Jaromir NOHAVICA  ON THE ROAD 2005
Podrobnosti o koncertu v Londýně 7.10.2005 Podrobnosti o koncertu v Dublinu 9.10.2005 Podrobnosti o koncertu v Torontu 13.10.2005 Podrobnosti o koncertu v New Yorku 15.10.2005 Podrobnosti o koncertu ve Washingtonu 18.10.2005 Podrobnosti o koncertu v Denveru 21.10.2005 Podrobnosti o koncertu v Chicagu 23.10.2005

komentáře

         

Zvuk On The Road

Na turné On The Road jsme vyrazili bez vlastní aparatury. Techniku si pronajímáme v místě koncertu. Pronájem aparatury máme předem domluvený z Čech telefonicky, potvrzený e-mailem. To zařizuje Michal. Já jsem mu předal seznam věcí, které bych potřeboval, no a vždy jsme zatím dospěli ke zdárnému konci.

Naše vlastní aparatura, se kterou koncertujeme v Čechách, na Slovensku nebo v Polsku, je na špičkové úrovni. Nexo Geo S (pro zasvěcené), takže je logické, že moje požadavky byly jasné: Nexo Geo S, or something like this.

V Londýně v Shepherds Bush Empire, jen co jsme vstoupili do sálu, jsem hned věděl , že není co řešit. Krásný sál, který vznikl pravděpodobně rekonstrukcí nějakého starého divadla s dvěma balkony. Aparatura, která je instalována „na pevno“, má špičkové parametry. Nebudu vás zatěžovat detaily, ale mě se rozsvítily oči a s radostí jsem pobíhal po sále, kroutil, mačkal, drátoval, nastavoval a těšil se na večer. Koncert byl velmi pěkný. Místní osvětlovač odvedl skvělou práci se světly, kterých měl více jak dostatek. Po prvních několika písničkách, když jsem viděl, že ho to baví a snaží se zjistit, o čem to asi je, jsem  od zvukařského pultu napovídal mou skvělou angličtinou asi takto: about love, funny, very brain difficult, about nothing, about sex, a tak podobně. Velmi skvěle jsme se spolu pobavili. Výborný začátek.

Dublin:Living Room- vlastně takový veliký bar, kde se scházejí především Češi a Slováci. Jak bude koncert vypadat, předvídal předešlý večer. NARVÁNO- RACHOT. Aparaturu nám pronajala místní zvukařská firma. Celkem dobré zařízení, ale úplně špatně instalováno. Výška stropu zde byla asi  3 metry a ti kluci irský ten aparát, který MUSÍ viset, postavili na zem. No hurá, přestavět to nejde, vyměnit taky ne, tak odpojuji spodní bedny, vrchní podkládám plechovkami od piva, a jdem na to. Dopadlo to dobře, ale příště takto ne.

Toronto:  Martin Rejzek mě den před koncertem veze do půjčovny techniky, abychom si vybrali věci na zítřejší koncert. Po cestě mě trochu straší, ale po příjezdu na místo a po chvíli marného dohadování se vydávám mezi regály a jako v supermarketu vytahuji věci a skládám na hromadu. Za hodinu je objednáno, zkompletováno, připraveno. Koncert je v Ukrajinském kulturním centru. Velký sál, takový klasický kulturák, stejný jako kdekoliv u nás.Vybaluji spolu s pomocníky (skvělí chlapíci čechokanadský) z igelitek a různých bedýnek dráty, krabičky, stojany, efekty, equalizery  atd. a zjišťuji, že mám skoro vše až na dva kabely. Martin mě zachraňuje a vyráží do ulic. Přinesl – koncert je. A je skvělý!!! Výborná atmosféra, pozorné publikum, a tak si vychutnávám zvukové nuance tichých písní. Takže nakonec se mi potvrzuje, že i s technikou spíše podprůměrných parametrů s trochou snažení a gafy (lepicí páska k čemukoliv, třeba k přelepení horen, aby nepískaly) odehrajeme díky Jarkovu nasazení opravdu pěkný koncert.

New York je město, na které jsem se moc těšil. Ve velmi pohodové náladě přijíždíme do sálu, kde byla aparatura nachystána už předešlý den. Sál připomíná takovou malou tělocvičnu. Zapínám aparaturu, chystám si nahrávání, a zjišťuji, že polovina aparátu nehraje tak, jak má.
Majitel (slovenský zvukař Milan) se nejdříve diví, pak vyměňuje dráty, aby nakonec nasedl do auta a jel pro nové bedny,  efekt (hall) a další věci, na které zapomněl. Po jeho návratu vyměňujeme bedny, ale ten den má Milan opravdu pech. Nějak si nemůže vzpomenout, jak se to má zapojit. Takže se seznamuji s jeho zvláštním systémem propojení a nalézáme kompromisní propojení. Zvu Jarka na zkoušku. Během chvíle odmítá pracovat i dovezený efekt, a po chvíli i Jarkův monitor. Připadám si jako čtvrtý do party z filmu Ghost Busters. Vždyť jsem přece v New Yorku, ne?. Máme asi 40 minut do začátku. Držím se, abych neřval až zas moc a abych ty věci neroztřískal ještě před koncertem. Celý aparát předělávám do zapojení JETOSLYŠET, a „těším“ se na koncert. No odehráli jsme to, ale nikdy více!!!

