Co mě
zaujalo
PŘÍSPĚVKY JAROMÍRA
NOHAVICI DO RUBRIKY SOBOTNÍ PŘÍLOHY
MLADÉ FRONTY DNES PRO MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ
17. 12.
2011
Barevné šňůrky životů
nekončí
Ptal se mne nedávno do novinové ankety jeden hudební
redaktor, jak bych chtěl ukončit svoji kariéru. Jako
hudební redaktor, napadlo mě hned z první, ale ten žert
jsem záhy odvrhl a nakonec trochu pateticky odpověděl,
že bych chtěl skončit vestoje, s mikrofonem a před
narvaným sálem. To jsem psal ještě před tím rozlučkovým
koncertem Marie Rottrové v ostravské ČEZ
Aréně.
Když jsem
pak za pár dní stál v natřískané osmitisícové hale, za
pódiem plným skvělých muzikantů a spolu s Marií, která
takto končila svou dlouholetou úspěšnou kariéru, si
zpíval jeden hit za druhým, došlo mi, že bych chtěl
ještě navíc vypadat tak skvěle jak ona.
Někde jsem
se teď dočetl, že po padesátce má člověk tvář, jakou si
zaslouží. Marie je stále krásná. I když u chlapa je to
možná trochu jiné a na pódium může přijít i starý
zjizvený vlk. Ale každopádně musí přijít sám.
O tom
žádná. Byť o holi. Přijít po svých. Jardu Wykrenta na
tomto koncertě čekaly právě za tohle ovace ve stoje. Ti
dva byli pro mě takovými dvěma póly jedné muzikantské
řehole. Žen, které na pódiu nestárnou a zpívá jim to
pořád jak zamlada. A chlapů, kteří se osudu vysmějou a
zpívají si dál to svoje.
Vždyť
nakonec jde vlastně jenom o ty písně. Neseme si je
životem pořád tak mladé jako tehdy, když jsme je slyšeli
poprvé. Jejich kouzlo tkví v tom, že v sobě dokážou
uchovat všechny vzpomínky, vůně, lásky i emoce chvil,
které nás kdy potkaly. Po dlouhých letech ten starý
zapomenutý song zaslechneme a znovu se nám vybaví každá
maličkost dne, kdy jsme jej zaslechli prvně.
Píseň
zastavuje čas. Zpíval jsem si s Marií pod pódiem ČEZ
Arény „Kůň bílý pádí vlakům vstříc“ a jako bych zase
seděl na kunčickém nádraží, jedl arašídy, čekal na vlak
do Těšína, byla špinavá zima, měl jsem devatenáct a z
tranzistoru opilého havíře vedle na nádražní lavičce mi
jímavě zpívala Marie, jak nastavuje větru líc.
Nejsou konce. Barevné šňůrky životů nekončí. Jen se na
jedny šňůrky navazují další a další.
Rok jsem
vám tady do rubriky psal své neumělé postřehy a příští
rok bude psát zase někdy jiný. Tak je to správné. Tak to
má být. Mějte se krásně. A o Vánocích to s tím
svátečněním nepřehánějte. Všeho s mírou. Jak říká můj
táta: „Někdy míň je víc.“ Pa.
12. 11.
2011
Psali teď před pár dny v novinách o velkém objevu. Vědci
zjistili, že my Ostraváci máme na rozdíl od Pražáků
navíc jeden gen. Ten nás prý činí odolnějšími proti
smogu. Kdyby se zeptali mě, nemuseli vůbec složitě
bádat. Já to o tom genu vím odjakživa. A navíc, že
funguje nejen proti smogu. Jsme prostě evoluční genoví
mutanti.
Jak jsem na to přišel ? Tak, že tu už žiju přes padesát
let. A některé věci si fakt neumím jinak vysvětlit. Jen
tak namátkou : Jak se tady u nás zavíraly po revoluci
všechny šachty, tak tisíce lidí přišlo o práci. A
vidíte. Ačkoli to bolelo, a hodně to bolelo, svět se
nezbořil a my jedeme dál. A teď si představte , že by
v Praze, kde lidi žijí bez toho genu, zavřeli komplet
všechny úřady. Václavák by byl malý na ty lidové bouře.
