|
TĚŠÍNSKÁ JABLÍČKA (1980)
Ta kytarová skladbička Těšínská
jablíčka, kterou jsem si poskládal jen pro své potěšení
a nikoliv pro veřejné producírování (dnes je tedy
zveřejněna poprvé), jasně naznačuje několik věcí, které
se týkají mne jako kytaristy. Zejména tedy každý
muzikant hned pozná, na čem jsem jako samouk vyrůstal.
Ano, byla to Carulliho a Carcassiho Gitarová škola,
která ležela na mém notovém stojanu vedle Truhlářových
50 lidových písní spolu s Jirmalovou Školou hry na
kytaru. Jako samouk jsem měl tu výhodu, že jsem si mohl
nakládat míru cvičebních povinností podle času a chuti,
nevýhodou bylo, že jsem si je nenakládal dostatečně
často. Za léta praxe si člověk nakonec najde svůj
vlastní styl, který bych u sebe nazval s jemnou ironií
v hlase “osminkové vybrnkávání“. Zahraju mnohé, ne sice
tolik co mnozí kolegové, ale občas na koncertech
překvapím sám sebe. Rád si přehrávám kytarové skladby od
Sora po Bacha, ovšem doma, když mne nikdo neposlouchá.
Hrdě se hlásím k tomu, že mi kytarovou techniku záviděl
Karel Kryl. (Což říkám s jemnou nostalgií v hlase.) Já
ji závidím desítkám jiných, od Vládi Merty přes Oldu
Janotu až po Dášu Voňkovou, když tedy mluvím jen o
kolezích. Plíhala vynechávám. To není člověk, to je
prstolam.
První kytaru jsem dostal v roce 1966, to mi bylo 13 let.
Měla 6 strun a stála 115 Kčs. S těmi šesti strunami to
není jen tak zbytečný žertík – další má kytara byla
dvanáctistrunná. Ale ta mi nepřirostla příliš k srdci.
Dalo se na ni hrát jen trsátkem a já už od počátku
trsátko a třískání do kytary neměl rád. Na celou škálu
různých kytar, na něž jsem za ta léta hrál (nebyly
samozřejmě jen moje), se dnes můžete podívat
během poslechu mých Těšínských jablíček.
Nejraději vzpomínám na odřenou předrevoluční, která
neladila, ale uchvátily mne její basy, když mi na ni
Štreichl v Minibaru hrál svoji Džínovou nevěstu a
nakonec jsem ji (tu kytaru) na něm vymámil. Stála mne
v přepočtu zhruba tolik jako dnešní L´Arivéé, kterou
jsem si před dvěma lety
koupil v New Yorku.
Na tu hraju dodnes. Možná mi přináší štěstí i díky
obrovské náhodě, která mne potkala při její koupi. Když
jsem si ji odnášel z newyorského krámku, na chodníku mne
minul Paul McCartney. S kočárkem.
Má dnešní L´Arivéé vystřídala kytaru MN, kterou mi na
zakázku postavili jihlavští kamarádi kytaráři a na
kterou jsem hrál celých 10 let. Oni také sestrojili
speciálně pro mne ruskou 7strunnou kytaru (s laděním
DGHDGHD), s kterou je natočen například Starý muž nebo
Mařenka. Další kytaru mám z Dublinu. Při svém tamním
jazykovém pobytu jsem si krátil polední školní přestávky
tím, že jsem chodíval na skok do obchodu s kytarami, a
tak jsem se zamiloval do jedné z nich, že jsem si ji
přivezl s sebou. Je to akustický McIlroy a právě s touto
kytarou jsem složil všechny písně mého alba Ikarus.
Nesmím zapomenout ani na skvělého Furcha, kterého mi sám
pan Furch postavil přímo pro mé rozměrné medvědí tlapy.
I výrobní číslo bylo stylové podle roku mého narození.
1953. To neříkám jen tak z plezíru. Kytara se totiž
toulá někde po světě. Zlí lumpové mi ji ukradli, když se
nám vloupali do chaty. Možná ji někdo potkáte.
A mám – li zmínit všechny své dnešní kytary, pak musím
ještě jmenovat klasickou Antonio Sanchez z roku 1989.
Koupil jsem ji v Karviné v hudebninách těsně po revoluci
za skvělou cenu. Ten obchůdek stojí jen kousek od
nevzhledné policejní budovy, kam jsem tak zoufale nerad
chodíval k totalitním zpovědím. A tak aspoň ta kytara mi
překrývá svými krásnými tóny nehezké vzpomínky. Díky
pane prodavači, že jste mi ji tehdy doporučil.
Pro znalce snad ještě podotknu, že hraju poslední dobou
na struny Elixir, 11 nebo 12. Na koncertech ladím podle
ladičky, ale doma podle ucha. Abych nezlenivěl.
|