Ve Washingtonu je koncert v sále české ambasády. Aparaturu nám pronajímá místní zvukař John. Vcelku malý kapesní aparát přivezl obrovskou dodávkou, takže nedalo práci jej postavit a zapojit, nýbrž ho v té dodávce najít. Malý klubový systém spíše podprůměrných kvalit se ale ten večer snaží seč může a během koncertu ani zvukové zkoušky se neděje nic nečekaného.
Koncert je klidný (až na pár batolících se dětí) a já vzpomínám na klidné koncerty u nás doma. Velmi mi je tento koncert připomínal. Po koncertě mě spokojený majitel aparatury neustále ujišťoval o kvalitách jeho aparatury, ale v tu chvíli jsem nebyl schopen s ním diskutovat. Asi proto, že už jsem měl hlavu plnou Šopek.

Denver. Po velmi krásně stráveném volném dni přijíždím s Petrem Růžičkou (manžel naší místní promotérky Áji) do klubu Bufalo Rose. Nádherný bar z opravdového divokého západu, i když jsme vlastně přesně ve středozemí. Vedle baru je sál, ve kterém bude Jarek hrát. Je zde nastálo nainstalován aparát, který na první pohled vypadá výborně. Rozbalil jsem si své propriety, zapojil dráty, mikrofony, počítač, připravil kytaru a začal nastavovat.
Po prvním  nadšení padám zpátky na zem, vypínám jednu sadu basových beden, kroutím equalizerem jak divý a hledám to pravé ořechové. Nemůžu se zbavit dojmu, že ten aparát je nějaký „děravý“ . Chybí mi frekvence. Většinou nějaké přebývají, ale tady mi chybí.
Přichází Jarek, děláme zvukovou zkoušku a ani on není zrovna nadšený. Zvučím, zkouším až se mi podaří dosáhnout alespoň kompromisního zvuku. Jarek už si moc nestěžuje, před dveřmi spousta lidí, tak končíme zvukovku a otevíráme sál.
Koncert má vynikající atmosféru, ale to nic nemění na tom, že nejsem se zvukem, především kytary spokojen.

Poslední koncert celého turné je v Chicagu v sále Park Place of Countryside. Aparaturu přiváží firma polského majitele, a instaluje ji český zvukař Radek. Konečně normální aparát.
Do sálu jsem přišel dosti brzo, tak mu pomáhám se zapojením celého systému. Kromě toho, že nám chvíli trvalo propojení efektového racku s pultem a ten následně mě záhadnou fintou donutit pracovat šlo vše hladce. Aparát dobrý, dobře vybaven. Škoda, že sál spíš připomínal servisní halu na horkovzdušné balony, což má samozřejmě vliv na zzzzzvvvvvuuuuukkkkk.
Ale to jen abych si alespoň na něco postěžoval. Zvuk dobrý, Jarek výborný, děcka nadšený.

Konec dobrý vše dobré. Ale už se těším domů na vlastní nádobí.

Jakub Lis

 

Denverské zastavení

Bylo snad nejdelší na celém turné, protože se roztáhlo do čtyř dnů, ale jedním dechem musíme dodat, že bylo velmi příjemné. Zpočátku jsme sice trošku lapali po dechu, protože hlavní město státu Colorado leží v nadmořské výšce jedné míle, tedy přes 1600 metrů nad mořem, a přechod z Washingtonu z úrovně mořské hladiny byl drsnější, než jsme čekali.

Volný čtvrtek jsme věnovali výletu do Skalistých hor, jejichž hradba se zvedá z rovné prérie na západě od města. Naše promotéra Alena Růžičková nás ráno naložila do svého Fordu, a hned za městem jsme začali stoupat. Serpentiny nás vyvezly k hrobu a muzeu Buffalo Billa, který v Denveru kdysi zemřel. Hrob jsme si prohlédli, ale do muzea jsme nešli, protože jsme se usnesli, že legendární střelec byl vlastně masový vrah milého zvířete jménem bizon.

Vystoupali jsme autem do výšky téměř 12.000 stop, na místo zvané Loveland Pass. Kromě toho, že je to průsmyk, je zvláštní tím, že na východ k Atlantiku je to stejně daleko, jako na západ k Pacifiku. Tak jsme se tam vyfotili a jeli zpátky.

Čekalo nás ale obrovské překvapení. Paní Alena nás zavezla do Červených skal, do obrovského přírodního amfiteátr mezi impozantními bloky červeně zbarvené žuly. Hlediště pro dvanáct tisíc sedících diváků, a prý dokonalá akustika přírodního zázraku.

Shodli jsme se na tom, že to bychom tady nevyprodali, ale Jakub hned opáčil, že v Čechách hravě.