Nebo náš fotbal. Baník je poslední, hraje tužku a chodí
na něho tři a půl tisíc lidí. Slyšíte ? Tři a půl tisíc
! To nepřijde v Praze ani na Jethro Tull. To přece není
normální. To je tři a půl tisíc genů navíc.
Nebo ta blbá dlažba na Masarykáči. Rozbitá, že by se
jeden zabil. Bez genu určitě. Ale Ostravák ani jeden.
Ten to zvládá jako jelen v lese. Proč ? Protože má gen
navíc.
A co teprve špatné ovzduší. V takové dny, kdy u nás
padne inverzní deka, by města bez genu vymřela a udusila
se. Ostrava ? Máte rozum ? Ani omylem. Naopak. Pohoda.
Tamhle sousedka pálí spadané listí, támhle v domcích
topí v kotlích petlahvema naplněnýma pilinama, tamhle si
někdo zapaluje doutníček U rybiček. A přežíváme. Protože
máme gen.
Měli bychom si ho vážit. Pojmenovat ho a postavit mu
malý pomníček. Navrhuju pracovní název Ostragen. A jeho
svítící maketu bych prozatím vecpal na špicu radnice. Ať
svítí jako hvězda. Zdař.
8. 10.
2011
Alois Nebel. To je jméno, kolem kterého se bude točit
celé moje dnešní povídání.
Začalo to už v roce 2003. V nakladatelství Labyrint
tehdy vyšel komiks Bílý potok od Jaroslava Rudiše a
Jaromíra 99. Nádherný strhující příběh výpravčího kdesi
z jesenických mlh a hor mne svou atmosférou a spojením
černobílých kontur obrazů a slov doslova uhranul. Za rok
se objevilo pokračování Hlavní nádraží a další rok nato
celou trilogii ukončil svazek Zlaté hory. Početl jsem
si.
Když se loni v tisku objevily první zmínky o chystaném
filmu Alois Nebel, srdce mi zajásalo. Konečně něco
pořádného mezi těmi českými filmovými srajdami, na které
jít je ztráta času. Jak se blížil den premiéry, má
radost rostla ještě víc. Lidi kolem Nebela vymysleli
skvělou akci. Hlasování o kino, v kterém bude mít film
českou premiéru. Kliknul jsem samozřejmě sál jesenické
Pohody. A stal jsem se jedním z těch, mezi kterými se
losovalo o pár vstupenek na premiéru. A já bral ! Hurá.
Den před premiérou jsem vyrazil autem z Ostravy do
Jeseníku, abych si vyzvedl lístky. I cesta je cíl, zpívá
Olda Janota. Má pravdu. Tahle do Jeseníku vede přes
Opavu a Bruntál, Karlovu Studánku, nahoru a dolů,
doleva, doprava až do mlhy jesenických vřesovišť. O
Ostravě vždycky říkám : Praha daleko, Bůh vysoko…
Kdepak. Jestli to někde platí, tak tady. Ta jízda, to
byl stylový předfilm, týdeník v kině jak za starých
časů. Nelitoval jsem těch 260 km tam a zpátky. Ani
příští den. Na premiéru jsem totiž už jet nemohl. Někdy
nám okolnosti zhatí plány.
Pak se objevil na internetu nebelovský klip s Václavem
Neckářem a já jsem fakt oněměl. Tak čistou, průzračnou a
působivou českou píseň jako Půlnoční, nebo chcete-li
Halelujá, jak jí říkám já, jsem už dlouhá léta neslyšel.
Rýmy jak ze starých špalíčků, ticho pod slovy a verši,
černobílý prostor mezi tóny. To vše tesané širočinou a
rámované očima, střídmými gesty a zpěvem pana Václava…
Nádhera.
Mé minipříběhy a
radosti kolem Aloise Nebela ovšem ještě nekončily.
