Každý sám za sebe… a přesto všichni společně

 

Velice mne zaujala diskuse na stránkách deníku Obrany lidu kolem neoprávněného nošení součástek vojenského stejnokroje. Právě na velkém svátku „folkařů“, jakým je Porta, jsme se mohli přesvědčit, že mladí lidé oblékají části vojenských stejnokrojů rádi. Ten les maskáčů a kanad v hledišti lochotínského amfiteátru  j a k o b y  vyvracel slova náčelníka hlavní politické správy ČSLA generálplukovníka J. Klíchy, když na celoarmádní poradě náčelníků politických orgánů uvedl, že vztah veřejnosti k armádě není na dobré úrovni. Soudruh J. Klícha však řekl pravdu.

Na svém magnetofonu mám krásné písně, které kdy na Portě zazněly. Myslím si, že je to festival s obrovským politickým dopadem. Do slova a do písmene. Nikdy jsem na Portě osobně nebyl, ale v balení HIFI-STEREO mi ji revíruje pořad Radioporta na stanici Vltava.

            Přestavba znamená dát také zaznít různým názorům. JE to správné. Ale co když…

            Jarka Nohavicu osobně neznám. Znám jeho písničky i diskuse, které vzbuzují. Píseň „Když mě brali za vojáka…“ tisíce hrdel v hledišti zpívalo s ním. Vysílaná nahrávka to dokládá.

            Šumící hlediště, zazívají první tóny kytary. Berou za srdce. Hlediště aplauduje, po prvních slovech sborově zpívá:

Když mě brali za vojáka stříhali mne dohola

já vypadal jsem jako blbec jak i všichni dokola

la-la-la jak i všichni dokola.

Zavřeli mě do kasáren, začali mě učit,i

jak mám správný voják býti a svou zemi chráni

ti-ti-ti a svou zemi chrániti.
 

            Mladý kluk, který se po ostříhání na vojně podívá poprvé do zrcadla, určitě nad svým zjevem nejásá. Ale proč by měl vypadat zrovna jako „blbec“? A pokud vím, dnes se na vojně dohola nestříhá. Holá lebka je však symbolem jistého hnutí, které nemá se službou v naší armádě nic společného.

To není polemika na adresu metafor J. Nohavici. Chtěl bych se jej spíše zeptat: To je váš názor na nejčestnější občanskou povinnost, nebo jste ty verše napsal proto, aby se vám slova rýmovala ? Pokud by to mělo být vaše stanovisko, tak já s ním nesouhlasím a stejně tak s těmi, kteří je s vámi sborově zpívali.

Jsou písně se silným obsahem, které nekompromisně poukazují na nedostatky, burcují svědomí lidí… A jsou také písně, které – když si člověk zabrnká na kytaru někde v koutku – pomohou překonat nejeden tíživý problém. Nechci tak zkušenému autorovi radit, ale…

Na pokoji po večerce ke zdi jsem se přitulil,

já vzpomněl jsem si na svou milou , krásně jsem si zabulil

lil-lil-lil krásně jsem si zabulil.
 

Stačilo rozvinout pár slokami tento krásný motiv a píseň mohla doslova 

z l i d o v ě t. Tisícům kluků by třeba pomohla překonat potíže vojenské služby i problémy v citovém životě.

Když v závěru písně při slovech „ co je komu do vojáka, když ho holka zradila“ slyším z levého reproduktoru hlasitý výkřik „ZA PÁR“… je mi smutno. Tisíce lidí by jistě nebyl celý náš národ. Ale byla to masa lidí, která zpívala, tleskala a hromovým „UMÍÍÍ“ dala najevo souhlas s názory autora na vojenskou službu. Mnozí z nich odění téměř jako vojáci.

Nejsem pesimista. Protože na Portě 88 zpíval také Pavel Dobeš. V jedné ze svých písní si vzal na mušku maloměšťáka, který se chlubí náhodnému známému v hospodě, že má doma pod okny své vily zahradu, a v ní jsou z Konga banány, borůvky až z Ontária – jedna váží přes půl kila,v ložnici má pět lián, spouští se z nich na divan, bavlnu má z Colorada, když se doma sehnat nedá… prostě světák. Ten druhý tupě hleděl do guláše a vypadal, jakoby doma jedli z konzervy. Světák jej vyzývá:

Zalov ve své paměti a střel nějaké jméno

a když to nemám na zahradě tak sežeru seno.
 

Známý klidně odpovídá:

To by z tě tvé zahrady milenci rychle hnali,

chybí ti tam kousek břízy, kde by se milovali.

Zapomněl jsi na lípu symbol naší vlasti,

po jediném včelím mejdanu má včelař plné plásty.

Smrček sice nepřispívá chutným ovocem,

bez něj by však nebyly vůbec žádné vánoce.

A když už jsme u svátků ze všech největších,

Zapomněl jsi na šeřík, takovej seš sklerotik

(Spontánní potlesk hlediště!)

            Kdybychom tak jako Dobešův obyčejný člověk dokázali argumentovat světáckým řečem maloměšťáků, to by jim, opravdu nezbylo jiného než tomu našemu:

          Čapka se mi svezla z hlavy před jeho fenoménem,

beru klíče od zahrady a jdu se nacpat senem

(Aplaus, sborové UMÍÍÍ)

            Dvě písničky, podle mne hluboce obsahově protikladné. Mluví k současníkům. Přijalo je publikum na koncertech a určitě také mnoho dalších posluchačů. Myslím si, že ta první přišla pozdě. Podle mého názoru přesně o tolik

let, kolik nás dělí od doby kdy „sama královna ceduličku psala“. No a ta druhá ? Narodila se v pravý čas a věřím, že najde více fandů. Co na to čtenáři, posluchači ? Ale také Vy, Jarku Nohavico ? V závěru písně se ptáte Fráni Šrámka, jak by se mu tahle písnička líbila. A „sebekriticky“ mu našeptáváte, že není nic moc extra. Nejsem Fráňa Šrámek, přesto Vám odpovídám.: Mohla to být dobrá písnička, ale NENÍ. Ale vy, Pavla Dobeši, vy opravdu umíte.
 

 

( Obrana lidu, podzim 1988,autor: JSK)