|
VLAKY,
KTERÉ JEDOU DO NEBE (1986)
Rodíme se
a přicházíme na svět s kartami, které nám namíchal někdo
úplně jiný. Samozřejmě, že jako v žolíku můžeme ty z
nejhorších karet vyhodit do talónu, a nabrat jiné, ale
nejsem si jistý, jestli důležitost naší výměny nebývá
jen naší iluzí a fikcí. Hlavní trumfy i netrumfy se
přilepí na prsty a s těma už pak nehnete.
Uvědomuji si to nad
nahrávkou Vlaků, které jedou do nebe z
těšínské kavárny Avion z roku 1997. Tátovi je na ní
70 let, mně 44, já hřmotný rozevlátý, on drobný tichý málovlasý. A hrajeme píseň, nad kterou jsme se
muzikantsky po letech vlastně potkali poprvé.
Táta byl odkojen swingem. Po válce hrával v kapele Staří
mazáci na housle, pak jej sice novinářská práce odvedla
od muziky, čehož dodnes lituje, ale housle byly u nás na
skříni pořád. Není divu, že jsem k panu učiteli Ličkovi
do porubské hudební školy krátce chodil i já. Jen tak,
abych ochutnal Ševčíkovu houslovou školu a naučil se
noty. Že jsem toho brzy nechal, asi tátu mrzelo, ale
nepamatuji si, že by mi to kdy vyčítal. Všechno v životě
mi nabízel jakoby mimoděk a nechával pak na mně, co si
vyberu. Tak to bylo později s magnetofonem Uran, který
mi položil v mém pokoji na stůl a na který jsem si
nahrával své první hudební klukovské pokusy, tak to bylo
s psacím strojem, na kterém jsem napsal ve 13 svůj první
román Tajemství Jima Bedjaka, tak to bylo s
hokejem, který jsem si vyzkoušel za žáky VŽKG u trenéra
Remeše vedle Franty Černíka, tak to bylo ale hlavně s
kytarou, kterou mi táta koupil někdy v roce 1966 ve
slavné ostravské prodejně u pana Šnapky.
Samosebou, že se u nás muzicírovalo. Je to ovšem hodně
silné slovo vzhledem k mé tehdejší kytarové úrovni. Já
jsem jásal, když jsme s tátou přehrávali Trampské
písničky z tehdejších zpěvníků, ale táta byl opravdu
spíše žákem a obdivovatelem
Grappelliho. Doprovodit jej v jeho milovaném
Cizinci na pobřeží s těmi mollovými šestkami ,
durovými devítkami a dimenzovanými akordy bylo nad mé
brnkálistické síly.
Naše společné setkávání u hudby bylo stejně nenápadné
jako sdílení poezie. Mám dojem, že snad odjakživa je u
nás doma na skříni heligonka, vedle ní housle, a v
knihovně básničky. A když se sejde celá rodina, hraje
se, zpívá se a čtou se básně, které oslavenci napsal
někdo z rodiny. Táta sklízel úspěchy už jako 12tiletý
básníř, jeho moc povedená dílka chovám s úctou v
truhlici mezi dílky mého pradědy, dědy i babičky a celé
naší široké rodiny. Když procházím rodinný archiv a
vedle literárních časopisů Dobrý vítr, které si
mladičký starý Nohavica vlastnoručně psával, pak objevím
své vlastní časopisy Střelka, které jsem jako
mladičký psával já, má úvodní myšlenka o rozdaných
kartách se jen potvrzuje.
Když jsem v roce 1996 chystal své album
Divné století, měl jsem tušení, že tomu opravdu
musím dát vše, neboť to bude v mém životě velmi důležité
album. Těžko se mi např. tehdy odmítalo účinkování v
muzikálu Krysař, roli Osudu psal Dan Landa přímo pro
mne. Je to frajer. Pochopil mé důvody, když jsem mu na
první čtené zkoušce řekl, že musím natočit dobrou desku
a nechci tříštit síly. Stejně tak jsem věděl, že musím
na tuto desku umístit tátu. A heligonku. To, co bylo, je
a bude. Skrze nás.
Byla to nesnadná doba. Máma byla velmi vážně už dlouhé
roky nemocná a táta se o ní staral. Kdo má aspoň ponětí
o tom, co je to manická deprese, ví že ho za tu péči
čeká nebe. Původně jsem myslel, že spolu napíšem nějakou
písničku, ale to se nedá na povel. Pak jsem ho chtěl
pozvat do sboru, že zazpívá druhý hlas, ale nakonec jsme
sbalili housle, sedli do auta a vydali se přes celou
republiku do Jablonce, do studia Mirka Kluse. Bylo
dojemné sledovat starého vlka, jak si ve studiu poctivě
staromilsky ladí podle ucha housle, než mu Víťa Sázavský
přistrčil digitální ladičku s ručičkou, která celou
práci dělá za vás. Bylo milé, ráno ho budit na hotelu a
vidět na jeho stolku poctivě napsané notičky houslového
sóla, které si připravoval dlouho do noci. Pak to ve
studiu u písně
Těšínská stejně bylo všechno jinak. Ostatně
výsledek si můžete poslechnout sami. (ukázka1,
ukázka2)
Díky, táto.
|
