|
STARÁ
PÍSEŇ / LA DAME BRUNE (1997)
Moustaki / Barbara
Ó, ty kouzlo starých černých vinylových desek. Kouzlo dávno odešlého času,
v němž
jemňounce praskají písně pod jehlami našich gramofonů, a
je to zvuk písku praskajícího pod našimi chodidly, když
odcházíme z prázdných pláží svého mládí, a je to jemný
zvuk přesýpacích hodin našich životů.
Jsou tací,
a já patřím mezi ně, kteří s vážnou tváří tvrdí, že
estetický zážitek z poslechu černé vinylové desky je
nesrovnatelný s dnešními CD a MP3 přehrávači. Je totiž
hlubší, plnější, barvitější, přírodnější, soustředěnější
a jedinečnější. Černou vinylovou desku musíte totiž
zaprvé na gumový talíř gramofonu vůbec uložit, a to
velmi pečlivě, hadříkem pak přetřít prach, jehlu
přenosky přesně umístit, opatrně spustit, v samotné
místnosti nedupat, neboť citlivý gramofon může reagovat
na sebemenší otřesy, při poslechu nemůžete halabala
přeskakovat ze skladby na skladbu, nýbrž jste zváni
poslouchat celých 20 minut v jednom zátahu, chcete-li
pokračovat, zvedáte se ze svých křesel či postelí a celý
proces jako chemikové hudby musíte opatrně zopakovat.
Vinylová
černá deska je křehká a nesmíte na ni hrr.
Navíc si
na ni prostě musíte vyšetřit kus čas z toho svého
uspěchaného života.
Jejich
starobylá fortelnost, která je logicky na ústupu, je mi
milá. Miluji empetrojkové přehrávače, pálená cédéčka do
auta, zvonění do mobilu, sdílené soubory v počítači, to
je můj muzikantský fast food, ale nejchutnější večeři si
dám s černo-vinylovou Figarovou svatbou na 3 velkých
deskách ze Supraphonu z roku 1973.
Dokud se
hudba (a to od prvopočátků nahrávání až po nedávné
desky) zaznamenávala vrýváním do destiček, válečků a
desek, aby se pohybem jehly
v stěnách těchto rýh
rozechvívaly chvějky ozvučných skříní, měli piráti
utrum. Každá černá deska byla a zůstala
neokopirovatelným originálem. Proto si jich vážím jako
oko v hlavě a schraňuji a střežím je jako nejvzácnější
staré tisky kancionálů mých českých bratří.
Prohlížím
svou diskotéku a napočítávám možná 200, možná 300 těchto
relikvií mého života. Ke každé mám nějaký příběh, vztah,
každá je mi něčím blízká.
Mezi těch
pár, mému srdci skutečně nejbližších patří alba paní
Hegerové. Všechno, co jsem doposud v předcházejících
odstavcích řekl o deskách, totiž platí bezezbytku i o
ní. Od křehkosti až po starosvětskou muzikantskou
poctivost. Neumím písně paní Hany poslouchat jinak než
z těch černých kotoučů, co mám v poličce. To už nejsou
jednotlivé skladby, které bloudí jako sirotci
časoprostorem, to jsou opravdu celistvá alba písní,
která drží pohromadě, od A do ZET, od obalu po poslední
lupanec, každé album zvlášť, každé trochu jinak, avšak
každé svébytně, jak mi je přinášel čas.
V Recitalu z roku 1970 mne paní Hana vede svou Evropou,
Šansony z roku 1966 jsou poklonou skvělé generaci
českých skladatelů a textařů mého mládí od Jiřího Šlitra
a Petra Hapky až po Petra Radu či Rostislava Černého. A
pak Láska prokletá, ten textařský klenot pana Kopty. Byl
jsem u něho učedníkem, i když on o tom pochopitelně
neví… A ještě mé milované jímavé Ohlédnutí, které
vybíral Jirka Černý. …A co teprve Recitál 2, kde je mi
každá píseň vzpomínkou i bolestí i radostí ? Mnoho mi
toho paní Hana svými písněmi přinesla. A když píšu
„svými“, jistě mi skuteční autoři písní prominou a
pochopí, že největší poctou pro ty, kdož skládají jiným,
je, když interpret skrze píseň vytvoří svůj vlastní
vesmír, v němž on je pánem a průvodcem.
Síla písně
tkví v tom, že nám dokáže skrze pomíjející čas uchovat,
přenést a po letech oživit naše vlastní emoce, vůně a
vzpomínky.
Jsem
marnivě pyšný na to, že si s paní Hanou tykám.
Chlubím se
tím, že jsem byl jednou u ní doma, tam v rohu na
Staroměstském náměstí, na krátké návštěvě, a dostal jsem
kávu.
Pomohlo mi
velmi, když v mém nelehkém konci 80. let přijala
pozvání, udělala si čas a přišla na můj polozakázaný
koncert. Seděla ve 3. řadě. Nestydím se, že jsem měl
trému.
Jsem
vychloubačně neskromný, když dnes na svých stránkách
zveřejňuji svůj duet s paní Hanou, který jsme si dokonce
dvakrát veřejně zazpívali. Jednou na společném koncertu
v Telči a jednou na koncertě v Music baru v Lucerně.
Jsem pyšný
na to, že paní Hanka dala na mě a vydala se na letní
koncerty v Telči a dokonce i do Parníku. A lidé společně
se mnou byli nadšeni.
A slova,
která mi zašeptala, když mi předávala sošku Anděla za
album
Divné století v roce 1996, si budu pamatovat celý
zbytek života.
|
