JAK JSME S PETREM FUNĚLI DĚJINÁM ZA KRK
 

Petr začal tím, že si dnes budeme muset dávat velký pozor, abychom nemáchali prudce rukama.

„Chlapci z Bushovy ochranky mají své pokyny a budou okamžitě a bez varování lámat ruce“

„Nejsme Iráčané,“ pravím.

„Nejsme. Přesto raději vytahuj cigarety, zápalky ba i kapesník pěkně pomalinku. Anebo rovnou nekuř a nesmrkej.!“

Je sobota, 17. listopadu 1990, časně ráno.

„Pan americký prezident George Bush si to už rázuje ve svém Air Force One skrzeva Evropu,“ oznamuji.

My v rumunsko-francouzském Oltcitu projíždíme teprve Stanislavicemi. Směr máme ovšem dobrý. Za Ostravou na západ a dál na Prahu.

Od druhé hodiny zahraješ, Jarku, na Václaváku před tou velkou prezidentskou slávou pár písní, sdělili mi telefonem.

Jsme v dobrém rozmaru. U Oder mi Petr zpívá do ucha Pochod padlých revolucionářů. Já marně chytám druhý hlas a nacvičuji na sedadle smrti povlovné vytahování rukou z kapes. Podobá se to samohaně.

„Naši američtí hosté právě dosedají na ruzyňské leziště a jsou vítáni, “ reportuji.

Je devět.

Míjíme vlnité plechy a hluboké lesy na Libavě.

„Zde je ona slavná folková zkratka?“ ptá se Petr.

„To je ona. Ano. Zde..„ odpovídám.

Už léta po ní s kamarády vyrážíme do světa za koncerty. Vždycky nám je prachbídně z té bílé skvrny na mapě. Z vojenského prostoru naježeného na nepřítele, kterého ani neznáme.

„A kdo ti odpoledne půjčí kytaru ?"  vyzvídá Petr.

„Jarka Hutka. A když ne, za trest mu nevrátím 100 korun, které mu od revoluce dlužím.“

Za Olomoucí se mi chce spát. Vstal jsem hluboko za tmy, abych se slušně oholil. Oblek jsem si po zralé úvaze ovšem nevzal. Nemám oblek.

„Pan Bush se naklání k paní Havlové a něco jí říká. Nehulákej tolik. Neslyším co,“ pokračuji v reportáži.

Petr za Litomyšlí náhle utichá.

„Lidé se přestali umět radovat a těšit. No řekni mi, proč se neradují a netěší ? Proč, ksakru, furt brečí?“

„Nevím, proč brečí."

Mlčím protože opravdu nevím. Pak zvesela připodotknu.

„Kameni se valí na Prahu.“

Za Hradcem přichází Petr už poosmé během dnešní jízdy o řidičský průkaz.

„Neboj. Naše dvě kolony se řítí nezadržitelně k sobě, ač každá po jiné ekliptice, abychom se vposledku protnuli. Zákony života neošálíš.“

Včera dávali v televizi Skřivánky na niti.

„Ty, Jarku, ale ne že dnes do mikrofonu proneseš, jak Suchařípa včera - Ami go home. Udělej to a ušlapou tě vlastní.“

Praha je obklíčena a obchvácena auty, deštěm a vichrem. Zkoušíme se dostat do centra na tři různé způsoby. Vše je marno. Vyhrává až čtvrtý. Petr přichází o papíry podeváté, vjíždí na Národní třídu do zakázaného směru.

Za vozem VB.

„Jak symbolické.“

Těsně za námi klapne bílé brlení. Máme odvahu gladiátorů. Parkujeme u Laterny magiky, kde trucuje Sládek a jeho sládci. Kdepak asi byli, když doopravdy pršelo, napadá mne.

„Tam, kde všichni tady ti,“ říká Petr a rozhlíží se kolem.

„Ve Federálním shromáždění je dotleskáno a dopovídáno!“ oznamuji.

Tlačíme se milióny lidí. Než dobelháme zezpoda od Špalíčku až nahoru ke kinu Blaník, jsme profoukaní a promrzlí na kost.

Nahoře, hned vedle tribuny, kterou postavili pod sochou Václava, v nultém ohrazeném zakázaném pásmu pobíhají psi. Chytří psi. Vyčenichají vše. Umí i špatný úmysl.

Vytahujeme bílou vstupenku, ještě dál se dostáváme na vstupenku modrou, posléze na žlutou jmenovku a posledních pár kroků jdeme takzvaně „na ksicht.“

V teple vyklizeného baru kina Blaník sedí už všichni z naší dnešní kulturní úderky.

Popíjíme společně kávu.

