Milá studentko Jano,

    

     někdy v polovině osmdesátých let ( přesné datum se dá zjistit v knihovnách, mně se v této překotné chvíli nechce hrabat archívu) se na mne obrátila redakce Mladého světa, která ve své edici hodlala vydat u Supraphonu desku Vladimíra Vysockého.K desce chtěli přiložit mé Vysockého překlady. Písně jsem přeložil, deska vyšla, z různých důvodů se však příloha nekonala.A v onom roce, dejme tomu že o prázdninách 1985, některé zmíněné překlady alespoň vytiskli v Mladém světě jako vnitřní černou dvoustránku.Tolik o Vysockém a mně na oficiálním poli.

      Do té doby jsem překládal a posléze hrával hlavně Bulata Okudžavu,ostatně i na svém prvním veřejném vystoupení v březnu 1982 jsem už zpíval jeho A líto mi je.K sovětským, lépe řečeno ruským autorům jsem se dostal přes svou polskou přítelkyni. Žije v Českém Těšíně a pracuje v Cieszynie polském. Jak Vysocký tak i Okudžava byli známi v Polsku daleko dřív a dá se říct , že i lépe než u nás. Kromě desek, zpěvníků a sborníků existovaly i magnetofonové nahrávky, na přelomu osmdesátých let jsem zahlédl na polské televizi i několik pořadů o obou bardech.(Což je krásný termín používaný v ruském prostředí). Přiznávám bez mučení, že bližší než Vysocký je mému srdci Okudžava a jeho písničky. Obecně jsem spojován více s Vysockým podle mého názoru ze tří důvodů. Prvním je obliba písní "Váňa a Zina" a" Pravda a lež" v mém podání. Paradoxně ani jeden překlad není můj. Na obě písně jsem se už už vrhal, když se mi do rukou dostaly (díky skvělé režisérce Kofránkové ) rukopisné překlady Milana Dvořák. Byly nepřekonatelné a nemělo proto smyslu snažit se o další verzi. Mimochodem Milan Dvořák je náš nejlepší překladatel Vysockého, snad ho znáte, pokud vaše paměť sahá tak daleko, jako přímého tlumočníka televizních projevů Gorbačova. Sám taky hraje na kytaru a zpívá, dělá to fakt výborně, chybí mu zřejmě jen ona image opileckého Vysockého. A zmíněná image bude zřejmě druhým důvodem, proč jsem spojován s Vysockým. V osmdesátých letech byla všeobecná potřeba revoltujících písničkářů, chtě nechtě jsem ji naplňoval i já. Zpívání Rusů bylo a nebylo o hubu. Stejně jako zpívání ruských písní v době současné. Viďte ? Třetím důvodem je klasické škatulkování našich publicistů. Zpívající právník, něžný medvěd, jihočeský zádumčivec, no a já český Vysockij. Tím se nijak nevyplétám ze sítí Vysockého vlivu, pouze upřesňuji. V této souvislosti bude zřejmě zanedbatelný vliv mé dedikace písně Divoké koně právě Vysockému.

     Proč je mi ovšem Vysocký blízký? Nejlépe bude odpovědět konstatováním, kde je mi Vysocký nejbližší. Tedy - vrším okamžité postřehy - v souznění hudby, melodie s textem. Dryáčnickému tématu a textu přísluší dryáčnická melodie. Stejně tak i po stránce pěveckého podání, i když tady bych se s Vysockým a jeho skvělým herectvím nechtěl rovnat. A i kdybych chtěl, nemůžu. Dále - a zřejmě hlavně - je mi blízký ve svých v písních satirických. Pojmenovává přesně a a přesto ponechává jakýsi "luft", "prostor" pro posluchače. Jeho křížovka je nezaplněná docela, ostře průrazně vidí. Snaží se o formální čistotu písně, což je u něj ovšem někdy snaha marná. Snad je to dáno jeho úprkem životem, kdoví jestli u mě taky ne. A zejména obdivuji písničkovost jeho písniček. To není prázdné mlácení slámy. Mám rád, když je píseň písní a ničím víc ani míň. A to jsem cítil a cítím u Vysockého.

     Co se týče techniky překladu, je to prosté. Jsem poloznalec ruštiny, nechal jsem si tedy pro jistotu texty vždy doslova přeložit. Pak jsem ovšem ony doslovné elaboráty odhodil a nechal se vést duchem písně. Co se týče filozofie překládání, souhlasím s panem Levým. Chcete-li vědět víc, přečtěte si jeho Umění překladu. Mám-li z první vody formulovat nějaké moudra, pak bych snad mohl říci, že: převést píseň do jiného jazyka je v hierarchii překládání zřejmě to nejobtížnější. K problémům, které nastupují při překládání básní, přistupují u písní ještě zřejmé zádrhely s frázováním. To by se snad dalo i nějak zvládnout, když je člověk dostatečně pružný v používání jazyka, horší je fakt, že různé jazyky, jak mám vyzkoušeno na polštině, češtině, ruštině a angličtině a mírně na francouzštině, mají jinou zpěvnost. Jakousi melodiku jazyka. Ony vnitřní sloje, z nichž kutá písničkář zlato nejlepších písní. Nemluvím teď pouze o krátkých a dlouhých slabikách, přízvuku a tónové melodice řeči, mám na mysli skrytou vnitřní logiku řeči, proti níž se dá těžko jít, aby to nebylo na první pohled zřejmé. Je-li člověk pilný, podaří se dobrá píseň snad jednou za rok. U překladu si tím tak jistý nejsem.