Páteční dopoledne patřilo centru města, Downtownu, jak se v Americe říká. Prohlédli jsme si pár výškových budov, Jakub si koupil kýženou dřevorubeckou bundu, flanelovou a kostkovanou, Jarek podle svého zvyku vyhledal antikvariát a koupil staré vinylové kotouče, které mu do jakési sbírky scházely, svezli jsme se zadarmo místní ekologickou dopravou, jejíž autobusy jezdí sem a tam po hlavní ulici, a jeli zpátky do Goldenu, místní části, kde bydlíme.

Právě tady začal rozvoj města, když se v roce 1859 na Clear Creeku našlo zlato a stříbro. Zlatá horečka, mnohem starší, než ta slavnější aljašská, vypukla plnou silou, do Denveru hned postavili železnici, nejprve sice úzkokolejku, ale pak to napravili normálním rozchodem. Zlato a stříbro se dodnes v horách nad městem průmyslově těží, a tak nás ani nepřekvapilo, že je tu i vysoká škola – School of Mines, čili naše Vysoká škola báňská, když jsme z té Ostravy.

Nakonec jsme ale Buffalo Billovi neunikli, protože to snad ani nejde. Páteční koncert se konal v sále podniku jménem Buffalo Rose, jako vystřiženém z nějakého westernu. Sál dýchal Divokým Západem na první pohled, přilehlý bar s kytaristou by mohl sloužit jako kulisa v Limonádovém Joeovi, a peroxidové blondýnky nestačily nosit pivo žíznivým chlapům, kteří vypadali, že zrovna sesedli z nějakého mustanga. Ale nejspíš před odchodem do hospody zaklapli své notebooky.

Do sálu přišlo přesně 262 posluchačů, a to se nečekalo. Paní Alena tvrdila, že bude ráda, když přijde 150 lidí, protože česká komunita v Denveru není bůhvíjak početná, ale přijeli i lidé, bydlící a pracující v horách, a dokonce i manželský pár z Kansas City, který strávil v autě rovných 12 hodin a k Buffalo Rose dorazil s diferenciálem, který sice cestu obětavě vydržel, ale před barem se rozsypal definitivně…

Před námi je už poslední zastávka turné, Chicago, kdysi město českého starosty Čermáka.

Dalibor Záruba

 

 

Kilroy was here 

Po dalším, už šestém letu našeho turné, přistáváme v hlavním městě USA, a vše opět funguje podle plánu. Ubytováváme se naší ambasádě, skryté v lesích a pahorcích směrem na Bethesdu, a přijímáme pozvání na večeři od Jany Kalimonové, kulturní atašé našeho velvyslanectví. V jejím pronajatém domku se scházíme s dalším českým párem z Ostravy, který se v Americe stará o naše krajany. Příjemný večer u stolního grilu a debaty o všem možném.

Úterní dopoledne věnujeme procházce po Washingtonu. Nejprve jedeme po Rock Creek Road k řece Potomac a kolem ní do centra. Zastavujeme v uctivé vzdálenosti od Bílého domu a jdeme pěšky. Sledujeme velmi přísné bezpečnostní prohlídky každého auta, které míří k nejslavnější budově Ameriky. U závory je nápis „100 % CHECK“ a také to stoprocentně platí.

Pěší turisté, ověšení fotoaparáty a malými kamerami, dělají své záběry přes plot, oválná pracovna je přímo proti jejich hledáčkům nějakých sto metrů. Policista, dozírající na fotografování, nic nenamítá, ale i na turistech je vidět respekt ze síly, kterou tu Amerika dává najevo. Pořizujeme i své záběry a jdeme k památníkům amerických veteránů. Jsou přehledně rozděleny podle válek, které USA vedly ve 20. století, a mají velkorysý prostor.  Hlavou nám táhnou vzpomínky na filmy a knihy, jejichž reální hrdinové možná mají své jméno na nekonečných seznamech obětí bojů za svobodu. Freedom je totiž leitmotivem všech nápisů a citátů státníků, které památníky doplňují.

Nacházíme ale jeden nápis, který je možná slavnější, než ty ostatní dohromady. Trošku bokem je na šedé žule černý nápis „Kilroy was here“.  Legenda 2. světové války se zhmotňuje před našima nevěcíma očima. Tento nápis totiž nacházeli američtí vojáci při postupu okupovanou Francií v létě 1944 v místech, kde před nimi zrovna utekli Němci, a když si mysleli, že jsou první, objevili onen nápis. My se po Kilroyovi trochu opičíme, v Londýně jsme na tom domluvili a v každém místě našeho turné píšeme křídou naše „Jarek was here“, obyčejně v okolí sálu, v němž Jarek koncertuje.

Je druhá polovina října a slunce pálí jako v létě. Kupujeme si pití a jdeme k Lincolnově památníku, který se vypíná nad dlouhatánským jezírkem. Těžko říci, jak je nazvat, je to spíše mělký betonový kanál, kolem něhož – jak jinak – joggují Američané všeho věku. Fotíme a filmujeme, naše procházka Washingtonem je u konce.

