|
PŘED DVEŘMI
( hudba 1982, text 7.9.1988, nahráno říjen 1996 )
V kafkovském čase bloudící Jarek N. kafkovským
zámkem.Tak vidím sebe sám při mých dvou návštěvách v
pražském Paláci kultury v 80.letech.
Bylo to v polovině září 1985, kdy jsem tam vstoupil
poprvé. Monstrum, bašta, sametová nádhera, betonové
bludiště, olbřím pro trpaslíky, sál komunistických
sjezdů a jiných trachtací mocných - tak na mne
zapůsobilo to, čemu se už tehdy říkalo PAKUL. Navíc jsme
pouhé 2 měsíce po mém nevydařeném výletu do Plzně na
tamní Portu. Jak všemocný soudruh Šlouf, přeseda ČÚV SSM
slíbil, tak učinil. „Přátelé folku, nezapomeňme ono
historické datum – 17. září 1985. V Paláci kultury
zazněly písničky Porty !", psali nadšení novináři v
tehdejších oslavných recenzích. A aby nebylo absurditám
doby konec – nejen recenzi, ale i mou dnešní fotku byste
nalezli v tehdejším branně - bezpečnostním časopise
SIGNÁL.
Co k tomu říci. Celé naše martyrium se vlastně v těch
letech soustřeďovalo do času PŘED a PO usednutí k
mikrofonům. Když už tam člověk na pódiu tu půlhodinu,
nebo kolik mu pořadatel dal, seděl, bylo vystaráno. (To
jen Ivana Hoffmana v 89. roce
na Bratislavské lyře
vypnuli přímo během písničky. Stál jsem uprostřed sálu
vedle zvukaře a viděl řítícího se hromotluka, který to
šmahem celé zastavil. Až se mi srdce zastavilo. Vypadalo
to, jakoby by tou zvukařskou „šavlí“ vypínal celý svět).
Někdo by vlastně mohl získat dojem, že si vlastně člověk
na pódiu mohl hrát a říkat, co chtěl, když už ho tam
pustili. Což by bylo krásné, jen kdyby nebylo bývalo
těch pokoncertových zákulisních pohovorů a otázek a
dopadů . Jak si správně povzdechl na jednom koncertu
kamarád Karel, když na něho někdo ze tmy sálu do ticha
mezi písněmi vykřikl : Řekni, že Bilak je vůl! – Tak
pocem, ty hrdino, a řekni si to sám…
V Paláci kultury nás vystoupila spousta. Byl jsem rád,
že jsem se s kamarády, od Žalmana, přes Slávka Janouška
až po Wabi Daňka s jeho polským hostem Tadeuszem
Wozniakem, potkal.
Hrál jsem tehdy hlavně
Krajinu po bitvě, píseň, kterou
jsem ten rok posílal do autorské Porty, ale nestihl ji
tam přednést. Tak zazněla alespoň tady, přímo v centru
dění. A ještě snad Přítele,
Divoké koně a myslím, že
Ahoj slunko - píseň, kterou neměl rád Honza Burian. A
večer jsem pak na trachtaci svým laciným svetrem,
kterému se pustilo očko, nechtě provokoval vyfintěné
svazácké pořadatele. Kroutili jen hlavami. Tak jsem
ještě upozornil Pavlínu Jíšovou na chlapy, kteří stáli
vedle nich a měli vyboulená saka od pistolí a které jsem
takto zahlídl naživo poprvé a raději jsme zmizeli. Někam
do víru normálnější Prahy.. Dnes bezpečnostní agentury
sídlí u nás ve vedlejším domě a kluci hlídají
mariánskohorské Sconto.
Podruhé jsem se potkal s betonovým nevlídným labyrintem
Paláce kultury 16.října 1988. Za časů perestrojky. Koncert, jak jinak, se jmenoval
Osobnosti folku a vystoupili jsme tři. Slávek Janoušek,
Ivan Hoffmann a já. Konferoval Jirka Černý, který
vzpomíná na zákulisí ve svém obšírném knižním rozhovoru
Kritik bez konzervatoře. ( Přečíst! Celou knihu !
Neodmlouvat!) Recenzi koncertu z pera skvělého,
předčasně zesnulého redaktora Melodie Franty Horáčka vám
nabízím v originále.
Mně se jako nejsilnější vzpomínka té doby vybavuje spíše
zážitek pár týdnů před koncertem. Byl jsem toho dlouhé
týdny plný. V Karviné na jednom z pohovorů se mne
zničehonic zeptali, proč mi visí doma na stěně
fotografie chartistů. Jakých chartistů zděsil jsem se v
první chvíli. Jsou to přeci pan Werich a pan Trnka a pan
Seifert. A jak mohou, kruci, vědět, že mi jejich plakáty
visí na stěně nad psacím stolem ? Kdo jim to, proboha,
řekl ? A proč mi to tady sdělují ? Mám se snad bát i za
zavřenými dveřmi svého bytu ?
A tak jsem si v Paláci kultury během té necelé hodinky
koncertu před 3 tisíci posluchači zarecitoval (spíš
hlavně pro sebe) básničku, zrovna čerstvou. Jmenovala se
samosebou Před dveřmi mého bytu.
A ptáte se, jen tak z čiré zvědavosti, co jsem hrál
ještě ? Tak se podívejte dolů na seznam písní. Mám ho z
jedné ze zachovaných nahrávek. Jak tak na něj koukám
spolu s Vámi, vidím, že hlavně uprostřed koncertu na mne
silně dolehl smutek celého mého zádveří.
Co se týče samotné básničky, použil jsem ji po 10 letech
při natáčení alba
Divné století. Hodila se mi tam
dramaturgicky. Dlouho jsem se trápil s melodií, měl jsem
asi 4 verze. Nakonec jsem na text narouboval nápěv ,
který původně patřil zhudebněné básni Petra Bezruče Par
nobile. Kluci z kapely Buty v jabloneckém studiu sedli
kolem mne, Vavřík na basu vystřelil ostinátní motiv,
Nytra za klávesami a Radek s kytarou se přidali a
sugestivní píseň Před dveřmi, píseň absurdních chodeb
před našimi byty, které jsou plné naslouchačů dodnes,
byla hotova. Od vzniku melodie jí to trvalo celých 14
let.
|
