|
ZA 730
( 1988 )
Číst dobový tisk je velmi zábavné. Nutno ovšem předem
podotknout, že každé noviny se stávají dobovým tiskem
hned druhý den po vyjití, neboť jak správně tvrdí
mediální odborníci, není nic staršího než včerejší
noviny. Čím větší časový odstup ovšem získáte, čili čím
více se noviny uleží jako správný sýr, tím větší účinek
vaše četba pak má. Z mezer mezi řádky před vámi
zřetelněji a jasněji vystupují kontury novinářského
posluhování době. Není třeba propadat panice. Už ve
Švejkovi se říká: Já noviny nečtu, noviny lžou.
Noviny ale mají moc. V dobách netotalitních ovlivňují
mínění ( těch, kteří se ovlivnit dají ) a v dobách
totalitních jsou rovnou veřejnými tribunami, popravčími
nástěnkami. Hanlivý článek věští problém. Někdy dokonce
i zmínka pochvalná. A to v dobách všech.
Mluvím obecně o tisku, ale i zde platí ono: čest
výjimkám. Tou výjimkou ovšem v 80. letech minulého
století Obrana lidu, deník Československé lidové armády,
opravdu nebyl. Bylo by to jen zábavné čtení, onen článek
Každý sám za sebe a přesto všichni
společně… , který se zde na podzim roku 1988
objevil, kdyby neobsahoval to, co je pro mne největší
záludností novinářské práce. Podsouvání jediného
správného možného názoru. Kádrování. Polopravdy. Však si
přečtěte, co tehdy psal neznámý JSK v celostránkové
stati.
Vzpomínám si, že jsem tehdy po přečtení hlavně litoval
Pavla, který si v mých očích takovou „pochvalu“ od
těchto lidí snad ani nezasloužil. Nikdy jsem se s ním o
tom nebavil. Ale rozdělit nás se jim tehdy nepodařilo.
Události letěly a nebylo času zabývat se prkotinama.
Faktem je, že jsem se v těch dobách na koncerty do
kasáren mezi vojáky, což byla častá koncertní štace
kolegů - písničkářů, nedostal. Chápu, čím jsem si to
zasloužil a nestěžuji si.
Přesto ve mně zrály hrozny hněvu, že jsem v písni
Když mě brali za vojáka tak trestuhodně kdysi
promeškal příležitost napsat dobrou píseň, jak mi
v článku naznačoval pan JSK. Proto jsem ještě onoho
podzimu sepsal písničku
Za 730. Je to má tehdejší odpověď sama sobě,
polemický příspěvek k vojínovi Jaromírovi, který nejprve
ve své tvorbě tápal, ale už netápe. Konstruktivní
kritika, která se tehdy tak žádala. Posypání hlavy
popelem. Pozitivní přístup. Gorbačovovská přestavba ve
vlastních řadách.
Byl konec roku 1988 a přiznávám, že by mne tehdy ani ve
snu nenapadlo, že vám za 20 let budu muset vysvětlovat
některé termíny, abyste píseň vůbec pochopili. Ale co.
Tragicky horší by bylo, kdyby byl můj internet
zablokován jako poslouchání Londýna za války, nebo rušen
jako Svobodná Evropa za komunistů. Anebo kdyby nebyl
vůbec.
Takže vzhůru do historické osvěty:
Za 730
– 730 byl počet dní, které si museli někteří vybraní
mladí jedinci mužského pohlaví (nemající konexe na
doktory, byvší bez jakýchkoliv známostí, navíc podle
dobrozdání vojenských lékařů zdraví jak řípy) za dávných
komunistických časů odsloužit za branami kasáren. Za 730
byl tedy počet dnů dnů zbývajících do konce vojny.
( Vojáci z povolání to měli „ za furt“ – proto
furťáci).
Civil
– opak munduru
Mundur
– opak civilu. Jinak to, co se fasovalo od eráru
Erár
– zde vojenské sklady plné slušivých vojenských uniforem
a lodiček
Buzerák
– buzerplac, shromaždiště v kasárnách, náměstíčko
radostného setkávání vojáků na ranních či večerních
rozkazech a jiných vojenských přehlídkách či cvičeních
Kapitán
– důstojník, který měl 4 hvězdy na výložkách. Při
zdárném kariérním postupu dostal časem jednu velkou
hvězdu a stal se majorem a hrdinou mé druhé vojenské
písně..
Rýže
– nejčastější strava vojáků záklaďáků od pondělí do
soboty. V neděli se fasovalo hlavně „kádečko“. Nějaká
Konzerva D… ( na význam celé zkratky si už nevzpomenu,
ale brzy mi to někdo z vás jistě připomene)
Potulka
– zde myšleno „NOP“ čili nedovolené opuštění posádky.
Hrozilo vězení naostro.
Metr
– posledních stopadesát dní do civilu. Každý další den,
který zbýval do konce voj. zákl. služby, se odstříhával
z krejčovského metru. Svůj metr měl každý vojcl – svůj
vlastnoručně vyrobený metr, výtvarně krásně vyvedený si
pověsila doma i moje Martina.
Kučera
– vlastní jméno vojáka z povolání, které nemá žádnou
souvislost s mou vojenskou minulostí. Dal jsem ho tam
kvůli rýmu.
Za pár to mám
– myšleno za pár dní jdu domů. Ve vojenské hantýrce vždy
vyslovováno s jasným podtextem: víte, co mi můžete a
hádejte kam… a vojenská lodička se přitom nosila mazácky
do čela.
Tu lodičku do čela vlastně nosím stále. Čus.
P.S. Pod čarou. Autor článku JSK uvádí mylně, jakobych
na Portě 1988 vystupoval. Tam jsem tehdy nebyl připuštěn
ani omylem.
|