Večerní koncert v sále našeho velvyslanectví začíná o půl osmé. Sál je to nevelký, asi pro dvě stovky posluchačů, a tak je samozřejmě nabito. Mladí sedí před pódiem na podlaze, výborně se baví a zpívají sebou. I  Jakub je spokojen, spolupráce s místním zvukařem a majitelem aparatury je výborná, a zvuk dokonale sedí. Jarek jako obyčejně musí třikrát přidávat a nakonec slibuje, že až příště zase pojede kolem, zastaví se.

Po vystoupení se setkáváme s Dušanem Neumannem, emigrantem z roku 1980. Dušan v Pennsylvanii pracuje jako novinář, i když se musel živit vším možným, a je rád, že se mohl poprvé v životě s Jarkem setkat. Radost je oboustranná, protože se oba setkávají při debatách na stránkách Neviditelného psa. Víc než jindy dnes platí, že svět je malý…

Dalibor Záruba

 

Malé zamyšlení nad tím,  jak je důležité udržovat soutěžního ducha posádky… .

Ponorkové nemoci vznikající z nečinnosti jsou často příčinou rozkolů v jinak sehraných týmech lidí. Psychologové radí bojovat proti tomuto syndromu zábavou dávkovanou v užitečné míře. Vždyť i Cimrman s Fryštenským při velké výpravě na severní pól si kromě mnoha důležitých věcí vzali s sebou i míč proti trudnomyslnosti! 

My jsme si na naši cestu „On The Road“ nevzali nic… Nějak se na to zapomělo ve shonu před odjezdem, takže už při prvním letu z Mošnova do Prahy nás v těsné kabině letadla začaly děsit myšlenky, že by v našem týmu mohla nastat krize (a to se Kuba připojil až v Praze!).

Jediné, co mne jako člověka zodpovědného za celou výpravu uklidňovalo, bylo vědomí, že Jarek je od přírody velmi hravý člověk, a jistě něco vymyslí. Tudíž jsem zamítl nouzová řešení jako je skákání panáka na přistávacích drahách letišť, hra na schovku ve městech, kde jsme poprvé v životě, či slovní fotbal v jazyku země, v níž se právě nacházíme. 

A první vlaštovky na sebe nenechaly dlouho čekat. Rozhodli jsme se vymyslet hru novou, zcela originální! Kritéria? Hra musí být bodovací, aby nás hnala touha po vítězství. Musí být univerzální, protože se stále přesunujeme z místa na místo…atd. Hurá, máme to! Bodovací soutěž – plnění různých úkolů, které budeme postupně přidávat. První úkoly jsou na světě, vymyšlené společnými silami: sražení čepice londýnskému bobíkovi – xx bodů, běh londýnským metrem – xx bodů, běh londýnským metrem s batohem – xx + 10 bodů. Některé úkoly jsou nepublikovatelné, ale i za ně jsou body.

Po několika dnech to spíš vypadá, že soutěžíme pouze ve vymýšlení úkolů, ale k jejich plnění (a tedy i získávání bodů) se nikdo nemá! Jediný Kuba se v Dublinu rozhlíží po londýnském bobíkovi…ale nějak se nedaří ho najít. My ostatní jsme stejně ve střehu, a v případě, že by se v Dublinu londýnský bobík přece jen objevil, jsme připraveni Kubovi ve sražení čepice zabránit…přece jen jeho zvukařský um, který se nedá dělat nadálku z cely předběžného zadržení,  budeme na koncertech potřebovat… 

Dublin nás ale zachraňuje – Jarek při návštěvě obchodu s různými irskými stolními hrami objevil jednu, kterou zakoupil. Jak ji jen co nejvýstižněji popsat… dřevěná destička na zavěšení na zeď, na níž je několik skobiček označených čísly od 1 do 13. K tomu šest gumových koleček, která se na destičku hází. Jestliže se hodem podaří dostat kolečko na skobičku, zapisuje si soutěžící tolik bodů, kolik ukazuje číslo u té které skobičky.

Poprvé hru zkoušíme v Lodnýně, kam jsme se z Dublinu vrátili na jednu noc před letem za oceán. Letištní hotel Premiere Travel Inn je svědkem premiéry hry, kterou postupně nazýváme „kolečka“, „gufera“, „skopky“, až jsme se ujednotili na názvu „ŠOPKY“ (už ani nevíme proč…).

Hrdi na své regionální národnosti zakládáme sportovní šopkařské oddíly: JAREK – Sigma Olomouc (ne že by byl z Olomouce, ale bydlí u vodojemu), DALIBOR – Meteor Vratimov, KUBA – Dynamo Čejkov, MICHAL – Jiskra Šarovy. Ze hry jsme nadšeni, hraje se o peníze, dohoda zní, že výhry se vyplácí vždy v měně země, kde se právě nalézáme. Vznikají různé herní styly – „čmeláček“, „tlapička“, „vratimovská čtverka“… Cítíme, že jsme u zrodu něčeho nového, velkého, do deseti let ŠOPKY dotlačíme na olympijské hry – pouze se nemůžeme shodnout na tom, jestli letní nebo zimní. 