„Spirituálové jsou jasní. Ti jsou za Čechy. Zuzka Homolová za Slovensko. Jardo Hutko, ty mi, prosím tě, půjčíš kytaru a protože jsi navíc z Olomouce, přenechám ti Moravu. Po předmostí Hranic. Dál nahoru, za Slezsko, budu dnes kopat já. A tady máš tu stovku.“

Dochází k parlamentní folkové shodě. Potřásáme si usměvavě rukama, svorně se objímáme, jak jsme si tu naši krásnou zem krásně přerozdělili a vycházíme do nečasu k uprázdněnému prostoru za tribunou.

Je půl druhé.

„Václav jako vždy svým tupým kopím oblohu probodá,“ předvádím se.

„Ano,“ souhlasí Petr dívaje se dolů na natřískaný Václavák. „Zase je vyprodáno.“

Jirka Černý  je tu samozřejmě také. Vysvětluje mi itinerář dnešních skutků. Půjdu na pódium jako první. Na jednu píseň. Napadá mne patetická Vlaštovka. Pak Zuzana, pak Spirituálové, Jarda Hutka s Radimem Hladíkem, následovat budou projevy studentů z 89. a studentů z 39.roku a pak…a pak ?

Pak uvidím z několika metrů amerického prezidenta.  

Jirka má na sobě oblek.

„Ty máš oblek?“

„ Mám. Na svatbu a na pohřeb.“

„A co je dnes?“

Potlouká se tu jakýsi redaktor z Levé alternativy. Je velice zvědavý. Chce vědět, stojím-li stále nalevo, jak se mu z mých písní vždycky zdálo .

Petr ukazuje prstem na jeho kolegu - fotografa a sděluje mi. „Tomu zlomí ruku.“  Získal už za těch pár minut profesionální nadhled ochranáře, neboť zde v hájeném pásmu je za mou gorilu. Černošskému strážci průchodu se před chvíli zpříma podíval do očí a už byl bez problému puštěn dovnitř.

Čtrnáctá hodina, kdy to vše vypukne, se blíží.

„Pan arcibiskup Tomášek vítá vzácné hosty,“ oznamuji žertovně. Ale srdce mi neklidně skanduje. Učeš se! Uprav se! I vyšlý z čeledníku můžeš vypadat slušně.

Pak si uvědomím, že trému tady mají mít jiní.

Jsem já snad Bush ? Nejsem. Jsem tady pouhé křoví.

Začínáme.

Hlavně něco zahrát, říkám si, když vylézám těch pár schůdku na tribunku. Aparatura hapruje, neslyším ani sebe ani kytaru, vidím jen koule a kuličky před sebou a pod sebou, jsou to jako obvykle lidi a je jich moc.

Sládek a jeho sládci křičí až se za břicha popadají, po střechách podél celého náměstí pobíhají mužové s dalekohledy po kolena a v neprůstřelných růžových blůzách, které mi připomínají mou bláznivou Markétu.

Já mám jen tu kytaru, ale o mně přeci tady vůbec nejde, říkám si, našel jsem v blátě hvězdu, pět rudých cípů měla, a taky jsem spatřil kometu, děsivě fouká, ani jsem se česat nemusel, náhle jsem prostovlasý až běda, vlaštovka letí, ještě sloku, ještě sloku a hlavně, aby mě nezastřelili. Ani se mi netřepou kolena.

Scházím s pódia. Tak pro tohle jsem tu dnes jel ?

„A kulturní vložka zpestřila, soudruzi, dnešní odpoledne a my jim proto potleskem poděkujeme,“ oznamuji dole mezi svými, když už dohrají všichni.

„Neexistuje jednota pro. Je pouze jednota proti,“ říká mi Jirka Tichota. Teď už jsme jen diváci a oči máme jako mlýnská kola.

Chtěl bych být cynikem. Zase vane kolem mne vichr dějin.

Prostor za tribunami, v němž se zatím pohybovala hlavně česká řeč, náhle mírně ztmavne a zangličtí. A nikdo se s námi nepárá. Velice slušně leč nesmlouvavě jsme vystrnaděni do bezpečné vzdálenosti. Nad hlavami nám zakrouží vrtulník. Přímo ve vzduchu couvá, což vidím poprvé v životě. Zřejmě chce nahoře zaparkovat.

„Mají zpoždění. Přes cestu si prý lehli nějací pankáči,“ oznamuje někdo z parlamentní skupinky před námi.

Vyprávíme si na zahřátí veselé historky. Vítězí Ortinský.

„To jsme tady zamlada vítali Gottwalda.“

A pak nám líčí, kterak se dav lidí natlačený na sebe začal tehdy zoufale samopohybem kymácet a on (už tehdy čněl vysoko nad všema a kymácel se tedy, chudák, jako Empire State) byl davem a příslušníky SNB prudce osočen, že záměrně rozkmitává dav.

