bylo přede mnou. Měl jsem si
teprve projít léty samostatného harcování po klubech,
opatrného zkoušení s Karlem Plíhalem, s Pepou Streichlem,
hraní s Kapelou, abych si mohl po letech vyzkoušet
opravdu velké koncerty s Čechomorem a pak se znovu
vrátit zpět ke hraní one to one. Z očí do očí. Tehdy, na
počátku 80. let, jsem cítil ten skok s kytarou přímo do
žáru světel velkého muzikantského světa jako nepatřičný.
Respektive – nebavilo mne to. Možná i tak nějak jsem to
formuloval v lístku, který jsem poslal Milošovi a Marii.
Omluvil jsem se a ježdění s Marií jsem odpískal. Miloš
se na mne zlobil a já se mu po letech omlouvám, že jsem
mu nezavolal dřív a nechal ho v nejistotě. To je moje
slabost. Těžko se mi lidem říkají nepříjemné zprávy.
(Ale pořád se učím.) Tak skončila má kariéra popového
zpěváka.
K samotné Písni o ženách není vcelku
co smysluplného dodat. Je to kuplet, který se drží na
mém repertoárovém listě už 25 let. Obě nahrávky od sebe
dělí celých 19 let (na den přesně!). Asi jsem něco z
ženské duše pochytil, když se té písni publikum pořád
chápavě směje.
A své dnešní povídání bych stylově zakončil moudrou
radou svého dlouholetého zvukaře, řidiče a velkého
kamaráda Ládi Marka. Ten mi vždycky kladl na srdce, že
na koncert je potřeba přitáhnout v první řadě baby.
Protože jak přijdou baby, tak tam máme automaticky i ty
jejich bodyguardy, řidiče a sponzory v jedné osobě - a
je vymalováno.
A pak mi taky říkával: Bacha, Jarek, vždycky může být
ještě jeden schod.
|