Zrovna v těchto dnech totiž začali na iTtunes prodávat
po internetu i českou muziku. Kouknu a samozřejmě -
soundtrack z Nebela tam nechybí. A tak vůbec první
píseň, kterou jsem si z iTunes stáhl – a stála jen,
považte lidi, nějakých 23 korun – je ona Půlnoční
s Václavem Neckářem. Petře, Ondřeji a Miroslave, Vy kdož
jste tuhle píseň poskládali, těch 23 korun je ode mne. A
přidávám velké díky k tomu.
No a tento týden
jsem si na film konečně zašel. K nám do ostravského
Cinestaru, do sálu 6, dolů doprostřed, až do řady H10,
abych neměl nikoho před sebou, jen to velké bílé plátno.
Ten průhled do světa stínů a mlh. Nejsem recenzent a
nehodlám být ani vykladačem cizích příběhů, filmů a
písní. Nikdy to nedělám. Neřeknu vám proto nic víc než :
na tu jímavou bolestně hořkou krásu si zajděte. Pozor !
Bude vás v sále možná jen pár. Ale aspoň uslyšíte
vlastní dech. A ucítíte vlastní slzy. Zažijete něco, co
se v našich kinosálech zažívá zřídka. Brzy si na to
zajdu ještě jednou. A ne naposled.
Pamatujte si - Alois
Nebel.
3. 8.
2011
Poprvé v Česku teď u nás vyšla kniha skvělého českého
fotografa Josefa Koudelky. Jmenuje se CIKÁNI. Měla vyjít
v Praze už roku 1970, ale pan Koudelka tehdy opustil
Československo a kniha již nevyšla. I název napovídá, za
jakých časů fotky vznikly. Bylo to v 60. a 70. létech.
Přemýšlel jsem nad knihou, co se za ten čas změnilo.
Zjistil jsem, že moc toho není. Neříkáme Cikáni ale
Romové. A housle na fotkách dnes nahradily mačety. Já
vám nevím, všichni kolem toho chodíme jak kolem horké
kaše, ale vždyť to je tak prosté: bez práce nejsou
koláče. A na rasismus bych to nesvaloval.
V září se mají vysazovat na Šumavě v národním parku buky
a javory a jedle a jeřáby. Psali mi v minulých týdnech
ekologové, abych je přijel podpořit, když tam bojovali
za lepší životní podmínky kůrovce a přivazovali se ke
stromům, které káceli dřevorubci.. Nejel jsem. Ale
tentokrát bych uvažoval. Zazpívat těm, co budou
vysazovat buky a javory a jedle a jeřáby, to by šlo.
Budou tam ale taky ti kluci a holky z Duhy ? U toho
vysazování se asi nebude tolik křičet. Ono řvát při
práci, to bere síly.
A nakonec musím kousnout ještě do jednoho jablka. Jsem
holt vedený, jako ten kdo „Baníčku-neopustíme-tě“ a tak
se mne každou chvíli někdo ptá: Co říkáš na náš Baník ?
No, co bych říkal. Na kontě v tabulce nula. Na kontě
v bance míň než nula. To není zrovna krásné jablíčko pro
Popelku. Spíš těšínské jablíčko. Ale nečekejte ode mne,
že napíšu, jak je kyselé. Natož snad jedovaté. Ne. Ono
je scvrklé a seschlé. Padavče je to. Jíst se to nedá,
mošt z toho nevytlačíš. Ani červi už do toho nelezou. Na
zemi leží a každý kluk si do něho čutne. Ani fotbal na
plácku se s tím jabkem hrát nedá.
Mí malověrní, ale pravím vám. Co z jednoho jabka ?
Jabloň je při síle. Možná to chce jen prořezat pár
větví. A přeberte si to, jak chcete. Za čtrnáct dní doma
uděláme Spartu a jdeme nahoru.
30. 7.
2011
Kolikrát jsem přemýšlel, jak bych asi dopadl já ve svém
alkoholickém období, kdybych žil v zemi a v časech, kdy
by všechna ta drogová svinstva byla tak běžně dostupná
jako dnes. Bojím se, že z toho bych se už nevyhrabal.
Hluboce smekám před těmi, kdo se dokázali z toho
bludného kruhu vymotat.