Tu noc jsme šopky hráli dlouho… Až na závěr jsme si uvědomili, že bychom nechtěli být v kůži hosta ubytovaného ve vedlejším pokoji. Časté klepání kroužků o zeď mu určitě klidný spánek nepřineslo… 

Ráno přemýšlíme, že nebude-li letadlo plné, zkusíme přemluvit letušku, abychom si destičku na šopky mohli zavěsit v zadní části letadla. Hra 11 kilometrů nad zemí v Boeingu 747 jistě bude mít své kouzlo. 

Letadlo je plné, a tak šopky ve vzduchu nebudou. Jsme z toho lehce nervózní, 7 hodin v letadle v nečinnosti… Sedím vedle Jarka, a začínám mít obavy, že trudnomyslnost přišla první na něho. Něco si mumlá, tužkou vyplňuje čísla do tiketu sportky! Po chvíli zjišťuji, že se nejedná o tiket, ale o pravidelné tabulky s devíti políčky poskládané vedle sebe. Nechápu. Nechápu o to víc, že stejné papírky s tabulkami už mají v ruce i Dalibor a Kuba. Po mém hloupém dotazu je vše objasněno: Su Doku. Hoši objevili (a dodejme že opět díky hravému Jarkovi) kouzlo této numerické luštěnky. Před přistáním v Torontu jsou výsledky jasné – Jarek zvládl 15 Su Doku, Kuba 11, Dalibor míň, ale o to víc zkazil. Všichni tři si pochvalují, jak jim let pěkně utekl. Mě taky, protože jsem spal. 

V Torontu přibývají úkoly do bodovací tabulky (obarvení fousů kanadskému národnímu zvířeti – bobrovi – na modro 20 bodů), je sehráno i několik velmi pěkných zápasů v šopkách, Su Doku se luští kdykoliv je chvilka klidu. Jediné, v čem se nějak nemůžeme shodnout, je průběžné sledování soutěže VyVolení – Jarek a já hltáme zprávy o Vladkovi, Regině, Emilovi a spol., Kuba a Dalibor z nepochopitelných důvodů nechtějí o této soutěži ani slyšet. (Díky všem, kteří nám z Česka posílají zprávy kdo jde do duelu a jak dopadl!) 

Díky všemu výše uvedenému můžu s radostí oznámit, že žádná vážná krize v našem týmu zatím nepropukla. Jsme v New Yorku – krásném městě, kde na hry moc času není. Přesto mě před chvílí Kuba obehrál o 63 centů v šopkách, a Dalibor právě vyluštil „dvacítkové“ Su Doku…

 Michal Žáček 

 

Sobota v Central Parku 

Ráno se probouzíme v apartmánu české mise v New Yorku, a Jarek vylepšuje sváteční dopoledne heligonkou a připravovanou písničkou Remorkér. Domlouváme se, že vyrazíme na pěší procházku do New Yorku, protože bydlíme na rohu Madison Avenue a 83.ulice a do centra by to mělo být kousek. Stačí jeden blok a jsme u Central Parku, který evokuje vzpomínky na knihy a filmy, v nichž tento lán přírody uprostřed obrovského města hraje nějakou roli. Půlnoční kovboj, Maratónec, Kdo chytá v žitě, Medojedky…

V parku jsou stovky joggujících všeho věku, a přeme se o to, zda běhání po asfaltu prospívá šlachám a kloubům, a nakonec smířlivě usuzujeme, že asi lepší něco, než nic. Lidé kolem nás běhají, chodí tzv. nordickou chůzí, jezdí na kole i kolečkových bruslích, ti lenivější zvolili projížďku kočárem. Někdo jen sedí nebo leží na sluníčku, americké indiánské léto je v plném proudu.  

Uprostřed parku je krytý kolotoč z roku 1951 a kolem něj stánky s občerstvením. Jarek, milovník krásných starých věcí, obdivuje figury koní, na nichž se na kolotoči jezdí, a hned veršuje o koních a jabloních. Třeba z toho někdy bude rým v nové písničce.

Nad skalisky a stromy parku se začínají zvedat mrakodrapy Manhattanu. Zvukař Jakub míní, že to vypadá jako útesy na pevnině při pohledu z mořské hladiny. Jarek přidává svůj názor, že mu obrovské štíhlé budovy spíše připomínají les, v  jehož mlází to pulsuje životem.

Ihned si všímáme, že v New Yorku se běžně přechází na červenou, jakmile projede poslední auto. Přizpůsobujeme se a míříme do hlubokých příkopů ulic. Město na nás působí velkou vyrovnaností,

dýchá pohodou i bezpečím, starosta Rudy Giuliani odvedl v minulosti dobrou práci.

