|
POKÁNÍ (7.9.1988)
Procházím svůj sešit a
diář z počátku října 1988, kdy jsem napsal Pokání a ze
zápisků, náčrtů, útržků písní a úryvků dýchá na mne
atmosféra onoho podzimu. K samotnému vzniku písně se mi
nepojí žádná jiná vzpomínka než ta na ruský
film Pokání. Abyste ale přesto nepřišli zkrátka, poslouchejte
dnešní píseň a čtěte a prohlížejte si spolu se mnou
například můj diář z počátku října. Tři poznámky jsou
tam pro mne velmi osobní.
Neděle 16. října
Osobnosti folku. S vykřičníkem a tužkou napsáno velkým
písmem. Na tomto koncertě jsem píseň Pokání zahrál
poprvé. Provedl jsem tímto tzv. soudružskou sebekritiku.
Přímo v srdci matičky stověžaté.
Jestli jsem ji vyzkoušel už den předtím v Třebíči,
nevím. Každopádně dnes zamačkávám slzu v oku, když
vidím v notesu, jak pečlivě jsem si vypisoval vlaková
spojení z Brna, abych stihl zvukovou zkoušku v 16,00.
Vrátnice č.1. Produkce. Jana Zimmermanová z Futura jak
je psáno. Vlak byl můj velbloud i ložnice.
A v pátek, hleďme,
brněnský klub Křenová. Díky Lídě Studenkové domovská
folková scéna těch let. Na ten koncert mám dodnes ty
nejhezčí vzpomínky a jednu památku stále živou. Byla to
vlastně vernisáž loutkaře a výtvarníka Marka Latzmanna,
který mi jako honorář za mé vystoupení daroval loutku.
Profesionálně vyvedenou tak, že mohla kdykoliv na prkna,
která znamenají loutkový svět. Celých 19 let čekal tento
50ti centimetrový Nohavica na špagátech na svou
příležitost. Dnes je jednou z hvězd výborné inscenace
Ostravaka ostravskeho ve zdejším Divadle loutek. Snad
neprozradím příliš, když řeknu , že tam vystupuju jako
vojín Jaryn ( respektive Ryan ). Opravit bylo třeba jen
potrhané šňůrky. (Mě samotného ty skutečné opravy čekaly
za 3 roky.)
A když už jsme u mého
diáře. Hned na následující stránce mám u pondělí
17.října napsánu poznámku 14,00 Svobodné slovo. S paní
Mirkou Spáčilovou jsem tehdy dělal rozhovor ve Filmovém
klubu u kávy. Vyšel o vánocích 1988 pod názvem Cesta za
pokladem Bajo a vzbudil zajímavé reakce, o kterých Vám
povyprávím příště. Dnes jen úryvek a ranní pondělní
fotka. Obojí se těsně vážně k onomu podzimu 1988 i písni
Pokání.
Pro
spoustu lidí jsou dnes písničkáři jakýmsi hlasem
svědomí, legendou – proč ?
To
všechno je vlastně umělá situace a omyl, nikdy jsme
nechtěli být tribuny lidu nebo mučedníky, zřejmě všem
suplujeme něco, co pořád chybí. Rozhodně ze sebe nechci
dělat Tofiho, který poráží popelnice a tváří se jako
spasitel… Jenže když už jsme byli takto vyneseni a
dostali důvěru, je naším údělem nést tu odpovědnost,
vznešeně řečeno, na svých bedrech. A po pravdě řečeno,
mně samotnému ten pocit sounáležitosti někdy pomáhá.Na
druhé straně občas přestávám věřit v osvobozující účinek
potlesku a smíchu, když se mi zdá, že ostatní čekají, až
přijdu a řeknu všechno za ně: nemohu snímat hříchy za
ostatní, řešit jejich problémy, nejistotu, zbabělost…
Dnes
je ale kdekdo odvážný…
Právě.prožíváme devalvaci odvahy, za statečnost teď
pokládám říct těm, co se tváří odvážně, že se právě jen
tváří. Ono se o tom vůbec pěkně povídá ze břehu, když na
vás křičí: Jeď, Jarku, jeď.,..a vy se v tom plácáte,
voda je studená, špinavá, ne vždycky skončíte jako
vítěz. Pak se jednou za čas člověk musí osprchovat,
vyprat si plavky – a skočí tam zas . Proč ? Protože mně
to baví – poznávám tak lidi i sebe sama – sedět doma
jako čínský filozof a dobírat se vlastní moudré
vyrovnanosti nedokážu.
|