Bylo mi smutno, když jsem se dočetl, jak rychlý konec to
vzalo před pár dny s Amy Winehouse, britskou
písničkářkou. Když jsi závislý, tak jsi hluchý jak
pařez. Ta její písnička Rehab je klasickou ukázkou toho,
jak kecají všichni alkoholici, jen aby se obrnili před
světem. Kolik já už slyšel podobných slov. A kolik z
nich jsem napovídal já svým blízkým, když jsem pil : jak
to mám pod kontrolou, jak je mi dobře, jak mi svět
nerozumí, jak od zítřka nepiju, blablabla. Droga je
ďábel, který si tě omotá železným řetězem, a ucvaknout
jej není tak snadné, jako když teď v televizi
odcvakávají policisti protestující aktivisty od
šumavských stromů. Droga ti totiž zacpává uši a
zatvrzuje srdce. To není happening.
A těch magických 27 let, kterých se Amy dožila, podobně
jako Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison nebo Kurt
Cobain ? Když do toho prostě kolem dvaceti spadneš, tak
se za těch sedm roků doničíš zrovna tak akorát , abys
mohl ve dvaceti sedmi buď z vlaku vystoupit anebo
odlétnout napořád.
Prý - žili život naplno ! Prdlajs. Jaké naplno ? Spíše
na čtvrt plynu. Já to znám. Opilec si dá v pátek dvě
deci vodky a už má pondělí ráno.
Chlast žere čas. Celou noc paříš nebo se sjíždíš a pak
se dva dny potácíš mezi vědomím a nevědomím. A ten
mátožný spánek, vyspávání, motání se, blití a
nefungování má být oslavovaný život naplno ?
Dneska to není veselé psaní ani čtení, ale musel jsem.
Protože Amy uměla. A je ještě tolik lidí kolem, kteří
umí jako Amy. Potkávám je. Je mi jasné, že MF nečtou ani
feťáci ani alkoholici, oni si maximálně tak těmahle
novinama podloží hlavu ve svém raušovém spánku. Tohle
píšu pro vás ostatní. Pro jejich příbuzné, manželky,
manžely, známé, kámoše. Věřte starému vlkovi. Máte-li
někoho takového vedle sebe, nedejte už na jeho slova,
sliby, vytáčky, ani písničky Rehab. Normálně ho přivažte
na přívěsný vozík, zapřáhněte za auto a odvezte někam do
léčebny. Daleko od
pokušení. Začít se musí tak, že člověk prostě v pondělí
ve dvě hodiny odpoledne s tím svinstvem přestane. Strčte
ho za bránu, zamávejte mu a nezapomeňte mu říct, že na
něho venku čekáte, až se z toho vyhrabe. Bez vás by to
nedal.
Každá hodina bez drogy se počítá.
Howgh.
24. 6.
2011
Ostrava má konečně svůj knižní festival. Byl jsem se na
Černé louce podívat a jenom jsem litoval, že nemám více
času. Příště si zablokuju celé jedno odpoledne. Chodil
jsem pavilónem A mezi desítkami stánků vystavovatelů a
připadal si jako houbař uprostřed lesa, kterého už
začínají bolet záda, jak se pořád shýbá pro další
úlovky. Sahal jsem na knížky, okoukával hřbety, dotýkal
se písmen, obracel stránky, začítal se do nich. Pro mne
je kniha radost a vášeň. Já vím, někdo zas jezdí na
kolečkových bruslích podél Odry. Přemlouvat nemá smyslu.
Každý je nastaven jinak.
Zjistil jsem to v Americe na turné. Naše parta se tam
rozdělila na Mikiny, Kameně a Papiry. Podle toho, za čím
kdo ve volném čase valil. Nákupy, památky, knížky. Já
jsem chodil sám. Zvykl jsem si. Ale číst byste přesto
měli, barbaři.
Před pár dny ke mně přilétlo, bůhví odkud, další
čerstvé, zbrusu nové české přirovnání. Moc rád se o něj
s vámi podělím: „Jsem v tom nevinně jak
španělská okurk.“ Já v tom slyším radost i smutek nad
celou tou naší společnou Evropou.