Na 43. ulici sedáme do prosluněné venkovní kavárničky a dáváme si pozdní snídani. Každý podle svého gusta, někdo dortík s borůvkami a jogurt, někdo sendvič s krocaním masem a k tomu horkou čokoládu, a pozorujeme hemžení lidí všech ras kolem nás. Shodujeme se, že tady by se dalo žít…

Kolem poledne míříme zpátky a máme to rovných 40 bloků. Dohadujeme se, kolik metrů měří jeden blok, a vychází nám, že to máme přes tři kilometry po asfaltu velkoměsta. Raději si bereme taxi, večer je před námi koncert a chceme být čerství. Taxi stojí překvapivě jen pět dolarů.  

Brzy odpoledne jedeme s panem Parýzkem z Českého centra do Bohemian Hall. Cesta trvá asi 40 minut a vítá nás solidní budova s naší a americkou vlajkou nad vchodem a český nápis Nový domov. Sál se nejvíce používá jako tělocvična a v místnosti, kterou máme jako šatnu, je plno sokolských trofejí.

Jedny z dveří vedou do obrovské zahradní restaurace, v níž už je plno rodáků. Všichni si tykají, popíjejí pivo a jedí jídla naší kuchyně. Někteří přijeli zdaleka, Vojta z Valašska vyjížděl vlakem z Pennsylvanie už v šest ráno. Sebou má trochu slivovice a nasmažené řízky, protože americké strava mu nechutná a raději si vaří sám. Je předvojem své rodiny, pro kterou má sehnat lístky na koncert, je sice vyprodáno, ale před začátkem se vždy ještě pár vstupenek prodává.

Zvuková zkouška se protahuje, Jakub proklíná místní aparaturu, ale nakonec se mu zvuk daří vyladit. Před sedmou se začíná pouštět do sálu, lidé se zvedají z lavic zahradní restaurace a proudí dovnitř. Koncert v New Yorku pro 500 rodáků za chvíli začne….

Dalibor Záruba

 

Pryč z Toronta

Naše první, a nakonec i poslední dojmy z Toronta jsou rozpačité. Shrnujícím názorem je jakási nekoncepčnost, protože v městě se mísí nejrůznější architektonické vlivy a skutek jaksi utek´. Potvrzuje nám to nakonec i promotér koncertu Martin Rejzek, když nám vypráví historii Masaryk Townu, čtvrti, kde žije hodně Čechů a kde i on sám provozuje Prague Restaurant. Prý někdy po roce 1948 první čeští emigranti zakoupili kus za městem kus louky, aby měli kam jezdit na pikniky a aby se měli kde scházet. Z původní pustiny je dnes typická severoamerická zástavba, zůstalo jen to místo ke spolčování a tím je páně Rejzkova restaurace, a místo táboráku krb.

Není divu, že se nám chce z města ven do přírody, a tak nás pan Martin veze k Niagaře. V autě přicházíme na nápad nafotit pro naše webové stránky jakýsi fotoklip na motivy písničky, která se už po generace zpívá u táboráků. Když zastavujeme v městečku Niagara on the Lake, máme úvod : fotíme sochu G.B.Shawa, který kdysi v místě pobýval. Fotka starého tuláka je na světě, ale pak se nám jaksi přestává dařit, jeho první lásku  nemůžeme trefit. Raději jedeme dál, vlny snad budou.

Čeká nás těžké zklamání. Místo k řece v lesích, jak jsme si naivně představovali, vjíždíme do asfaltové a betonové pasti, kterou nad námi lemují přepychové hotely. Vydělává se tu na všem, parkovištěm počínaje a prodejem kýčovitých suvenýrů konče. Jdeme k vodopádům a s fotografováním je utrum, od řeky se vznáší všudypřítomná tříšť, která znesnadňuje jakýkoliv záběr. Přesto se o pár fotek pokoušíme a jdeme k hraně vodopádu. Je to bezesporu impozantní pohled, ale bohužel je pod mrakem a vodní mžení cloní ve výhledu. Chtělo by to trochu sluníčka.

Kupujeme si za deset kanadských dolarů cestu k hladině. Dostáváme žluté pláštěnky z tenoučké umělé hmoty a za chviličku jsme výtahem o desítky metrů níže. Na terase těsně nad hladinou sledujeme mohutné vlny, které způsobují padající vodní masy, a pozorujeme turisty na parníčku, který manévruje na pulzujících boulích. Pak se rozhodujeme pro cestu tunelem za vodopád, a když kráčíme po vlhkém betonu, smějeme se sobě navzájem, protože ve světle výbojek jsme všichni sinale zelení. Jarek o tom ostatně hned složil rýmovačku, kterou poslal na své internetové stránky.

