|
POVIJAN (18.2.1988)
Podtitul dnešní písně POVIJAN by mohl znít: VARIACE NA
LIDOVOU PÍSEŇ. Řečeno jednodušeji, o to ovšem
neskromněji, zkusil jsem si napsat v roce 1988 píseň,
která má všechny pravé a nefalšované atributy lidové
písně (v tom slova smyslu jak o lidové písni všichni
mluvíme a jak ji vnímáme) kromě jediného: autor této je
známý. Předem upozorňuji, že těch pár slov, které bych
chtěl říci o lidové písni a o sobě, bude ovlivněno mou
pozicí písničkáře - praktika. Nečekejte rozbory
vystudovaného muzikologa. Z jedné strany mě to
samozřejmě omezuje, z druhé strany si ovšem mohu zase
dovolit výroky, za které bych byl na fakultách
muzikologie či etnografie nekompromisně vyhazován od
zkoušek.
Např. si myslím, že co se týče funkce – lidová píseň je
primárně určena pouze ke společnému zpívání, případně
tanci. Pódiová divadelní prezentace lidové písně jako
šansonu určenému k ušlechtilému poslechu je
cimrmanovskou slepou uličkou a nesmyslem. Buď lidi spolu
zpívají (ať už v duchu nebo nahlas) nebo tančí, anebo je
to k ničemu. Ve společném zpívání sdílíme skrze píseň s
ostatními neuchopitelně křehké stoupání k nebi, ve
společném tanci nás píseň vede rytmem našich srdcí a
těl. Píseň to jsou vždycky nejmíň dva.
Nebo si např. dále myslím, že mluvit o autorech lidové
písně vzletně jako o bezejmenném lidu, je (nejprve
obrozenecké, poté národovecké a později socialistické)
malování skutečnosti na růžovo. Za tvůrci lidových písní
vidím konkrétního talentovaného člověka, ať už místního
zpěváka, muzikanta, nebo často v českých podmínkách
rovnou kantora. Známý je příběh moravského Fanoše
Mikuleckého, pana, který poskládal takové hity jako
Vínečko bílé, Mikulecká dědina nebo V širém poli
studánečka.. Písně, které anonymně léta kolovaly krajem,
považované za národní poklad, než se k nim sám
k překvapení všech po druhé světové válce přihlásil.
Nevím nakolik je pravdivá historka o tom, jak se po
letech dostaly notové záznamy Mikuleckého písní na
Ochranný svaz autorský a tamní úředníci s oroseným čelem
vyčíslovali možné honoráře pro pana Fanoše za veřejné
provozování jeho písní a došli k tak astronomických
výškách, že snad měla při jejich případném plnění OSA
hospodářsky krachovat a tak dostal pan Mikulecký diplom.
Asi je to česká legenda. Ale symptomatická.
Když už jsem u toho termínu autor lidové písně,
připomíná se mi Jaroslav Hutka, který na jednom
z koncertů řekl, že lidová píseň je taková píseň, u níž
se autor prostě ztratí. ( Poté následoval smích publika.
Tehdy na vojně, kdy jsem pásek nadšeně obehrával, mi ten
řehot diváků řádně hořkl, protože Jaroslav byl už taky
ztracen - v emigraci.)
Já sám jsem natrefil na stopu autora známé „lidové“
písně vlastně jednou. Jistě znáte krásnou slováckou Když
sem šel z Hradišťa. Zpívaná je všude a všemi, od
bezejmenných hostů ve sklípcích až po Jožku Černého nebo
Hradišťan, jejichž
verzi nabízím v praskající černodeskové
verzi. První záznam písničky jsem ovšem našel ve
zpěvníku Slováckých a lidových písních z Uher.Hradišťstka,
jak je upravil Valeš Lísa. Mám II.vydání z roku 1919.
Zkusím Vám
přezpívat přesně jeho zápis. Poslouchejte a
všimněte si valčíkové formy, tempa, a slůvek jako
„děvčátko“, čechismu „bylo malý“, jistě Vás zarazí
„hlupáček“, nemluvě o konci, který, jak se říká u nás,
je úplně z jiné pohádky. Jak mi potvrdil Jura Pavlica
z Hradišťanu, není znám starší zápis této písně. Řekl
bych proto drze, že autorem písně je Valeš Lísa.