Jinak jsem se byl tento týden podívat uvnitř plynojemu v
Dolní oblasti Vítkovic. Přesněji řečeno, vzali mne tam
šéfové. Dokonce i ochrannou přilbu mi dali na hlavu.
Známá věc : fotka z občanky stejně jako fotka v ochranné
přilbě o číslo menší než je tvá hlava – zaručená zábava
v každé silvestrovské společnosti. Ale zpátky do
Vítkovic. Byl to zvláštní pocit vracet se na místa, kde
jsem před 40 roky jako dělnas expedoval pluhová ostří.
Plynojem sám už je zvednutý a roste z něho koncertní
hala, jakou nám svět fakt bude závidět. Proto jsem tam
taky byl. Chlapi makají a já
už se moc těším, jak si tam snad někdy zahraju a
zazpívám. Doufám, že se přijdete podívat. Bude to bomba.
Ta hala.
Jo, a jestli se někdo z Vás znáte osobně s Michalem
Šepsem , vyřiďte mu ode mne, ať co nejrychleji natočí
desku. Těch jeho osm skladeb, co zpíval v Superstar jsem
si sice stáhl z youtube, vypálil, k tomu vyrobil i obal,
všecko jak zamlada a teď to nadšeně poslouchám v autě.
Ale už to začíná přeskakovat. Prostě pálenka. Tak ať si
odpočne na Jamajce a pak hajdy do studia. I s Bětkou.
Sluší jim to.
A taky mne zaujalo, že má můj prezident 70 let a jak je
u nás zvykem, tak se mu moc projevů úcty v novinách a
televizi nedostalo. Aspoň tedy dodatečně - hodně zdraví,
pane prezidente. Toho není nikdy dost. A o zbytek se
postaráme už sami.
19. 5. 2011
Sedmdesátiletý Paul Simon vydal desku So Beautiful Or So
What a je skvělá. Simon zpívá jak zamlada. To mne fakt
zaujalo. Člověk se hned cítí klidněji, že to není nutné
předčasně balit.
To můj favorit v Superstar Michal Šeps má teprve
šestnáct. Porotce jménem Rytmus by po něm sice házel na
koncertě flaškou, ale lidi Michalovi posílají smsky dál
a dál. Už je mezi čtyřmi finalisty. Takový je
showbyznys. Buď tě lidi chtějí nebo ne. A porotci a
kritici jsou na tohle krátcí.
Americký zpěvák Bruno Mars mne znovu přesvědčil, že
nápad a talent je v muzice důležitější než prachy.
Podívejte se na jeho klip Lazy Song. Na jednu kameru, na
jeden zátah, v jednom americkém obýváku – a tolik
zábavy.
Jó a blíží se nám Coloursy. Zrovna jsem četl v Reflexu,
jak Jirka Burian z Republic Of Two prohlásil, že Ostrava
je nejodpudivější město na světě. Spolu s Benátkami.
Jsem zvědav, jak se mu u nás, v takové díře bude na
Coloursech vystupovat. Snad to kluci za ten honorář
překousnou.
A náš Baníček hrál s Ústím o záchranu. U toho jsem musel
být. Kámoše je třeba navštívit nejenom ve dnech
slunečných, ale také u nemocničního lůžka. Baník byl
naposledy v druhé lize, když mi bylo nějakých třináct
let. V roce 1966. Tentokrát nás to neštěstí naštěstí
minulo. O brněnsko - příbramský fous. Ještěže mne ten
fotbal neživí.
Jak jsem zahlídl na obálce zdejších novin svoji sochu s
rozpaženýma rukama, věděl jsem, že je zle. Prý stadión
Jaromíra Nohavici. Lidi, vzpamatujte se. Jestli to
dopustíte, budu vás chodit strašit jako Bazalbub. Karel
Hašler napsal několik stovek krásných písní a zbyly po
něm bonbóny Hašlerky. Tak vymyslete třeba Nohavicky –
sušenky ke kávě, ale na stadióny se vysmolte.
