Když se probírám v paměti, kolikrát jsem za svou písničkářskou éru reagoval na aktuální událost tak rychle, že jsem nelenil a ještě začerstva jsem sedl ke stolu a napsal píseň, docházím k číslu 2. V listopadu 1983 byly instalovány na našem území ruské SS rakety a já napsal za jeden večer píseň Rakety, v srpnu 2005 česká policie zmlátila na louce u Tachova tanečníky techna a já za jednu noc napsal píseň Už zase bijou děti. Píseň může samozřejmě sloužit jako terapie, jako ventil ( a mluvím zejména o pocitech autora), teprve čas ovšem prověří, zda se z „aktualitky“ může stát „trvalka“.

Příběh Raket, poté co jsem je občas hrával spíše na zapřenou a tajně na vybraných koncertech, a pak je jaksi přirozeně nahradil na koncertech jinými novými písněmi, pokračoval na začátku století filmem Rok ďábla. To byl u mne na návštěvě, tehdy ještě v Českém Těšíně na tzv. Gottwaldovce, režisér Petr Zelenka. Chystal film o mně a Karlovi Plíhalovi a probral se v tom kutlochu v centru města mým archivem tak důkladně, že si odnášel plnou krabici kazet, sešitů a bloků. Na mých starých domácích nahrávkách objevil kromě zhudebněných Bezručů taky Rakety a svůj objev pak ve filmu vložil do úst Frantovi Černému.
Úryvek z Raket zaznívá ve filmu ve velmi působivé obrazové kombinaci s podivným cestovním prostředkem – tzv.chopperem – a tohle nečekané spojení „deštníku a šicího stroje na chirurgickém stole“ mne přesvědčuje víc než co jiného o Zelenkově genialitě.
No a pak světem otřásl výbuch v New Yorku a motiv ohrožení nás, Petrů a Lucií znovu vyrostl na obzoru jako mrak prachu nad padajícími newyorskými dvojčaty a já jsem písničku zase zařadil do svého koncertního repertoáru. Na jedno provedení obzvláště rád vzpomínám. Na divadelním festivalu v Hradci Králové, koncem června 2005, neplánovaně, v noci, na náměstíčku za divadlem. Nebe bylo tehdy velmi příznivé. Obklopen stejně naladěnými lidmi ze všech stran, na pódiátku jen 20 cm vyvýšeném, jsem zpíval, jak se to zadaří jen jednou za čas. Za sebe i za jiné zároveň. A přímo nahoru.
Vybavuje se mi ještě jedna vzpomínka z časů totalitního zpívání Raket v 80.letech. Abych dodal vážnosti oné písni, prosil jsem párkrát publikum ( vzpomínám na legendární mostecký Neprakta klub ), aby po Raketách, které jsem zahrál jako poslední, netleskali. Patří to ke koloritu mých koncertů, že jsem se vždycky snažil, a to i dodnes, najít konkrétnímu představení, které je každý večer jiné, vždy ten nejpřesnější tvar. A častokrát jsem se pletl, zkoušel jsem slepé uličky, experimentoval jsem. Ona některé divadelní pravidla platí, i když brnkáte jen na kytaru. Takže – nezakazujte lidem po skončení koncertu tleskat. I když máte sebeušlechtilejší důvody. Odcházejí rozmrzelí.
A když už jsem zmínil mostecký Neprakta klub, musím v souvislosti s Raketami vzpomenout ještě dvě místa. Pražský klub Petynka, který byl v 80.letech s Juppem Konečným, Péťou Beneschem za zvukovým pultem a dalšími zásadním místem českého folku . Nahrávka, kterou si tady můžete poslechnout, pochází odtamtud. A dalším je valašskomeziříčský M-klub. Jsem rád, že fotku na mé první album Darmoděj dělal právě Karel Prokeš. V jeho tamním kanclíku jsem píseň Rakety dopisoval.
 

Rakety
(ukázka ze sountracku k filmu Rok ďábla, 2002)
0:29 min, mp3 - 0,11 MB