Krása lidovek ovšem spočívá kromě jiného právě v tom, že
ožívají teprve časem. Léty. A to dlouhými léty. Na
počátku máme autora, (už víme,že žádného „lida“) který
píseň doma potajmu poskládá a pak ji někde směle anebo
jen tak mezi řečí na tancovačce zanotuje. A tady se
rozhoduje o jejím dalším osudu. Zacituji Vlastu Redla,
který mi jednou na počátku 90.let ve Strážnici
v amfiteátru v zákulisí prozradil, že píseň opravdicky
začíná žít až od chvíle, když ji začne zpívat někdo jiný
než jen její autor. Bavili jsme si tehdy tuším o jeho
Sbohem galánečce. Vlasta je člověk velkého postřehu a
intelektuálního vhledu. Debaty s ním byly velmi
inspirativní. ( Samozřejmě dokud náš rozdíl promilí
nepřesáhl 1,5. Což se za starých časů vlastně ani
nestávalo. Stoupávali jsme v debatách ruku v ruce. –
Mimochodem, zdá se mi, že právě Vlasta byl mi inspirací
k tomu, abych si zkusil takovou lidovku napsat i já.A
výsledek máte před sebou.
Zpět ale na počátek života lidové písně. Autor píseň
notuje a ona se ostatním zalíbí tak, že se jí naučí a
začnou si ji zpívat. A tady se dostáváme do fáze, která
je mi na lidovkách nejmilejší. Nazval bych to „přirozené
obrušování.“ Tu se přidá slovo, tu ubere, tu změní nota,
tu takt, tu se vyhodí celý verš či sloka. Nikdo se
nehádá, nikdo nikoho nepřesvědčuje – rozhoduje jen a jen
výsledek. Co se nepodaří, letí ven. Co je dobré, je
mlčky přijato zpíváno dál, tak to zůstává a basta. Nikde
na konci totiž není žádná definitivní studiová nahrávka,
která by zakonzervovala navždy stav písně. V tom slova
smyslu je lidová píseň dílem lidu.
I mně se to přihodilo. Když mě brali za vojáka dostal na
frak hned po narození. Sice nenápadně zato ale razantně.
V originálním domácím prvopise jsem totiž nerozumně
napsal v páté sloce „Mladá holka lásku potřebuje, tak si
SAMA pomohla.“ Tak jsem to taky premiérově zazpíval na
Folkovém kolotoči a za pár dní už přešťasten píseň
zaslechl u ohně. Cudný lid ovšem zapracoval. A změnil
inkriminované místo na „ tak si K LÁSCE pomohla.“: A
měl pravdu. Bez řečí, bez komentářů jsem to změnil. (To,
že pořád zpívám „vojáka“, zatímco u kytar se huláká už
„vojáčka“, mi, prosím, tolerujte jako kapric stárnoucího
písničkáře.
Možná jste si všimli, že často používám slovo poskládal.
Poprvé jsem ho zaslechl u paní Nadi Urbáškové, která mne
přivedla do televizních zpívánek. (Snad někdy bude čas
si o nich popovídat.) To slovo, které se mi tak líbí,
souvisí s tím, jak vnímám termín autorství v písních
Opravdu se domnívám, že lidové písně (a možná se to týká
i většiny mých výtvorů) se dají pouze „poskládat“.
Nikoliv zkomponovat. Nechci rezignovat na původnost, ale
stále se vracím ke svému pocitu exuperovského řetězu
hudebních útžků, slov, motivů, pocitů, které v sobě, a
potom zprostředkovaně v písních, přenášíme z minula do
budoucna a naším jediným úkolem je být tím jedním,
jediným ale pevným článkem dlouhého řetězu.
Velmi ostře to vnímám například z písní dávnějších časů,
časů ještě předmediálních. Nedovedu si třeba představit,
že by ve slovácké hospodě zazněl v předminulém století
černošský spirituál a místní by měli chuť ho přijmout za
svůj. To nemá nic společného z netolerantností. Nebo
hudební zaostalostí. Ty jejich domácí písně prostě
vycházely z jednoho kadlubu. Z jedné truhlice.
Sedmdesát, možná sto, a všecky se trochu navzájem samy
sobě podobaly. Tak jako jsou si podobní příbuzní jedné
velké rodiny. Stejně velké nosy, podobná stavba těla. A
ženské jsou tmavooké. Samozřejmě, že se do rodiny občas
vloudí nějaký ten cizozemec ze severu a za čas chodí po
návsí malý blonďáček, ale to byla spíše výjimka pro
zpestření. Tak i s písněmi. Chasník se vrátil z vandru
po Itálii, a přinesl si odtamtud pár písniček, tož je
doma přezpíval, něco z nich v uších a srdcích místních
jistě zůstalo, ale nedovedu si představit, že by se na
tamní svatbě zpívala při čepení italská národní. I kdyby
byla sebekrásnější.
Dnes se to míchá a vaří, jak ten guláš z japonských ryb
a slezských brambor. Svět je jedna velká vesnice.A snad
už jen lidové písničky mimozemšťanů by nám zněly tak
cize, že bychom je odmítali přijmout. Ale možná, že za
čas bychom si zvykli i na ně.
|