Nevím, odkud jsem to vyštrachal, ale tohle mne fakt
zaujalo: Když vložíte tyč do vody, zdá se vám, že je
ohnutá. A ona je přitom pořád rovná. Jenom je namočená
do vody. A tak je to s novinami. Každá událost se v nich
zakřiví jako ve vodě. A proto pište si, co chcete,
Ostrava je dnes zelená až k nakousnutí. Nejzelenější ze
všech českých měst. A vzduch je krásný a dýchatelný z
plných plic. Mittal v těchto dnech určitě zastavil
výrobu. Jinak to není možné. Anebo polští domkaři tolik
nefajrují?
16. 4.
2011
Jak to tak vidím, začínám být v téhle rubrice
specialistou přes ty přízemnější záležitosti. To je ten
můj věčný svár. Táta básník houslista a novinář, máma
zpod chudého valašského pasinku. Měl bych psát o básních
a budu psát o hokeji.
Jenže – o jakém hokeji, panečku ! To nebyl hokej, to
byla jedna báseň.
Neofrňujte se. Neošívejte. Že sport není umění ? Je.
Stejně jako opera.
Ono to trvá, než se takový mančaft secvičí, aby sehrál
přesilovky jako to uměli třinečáci, sešteluje, aby
kombinoval jak první třinecká lajna, ono to trvá, než
naberete fyzičku, abyste přebruslili a přeprali
slávisty. Houslista cvičí hezkých pár let než zahraje
Janáčka, ale stejně tak roky dře Roman Málek, aby v
pravou chvíli chladnokrevně lapačkou zlikvidoval šanci
Třinečáků.
Nic se nedá ošidit.
Je to šoubyznys a tisíce diváků v hledištích i v halách
to dokážou ocenit. A já tam byl. Málem mi to urvalo
srdce. Emocemi a radostí, jak jsem plesal. Navíc si
vemte - kdy zas budou hrát finále dva manšafty od nás ?
A úplně zaslouženě !
Vrcholem celé téhle série pro mne bylo čtvrté finále u
nás v Ostravě.
Vítky už prohrávaly na zápasy 3:0 a s nožem u krku žraly
led. Třinecký Peterek to netrefil do prázdné brány a
místo aby slavil, šel do kabin s batohem smutku na
zádech. Prodloužení, nájezdy, peklo. Hala šílela. Můj
zážitek byl znásoben radostí Roberta, který seděl v hale
vedle mne. Robert je můj muzikantský parťák,
akordeonista z Varšavy. To je on, kdo vás před vánocemi
v Sareze tak uchvátil svou hrou. Každé ráno začíná
půlhodinkou cvičení na akordeon a druhou půlhodinkou z
Przeglądem sportowym.
Celý život chtěl vidět naživo hokej světové úrovně.
Těšil se jako kluk, když jsem mu volal, ať sedá na vlak,
že mám lístek i pro něho. Přijel a já byl vedle něj na
nás Čechy pyšný. Vyprodaná krásná hala, chorály,
skandování, varhany, v uličkách tančící dívky, k tomu
úžasný hokej a pro Roberta i české pivo. Po Polsku bude
teď Robert šířit slávu onoho zápasu do konce svých
dnů. A my, nevděčníci jedni, jenom fňukáme, brbláme
ohrnujeme nos nad vším.
A přitom jsme fakt dobří. Fakt.
Jak říká Robert: Naprawde
super.
Ja wiem, Robercie. Najlepszy w Europie.
Občas.
10. 3. 2011
Mám rád své nákupní centrum, své tržistě, svou agoru.
Neprší tady, nesněží, nemrzne, ani slunce nepálí. Auta
netroubí a nesnaží se tě porazit, tramvaje necinkají a
neřinčí po kolejích, hluční spoluobčané nehulákají a psi
neočichávají tvé nohavice.
Tady je klid a mír. Tady se nikdo nehoní po úřadech,
nevrací narychlo z obědů do kanceláří, nepoletuje z
práce do práce. Všichni společně se mnou korzují,
rozhlížejí se, obhlížejí vystavené zboží a rozmlouvají
spolu. Tatínkové drží své ratolesti usměvavě a hrdě za
ruku, mámy, jen tak nalehko, neboť takové je tu příjemné
klima, hodnotí možné textilní úlovky, každý se usmívá a
nikdo nespěchá. Tady se v tom uspěchaném světě čas na
chvíli zastaví. Pryč je doba uhoněných pátečních nákupů
do igelitek a dlouhých upachtěných front.