Přichází Láďa Kantor. Je nešťastný z trapné pauzy. Limuzíny, které vezou prezidenty, mají zpoždění. Ať něco davům zahraju. A zase je vlastně jedno co. Nemám kytaru a Jarda mi zmizel. Už tam, Láďo, nepůjdu.

Veselou historku pronáší i menší pán, kterého odhaduji na šéfa zákulisí. Líčí nám  podrobnosti z předsálí parlamentu. Jak pan Bush před svým projevem marně zápolil s ústním sprejem. Třikrát byl rozebrán, třikrát nefungoval. Sprej.

„Aspoň něco jim nefungovalo.“

„Tohle napíšu do své bulvární zprávy o dnešku,“ oznamuji Petrovi.

Ten pak jen suše konstatuje: „A je to tu !“ Drzý levoalternativní fotograf je rozpoznán. Dostal se sice až ke schůdkům k zasklenému akváriu, v němž se jako v papamobilu budou skrývat prezidenti, ale to už je objeven a strážci si ho předávají jako živý štafetový kolík.

„Bude rád, jestli vyvázne živý. Husajn jeden.“

Z pásma modrých vstupenek asi sto metrů pod tribunami zní skandování republikánů. Slyším jejich temné A-E !

A-E ! A-E! Souhlásky jsou zašlapány statisíci lidmi kolem, takže nepoznám, zda volají HAVEL nebo SLÁDEK!

Je 15 hodin 40 minut, sobota 17.listopadu 1990 a na Václavské náměstí vstupuje poprvé v mém životě americký prezident.

„ Jsem neskrývavě rád, pane Georgi Bushi, že jste přijel do země, v níž jsem se narodil a ve které žiji, jsem rád pane Václave, že jste svého amerického kolegu do téhle naší země pozval a dotáhl. Necítím se být člověkem oficialit, nějak mi to ani neštymuje, že jsem tu a teď, nemám vlastně vůbec rád pompéznost a velká slova, možná i ten oblek jsem si nikdy nekoupil právě proto, abych lépe zakryl svůj stud, neumím velká slova, i tenhle odstavec mi jde těžko zpod pera, ale musím to napsat, jak jsem neskrývavě rád a těším se z téhle chvíle. Slova, která jste pronesli, byla zcela jistě důležitá a zásadní pro světové agentury, ale mně je odnášel vítr a asi bych je ani pořádně neslyšel, tak jsem raději poslouchal srdcem, jak nás to učila liška malého prince, jsou okamžiky průblesků a momenty velkých třesků, a o jednom z nich povyprávím svým budoucím, o tom, jak jste na závěr prošli ven neprůstřelnými skly rozděleného světa a na malé nechráněné tribunce se pak oba přidali k holkám a klukům, kteří vám i nám zrovna zpívali na rozloučenou We shall over come, možná jste si i broukali, za to ale ruku do ohně z těch sedmi metrů, co jsem byl od vás,  nedám, to jsem ale ucítil, že jednou budem asi opravdu dál, a tak mě to rozveselilo, že jsem vám mával, ano to jsem byl já, ten v modré bundě, a vy jste mi taky zamávali, a smáli se na mne, že jsem vám dobře připravil publikum,  ruku do ohně za to ovšem radši nedám, a budu se tím chlubit doma tak maximálně v příloze Moravskoslezského dnu, jo?.“

„ Zapomněl jsi na závěr amerického filmu,“ oznamuje mi do pera Petr.

Aha. Takže závěr.

Najednou prostě švihec. Šrum bum. Nastartované limuzíny, které jsou beztak na atomový pohon, přirazily zničehonic , naplnily se, odrazily a byly pryč. Jen dva poslední černí hromotluci ještě bleskově vsedli zády ke směru jízdy na záď otevřeného nízkého pancéřáku, do levé ruky chňapli samopaly, usmáli se na nás, zamávali a George zmizel a Václav osaměl.

Svatý Václav osaměl.

Jen pan Havel, opuštěný,  naposled ještě zamával dolů do Prahy, sešel z pódia, kordony se protrhly až k němu a kluci z naší ochranky měli náhle v očích děs, co se stane. Ale nic. Nic se nestalo.

„ Dnes se ruce nelámaly, nýbrž podávaly.“ Oznámil jsem, když jsme se prodírali davem zpátky dolů na Václavák.

A Petr dole v Auroře jen tiše dodal, že si budeme muset odedneška dávat velkého bacha, abychom z té krásy a nadšení moc brzy nezpanikařili a nezhulákali se.

Svatá pravda.

Ostrava, leden 1991

Tento text je přílohou k písni Very fine house v Archivu pod lupou.