aneb Jak vzniká deska  -  zpravodajství z osmi lednových ostravských koncertů Jarka Nohavici

Aktuální foto

Jaromír Nohavica na zvukové zkoušce v DKMO Foto © Tomáš Linhart


Diváci vcházejí do DKMO.
Foto © Tomáš Linhart


Asi deset minut před začátkem koncertu.
Foto © Tomáš Linhart


Po koncertě v zákulisí s Petrem Bende.
Foto © Tomáš Linhart

 

Video

Ikarus
Ona je na mě zlá

 

Pod perutí Ikara
Zajímá Vás, kdo je kdo kolem Jarka Nohavici, kdo se podílí na vzniku nové desky Ikarus? Postupně si můžete přečíst jejich krátké medailonky.
 
Objednat CD

Vítejte na speciální části webu www.nohavica.cz, která je věnovaná natáčení nového alba Jarka Nohavici Ikarus. Ikarus On Line bude průběžně doplňován od prvního ostravského koncertu, přes realizaci natáčení, až po uvedení nového CD do distribuce. Obsah a skladba jednotlivých rubrik se bude přizpůsobovat momentální situaci a šíří nabídky realizovatelné na webu.  Pojďme se tedy podívat na vznik alba z ikarovské perspektivy.

Ostravský deník . . .    21. 1. 2008  Dům kultury města Ostravy

Z industriálního prostředí Fabricu zpátky do pohodlí osvědčeného sálu, tentokrát do divadelních prostor Domu kultury města Ostravy. Do prostředí komornějšího, s dokonalou akustikou i komfortním zázemím. Vzpomínám, kdy jsem seděl v hledišti naposledy, a vychází mi, že na představení Těšínské nebe…Pořád se jaksi motáme na bermudské úsečce Český Těšín – Ostrava, na níž se nic neztratilo, ale naopak zrodilo tolik Jarkových písniček.
 Dnes proběhla instalace techniky i zvuková zkouška velmi rychle, a když je všechno seřízeno a vyzkoušeno, je čas zajít na kus řeči do vozu firmy Music Data, do království dvou mužů, kteří zaznamenávají Jarkovy písničky pro novou desku. Starší a rozvážnější Ing. Pavel Vojta, mladší a impulzivnější je Dalibor Cidlinský jr.. Scházejí se spíše náhodně při různých hudebních projektech, Pavel má na starosti technickou stránku záznamu, Dalibor na zvukovou a hudební.
 „Byly při ostravském turné nějaké problémy, třeba s akustikou ?“ ptám se Pavla.
 „Zatím ne, akustika je totiž vždy nějaký kompromis. Je samozřejmě rozdíl, když se nahrává ve studiu, v mrtvém prostoru, a v sálech s publikem. Dosud všechno dopadlo tak, jak mělo,“ odpovídá.
 „Bude na výsledku, až se ta deska poskládá, patrné, že se natáčelo v různých prostředích ?“
 „Pochopitelně, bude po poznat, a podle toho, co říkal Jarek, by to mělo být i takhle přiznáno, že to jsou různé prostory, musí to tam být slyšet, když porovnám velký prostor Divadla Antonína Dvořáka s jeho akustikou, která je určena pro operu a činohru, a včera kamenný prostor Fabricu, tak to ve zvuku musí být poznat,“ říká Pavel.
 „Jste nějak technicky omezeni, třeba počtem nahrávacích stop ?“
 „Vůbec nejsme omezeni a počet stop se mění podle okamžitých potřeb na každém koncertě. V současné době nahráváme do dvanácti stop, včera třeba přibyly dvě linky ze saxofonu Michala Žáčka.“
 „Mícháte už ty stopy ?“
 „Zatím se nijak zásadně nemíchalo, zatím se jen vybíraly písničky, které by měly být použitelné, a mix se nedělal, na ten dojde v pátek a v sobotu, možná i v neděli, až skončí turné. Původní záměr sice byl, že mix se uskuteční někde na pokoji, ale tam to nešlo, akustika tam nebyla dobrá.“
 „Takže technické potíže zatím nebyly. A co muzikantská stránka, tam bylo také všechno v pořádku ?“ obracím se na Dalibora.
 „Po hudební stránce ano. Spíše bude nejtěžší vybrat ty skladby, které mají dobrou atmosféru, které jsou prožité. Tady nejde o nějaké kiksy, nebo že je něco nečisté, jde o to, aby to byl Jarek, byl s tím spokojen a lidi měli pocit , že jsou na jeho koncertě.“ odpovídá Dalibor.
 „Míchat budete spolu ?“ oslovuji oba.
 „Míchat budu asi já s Kubou Lisem.“ říká Dalibor.
 „Kolik to asi zabere času ? Jedna tříminutová písnička ?“
 „To se těžko odhaduje, ale tak tři hodiny a víc.“
 „Není to potom trochu stereotypní, když posloucháte jednu a tutéž písničku pořád dokola ?“ provokuji Dalibora.
 „Trochu ano, musíme dělat časté pauzy, aby uši nebyly unavené, abychom prostě věděli, co děláme. Po nějakých pěti či šesti hodinách míchání v kuse už uši nefungují, jak by měly a člověk si myslí, jak to úžasně hraje, ale když si to druhý den pustí, jen se diví.“
 „Zaslechl jsem, že jste i muzikant...“
 „Vyrostl jsem v hudební rodině, díky rodičům, kteří hráli folk vnímám tento žánr už od dětství. V deseti jsem začal na banjo, hrál jsem country i  bluegrass. Dnes hraju na klávesy, na kytaru, dělám aranže, skládám na zakázku a vše natáčím a produkuju ve vlastním studiu. Myslím, že je důležité vidět to z obou stran,hrozně to spolu souvisí. Mě baví, že když míchám, tak to slyším i z té hudební stránky, dokážu posoudit intonaci, poznám špatný akord a to mi pomáhá k lepšímu výsledku“ říká Dalibor.
 „My jsme se dokonce potkali tak, že Dalibor někde hrál, myslím, že tehdy hrál s Anetou Langerovou a já jsem tam pracoval jako zvukař. Byli jsme na protilehlých stranách,“ přidává se do dialogu Pavel.
 „Děláte Nohavicu, s kým další jste spolupracoval ?“
 „Já toho mám za sebou za ty roky spoustu. Třeba z tohoto žánru Věru Martinovou.Těch kapel bylo opravdu hodně,“ říká Pavel.
 „I zahraničních ?“
 „Dnes je u kapel trend mít vlastního zvukaře, což je logické, protože pak je zvukař stále s kapelou, důkladně ji pozná, ví, jak to má vypadat, a v každém prostoru to udělá nejlépe pro tu kapelu. Zahraniční skupiny si najímají techniku, spíše se tedy jedná o technické zabezpečení“ říká Pavel.
 Pak za mnou zavírají dveře přenosového vozu a soustřeďují se na koncert. Profesionálové, dokonale zapálení pro svou práci.


/dz/