Všude kolem desítky a desítky malých útulných krámků a
obchůdků, místo je pro poštu i trafiku, pro kavárničky i
restaurace všeho druhu. Ve velké sámošce si můžeš s
vozíkem pojezdit jak Fitipaldi, anebo se jen tak projít
a popřemýšlet o svých věcech.
Já ve svém centru začínám kávou. Mám rád laté macchiato
s dobrou pěnou. Musí být samozřejmě hustá a pevná. Dobrá
káva se pozná podle pěny. Stejně jako dobrý kuchař se
pozná podle okurkového salátu. Piju a rozhlížím se po
lidech.
Pak se dám do novin. Ty internetové virtuální pročítám
doma, v noci, u počítače. Tady si rozložím kupu
papírových, už vymírajících, které ještě
špiní prsty. Svět tu leží na dosah ruky. Potom si zajdu
do knih nebo elektroniky. Anebo do hraček. Jak kdy. Je
krásné moci nakupovat a nekoupit
třeba skoro nic. A vrátit se domů jen se dvěma mléky,
třemi jogurty, čtyřmi rajčaty a jedním povídkovým
Balabánem.
Píšu tahle slova, neboť ze všech stran se valí na mou
oázu klidu spousta slov kritiky, výsměchu,
intelektuálních pohan a povýšeneckých odsudků .
A já proto volám, nejsa intelektuál :
Mám opravdu rád své nákupní centrum, své tržiště, svou
agoru.
3. 2. 2011
Zaposlouchal jsem se teď na stará kolena do Dylana.
Začalo to loni tlustou knihou překladů Michala Bystrova,
pak jsem se přes box raných Dylanových cédéček dostal až
k DVD Dont Look Back a No Direction Home od Martina
Scorsese, teď na vánoce mi naši věnovali 100 písní
Dylana v notách, drtím to tady na kytaru, oprašuji
dokonce starý držák na foukací harmoniku a moc se mi to
líbí. Kdyby mne komanči neodřízli od Bobových raných
desek, vypadalo by dnes mé Divné století jinak. To jsem
si jist.
Blíží se liga. Už jsem se těšil na to, jak se nám
předvedou za pár dní na zasněžených Bazalech sparťanská
černá útočná kladiva , a Sparťani bez mrknutí oka
prodali skvělého Bonyho Wilfrieda nějakým Holanďanům. Za
100 miliónů korun. To je teda peněz. Pro představu, moji
drazí – za to pořídíte takových 20 krásných vilek v
Třebovicích naproti Intersparu. Anebo tisíc velbloudů.
Případně dvě nejmodernější lokomotivy. Fjú. Ti
fotbalisti to mají vůbec skvěle zařízeno. Prodávají se ,
nakupují a vyměňují jak známky do sbírky. Proč to nejde
třeba u nás v muzice ? Představte si ty titulky :
Krajčo přestupuje za 3 milióny do Chinaski. Vojtek z
Kabátů posílí No Name. Přestup roku. Radek Pastrňák
odchází do Green Day.- To by bylo. A jako naši
fotbalisté hrávají na stará kolena ještě druhou
rakouskou ligu, aby si přivydělali, objevilo by se třeba
v Blesku: Olympic myslí znovu na Ligu mistrů. Koupili za
75 miliónů Keitha Richardse z Rolling Stones.
A ještě mi dovolte pár slov o našich doktorech. Minulé
týdny mi sdělovali, že jejich odchod bude moje smrt. Já
vím, že se zčeřené vody zase
zklidní a hormony uklidní, já vím, že se nic nejí tak
horké, jak se uvaří a že nějak bude. Ale zůstane pachuť.
Na mnoha stranách. V mnoha ústech.
Proto jsem rád, že lékaři, ke kterým se svými trápeními
občas chodívám já, že tihle lékaři neodcházejí. Ani
jeden. Děkuji, že zůstáváte.
Howgh.
Jaromír
Nohavica
Zdroj:
MF
DNES |