Na konci chodby je zábradlí  a za ním tunel pokračuje velmi omezeným výhledem na šedou vodu, padající dolů. Za ty peníze nic moc, a tak od řevu zdivočelé řeky jdeme zpátky k výtahu, který nás sice vyváží nahoru, ale musíme projít obchodem se suvenýry. Motiv vodopádu je na všem, co si dovedete představit, na tričkách, kávových hrncích i plyšových losech v téměř životní velikosti. Samozřejmě nic nekupujeme a z byznyscentra jménem Niagara rychle mizíme. Zastavujeme ještě u místa, zvaného Whirlpool, kde prý vlny vyplavují skokany  sebevrahy. Martin ještě dodává, že pro

ně je u vodopádů  telefonní budka s jedinou volbou – spojení na psychologa, který by je mohl od posledního skoku odradit. Bereme to s rezervou, raději už se ničemu nedivíme a ve skleslé náladě jedeme zpět do Toronta. Volný den na turné se blíží ke konci, čeká nás už jen báječné české jídlo v Martinově restauraci.

Dalibor Záruba

 

Dublinská neděle - 9. října 2005

Scházíme se na pozdní snídani v restauraci hotelu Best Western v centru Dublinu. Minulá noc nebyla právě ideální pro odpočinek, v zadním traktu hotelu svištěla diskotéka snad až do rána a hluk i přes zavřená okna byl k nevydržení.

Domlouváme se, že Jarek nás trochu provede městem, v němž na jaře letošního roku absolvoval intenzívní kurs angličtiny. Za chvíli jsme v samém středu města, a Jarek hravě dokumentuje své tvrzení, že tam je na každém rohu kavárna. I teď, na začátku října, jsou všechny předzahrádky v provozu. Důvod je jednoduchý, v Irsku všude pod střechou platí zákaz kouření, a tak všichni kuřáci dýmají venku na ulici, a venkovní kavárny jsou pro to jak dělané.

„Kdyby tady nefoukal stálý vítr, tak na ulicích je normálně nakouřeno,“ směje se Jarek a bezpochyby je rád, že už dávno jeho kuřáckému zlozvyku odzvonilo. Ukazuje nám jazykovou školu, kam chodil na jaře, a zajímavé krámky s hudebninami. Je neděle, a přesto je všude otevřeno. Jdeme do obrovského krámu s hračkami, v němž mají snad všechno, po čem kluci a holky mohou zatoužit. Mají samozřejmě i velký výběr stolních her, které Jarek sbírá, a když se probírá krabicemi, upoutá jej hra, při níž se na skobky hází gumové obroučky. Jakási obdoba amerického házení podkov. Jarek hru kupuje a hned vyhrožuje, že po večerech budeme závodit.

V jednom pubu na růžku si dáváme kávu a po chvíli jdeme dál. Jarek nám ukazuje sochu Molly Malonové, slavné postavy z ještě slavnější irské písničky, a tak jej fotíme. V dalším obchodě s nádhernými kovovými výrobky Jarek náhodou objevuje něco, po čem dlouho bez úspěchu pásl všude, kam jej písničky zanesly : mosazný zvonek, jaký stává na hotelových pultech. Je to dokonce zvonek z nějakého hotelu, a když se na něj ťukne, zvoní krásně a s dlouhým dozvukem.

Vracíme se přes řeku k našemu hotelu a produkční Michal nás pro jistotu seznamuje s časovým plánem večera. Rozcházíme se na pokoje, večer bude dlouhý.

Místo pro koncert je naštěstí od hotelu padesát kroků, a tak je všechno jednodušší. V podvečer proběhne zvuková zkouška a Jarek se vrací na svůj pokoj. Bar Living Room Pub je asi pro  400 hostů, a pořadatelé z naší ambasády chtějí počkat, jak se situace vyvine. Je vyprodáno, ale snad by se do sálu ještě pár desítek diváků vešlo. Nakonec tomu tak je, prodávají se dodatečné vstupenky, a když do sálu přichází Jarek, vítá jej snad 500 posluchačů.

Pódium je malé a v rohu, zato kontakt s diváky opravdový. Začíná jako v Londýně, koncert otevírají „Divocí koně“. Když po dalších písničkách bere Jarek do rukou heligonku, Ostraváci v sále hned žádají „Fotbal“, a jeden nedočkavý dokonce hází Jarkovi na pódium dres Baníku.

Publikum zpívá téměř všechny písničky s Jarkem, který po dvou hodinách, zpocený a unavený, končí „Andělem strážným“.

Po koncertě se scházíme v malé restauraci našeho hotelu. Děkujeme manželům Buchtovým, kteří koncert i celý náš pobyt v Dublinu připravili, a před půlnocí jdeme do svých pokojů. Odlétáme za necelých 16 hodin.

Dalibor Záruba

 

Londýnský pátek - 7. října 2005 

Po snídani v našem hotelu na  Chalk  Farm Road se rozhodujeme pro návštěvu centra Londýna. Máme k tomu i praktický důvod – Jarek potřebuje nové struny do kytary, protože ty staré neprošly bezpečnostní kontrolou a zůstaly v koši na mošnovském letišti. Zvukař Jakub Lis zůstává v hotelu a zařizuje resty z domova po internetu.

