|
PSOHLAVCI (1983)
Ó, léto 1983. Ten čas mladické nerozvážnosti, naivní
nevědoucnosti a velkých plánů a ideálů, kterak písní lze
změnit svět.
Horké krásné léto, jehož červencový začátek v Plzni na
Portě, byl, jak to vidím z odstupem let, počátkem mého
písničkaření. Se vším všudy, co toto řemeslo obnáší a co
obnášelo v 80. letech. Ještě že člověk neví, co ho čeká,
říkám si, když se tak vidím, jak nasedám na těšínském
nádraží do vlaku směrem na Plzeň. V zaplivaném podchodu
mne ještě doprovázela paní s metlou, která si zpívala
své Ech lásko lásko. Žena Martina hlídala doma děti.
Kubovi byl rok, Lence tři. Cesty vlakem bývaly dlouhé.
Přijel jsem až večer. Zmožen. Plzeň jsem neznal. Mne
zase na oplátku neznala Plzeň, takže jsem se složitě
doptával na tamní výstaviště a s odrbanou kytarou přes
rameno bloudil kolem rynku. Tu první noc jsem spal na
tábořišti pro návstěvníky. Pořadatelé nepočítali, že
umělec přijede o den dřív. Nevadilo. Ve stanech nás tam
byly tisíce. Mne do svého stanu vzali kamarádi z Brna.
Atmosféra byla pospolitá. Ráno mi půjčili i zubní
kartáček.
Rád vzpomínám na svá tři plzeňská vystoupení, a nevím,
vlastně komu po letech poděkovat, kdo si mne všiml, a
kdo mne na Portu pozval a dostal. Zůstalo mi v paměti
jediné jméno. Michal Jupp Konečný. A ještě Jirka Černý,
který mi na jaře 83 v Porubě na Folkovém kolotoči jasně
řekl: Na Portu prostě musíš.
Tak jsem tu byl. Ve čtvrtek dopoledne, rozlámaný z
karimatky, jsem hrál spolu s Karlem Plíhalem a Palečkem
s Janíkem a Ivo Jahelkou v Pekle. Oficiálně se to tuším
nazývalo Vojenský klub. Určitě jsem měl rozladěnou
kytaru. Vím to proto tak jistě, že Marek Eben dával pak
k dobru historku o tom, že existuje kromě temperovaného
ladění taky ladění Nohavicovo. A navíc přeci existují
dokumentární nahrávky. Nelítostné a pravdivé. Marek se
mi pak podepsal na čestné uznání z Porty. Ta nekázeň, o
které píše, je patrná i ze vzácné dobové fotky. Navíc
jsem tam provedl věc, která nebývá na koncertech běžná.
Řekl bych dokonce, že se to dělat nemá a ani já to
normálně nedělám. Ale tam v plzeňském Pekle, ( neboť si
to vyžádalo nadšené publikum,) jsem prostě jednu píseň
zahrál dvakrát. Byla úplně nová a jmenovala se Na jedné
lodi plujem.
Nad druhou fotografií z července 1983 mé srdce jásá.
Vidím sebe sama a sluší mi to. I kytara je naladěná. (
Není moje. Mám nejasné tušení, že je Tondy Hlaváče z
Nezmarů. My jsme si tehdy nezištně půjčovali mnohé.)
Sedím na velkém pódiu v Lochotíně, je pátek 7.7., (
všimněte si těch dvou židovských sedmiček) a já mám čas
na pár písní pro 15.000 lidí najednou. Hrál jsem
Bláznivou Markétu, Husitu, možná i Dokud se zpívá, ale
zcela jistě Pánové nahoře Borise Viana. Když mi večer
po koncertě vyprávěly spřízněné duše, že při ní
odcházeli ostentativně někteří hlavouni svazáci z
hlediště, napadá mne, co asi dělají dnes. Ta píseň má
vůbec zajímavý příběh, který Vám co nevidět povyprávím.
Teprve po letech jsem se totiž před pár dny dozvěděl,
kdo je skutečným autorem překladu. Nechejte se
překvapit.
Zpátky do Plzně, je sobota poledne a já, po celonočním
sejšnu, samozřejmě inspirativním a zajímavém , se
chystám na samostatný koncert v Pavilonu P, kde se díky
rozruchu, který se patrně po mém pátečním vystoupení
strhl, mačkaly davy lidí a jak píše Houla ve svém
Poportýrovi ...uvnitř pavilónu nebylo kam šlápnout,
takže pořadatel vynesl ven navíc i jednu reprobednu, aby
se dalo poslouchat i na place, a tak jeho refrény
nezůstaly uzavřeny, ale zpívaly se i venku v tom novém
miniamfiteátru vytvořeném upostřed symbolických kopřiv.
Jak tak pročítám Portýry z 83.roku, houkne na mne má
odpověď z ankety, co se Vám na Portě nelíbí. Prý… :
„Na Portě se mi nelíbí placky, že jich je tu pět druhů.
Zlaté, bílé, hnědé, modré a žádné.“ Ach, Jaryne.
A o pár řádků níž na sebe prozrazuji, že jsem zatím
napsal 40 písní.
Prostě ucho, folkové ucho, které si pár týdnů před
popisovaným červencem v písničce Psohlavci, kterou Vám
tady dnes nabízím, napsalo: … Nejsem Psohlavec a
nestojím o marnou slávu / ale člověk nikdy neví, kdo mu
nasadí psí hlavu.
|