Zastávka metra je od hotelu pár kroků, kupujeme drahé jednodenní jízdenky za 4,70 libry, a jedeme po severní větvi na Charing Cross. Nutno říci, že si s trochou nedůvěry prohlížíme ostatní cestující, co kdyby někdo z nich….

Vystupujeme v centru města. Za chvíli jsme na Trafalgar Square a obdivujeme viktoriánskou architekturu honosných domů. Jarek zhruba ví, kde by struny mohl koupit, Londýn totiž trochu zná z předchozí návštěvy, a tak jdeme širokou třídou nahoru a vybíráme mezi obchody s hudebninami. V jednom z nich mají i Jarkovu oblíbenou značku Elixir, a tak po krátké debatě kupujeme a tím jsou nákupy za námi. Na Jarkovi je výrazně znát, že mu letošní kurz angličtiny v Dublinu  prospěl, anglická slovíčka se z něj jen sypou.

Bez problémů kupuje v knihkupectví i knihu o Mozartovi s přehledem všech oper, a brožurku s několika stovkami hlavolamů sudoku, a už se těší, jak je bude luštit.

Když se mezi mohutnými platany, připomínajícími Paříž, vracíme k metru, nacházíme na rohu venkovní kavárnu a protože máme čas a splněno, usedáme a objednáváme si kávu a minerálku. Lenivě pozorujeme cvrkot kolem, vyhříváme se sluníčku londýnského babího léta, v Londýně je velmi teplo, a debatujeme o životě.

„Ježíšmarjá, ste to vy ? Pán Nohavica ?“

Mladá dívka se naklání přes ohrádku kavárny a když se ujistí, že Jarek je opravdu Jarek, a Nohavica k tomu, poprosí o podpis. Dáváme se s ní do řeči a zjišťujeme, že Petře je  25, pochází z Rožňavy a v Londýně už žije a pracuje šest let. Je jí líto, že má odpolední a tím pádem nestihne dnešní koncert, ale Jarek jí pro jistotu dává naše číslo mobilu, kdyby se jí podařilo v práci sehnat za sebe náhradu a na vystoupení přece jen přišla.

Dopíjíme, loučíme se s novou známou a za hodinku jsme zpátky v našem hotelu ve čtvrti Camden Town. Rozcházíme se do svých pokojů, Jarek se začíná koncentrovat na úvodní vystoupení celého turné.

Odpoledne s velkým předstihem jedeme napříč Londýnem do Shepherds Bush Centre. Je to známá scéna, interiérem podobná pražské Lucerně. Postupně stěhujeme veškeré saky paky na jeviště a Jakub se pouští do řešení zvukařských problémů. Jarek ve své šatně říká : „Chlapi, tak tady před námi byli Rolling Stones nebo Sting. To už něco znamená, ne ?“

A pak jde do své extrovny a dává si dohromady sestavu koncertu a  rozehrává se. Fasujeme akreditace, prakticky vymyšlené samolepky, a lepíme si je na trička.

Zvuková zkouška je od pěti hodin, všechno je díky obrovskému mixpultu a Jakubově zkušenosti za chvíli sladěné. Pak se ozývá Slovenka Petra, že se jí podařilo utrhnout se z odpoloední šichty, a prosí o dva lístky. Potěšený Jarek předává mobil Michalovi, produkčnímu turné, a ponechává věcnou stránku s lístky na něm.

V šest hodin je před vchodem dav Čechů a Slováků, a snad i pár Poláků. Prodávají se ještě vstupenky, které zbyly z předprodeje. V sedm se otvírají vchody a lidé zaplavují sál, dávají si u baru pivo nebo kávu, a čekají, až začne koncert

Přesně ve 20,30 vchází Jarek na jeviště, vítá se s diváky a spouští „Divoké koně“. Odezva je fantastická, v sále je k devíti stovkám fanoušků a koncert odsýpá bez problémů.  Hodinu před půlnocí je konec, dozní poslední přídavek a unavený Jarek přichází do šatny. Ta už je plná lidí,  nálada je výborná, protože koncert se jednoznačně vydařil a to je pro start turné vždycky důležité. Co víc si přát ? Snad jen nějakou pozdní večeři, a tak na ni jedeme do slovenské restaurace Jasmine. Pátek je za námi

Dalibor Záruba
 

Tisková zpráva - 3. října 2005

Jaromír Nohavica ve čtvrtek 6. října startuje na své velké zahraniční turné, v jehož rámci navštíví čtyři země.
Začíná v Londýně, pokračuje v irském Dublinu, a po přeletu Atlantiku navazuje vystoupení v Torontu a po něm série koncertů v USA : v New Yorku, Washingtonu, Denveru a Chicagu.
Na přípravě turné se podílely krajanské spolky v jednotlivých zemích a podle jejich informací je o koncerty velký zájem.
Zpěvákův tým tvoří manažer Michal Žáček, zvukař Jakub Lis a kameraman Dalibor Záruba. Návrat je plánován na 26. října.   

Oficiální plakát turné.

www.nohavica.cz                                                                                                                                                    webmaster