L I B R E T I S T A

   V. ULLMANN: ROZBITÝ DŽBÁN

Libreto

OSOBY:

LICHT
ADAM
WALTER
MARTHE
EVE
VEIT
RUPRECHT
BRIGITTE
BEDIENTER
MAGD 1
MAGD 2
BUTTEL

SCÉNA – SOUDNÍ MÍSTNOST

LICHT:
Ach, u všech čertů, co se Vám to stalo? Hej, kmotře Adame, jste živ a zdráv?

ADAM:
Jakž takž. Holt, k tomu, aby člověk spadl, už ani nohy nepotřebuje, když kámen úrazu má v sobě sám.

LICHT:
Neříkejte? Že kámen úrazu?

ADAM:
Je v každém z nás.

LICHT:
No, sakra.

ADAM:
Co, prosím?

LICHT:
Váš jmenovec už dávno kdysi, už na počátku světa zažil pád. A ten jej hodně proslavil. Jak známo z bible. Vy taky tak?

ADAM:
Co?

LICHT:
Spadl?

ADAM:
Ach, kdež. Já spadl nebiblicky, říkám vám.

LICHT:
Říkáte nebiblicky?

ADAM:
Jó. Na hubu.

LICHT:
A kdy a kde se Vám to událo?

ADAM:
Před malou chvilinkou si vstávám z postele a prozpěvuji si, jak ten den krásně začal, když vtom zakopnu a vletím do nového dne po hlavě s vymknutou nohou. Bumbác tradadá!

LICHT:
A jakpak se Vám vymknula ta tvář?

ADAM:
Můj obličej?

LICHT:
Vy o tom nevíte?

ADAM:
No přiznám, že moc ne. Jak vypadám?

LICHT:
Co říci…

ADAM:
Mluvte, příteli.

LICHT:
No, hrozně.

ADAM:
Ach, nešetřete mě.

LICHT:
Jste potlučen a ještě navíc tváře kus Vám chybí.

ADAM:
Ach bože, ne!

LICHT:
Zde, však se přesvědčte.

ADAM:
Hm, máte recht. To vypadá dost zle a nos to taky schytal.

LICHT:
Ba i oko. V zápalu boje to je jedna dvě.

ADAM:
Á, už vím. Já bojoval jsem přeci s tím prokletým kozlem u kamen. Jó, jó, jó a najednou jsem rovnováhu ztratil a vzduchem jako opilý jsem plachtil. Tak jsem se chytal kalhot, které jsem včera dal na bidlo, aby uschnuly. Jak jsem je chyt‘, myslel jsem, blázen bláznivá, že udrží mě, jenže houby s octem… pásek prásk a ejhle! Letím jak holubička míru přímou linkou do kamen. Zrovna tam, kde ten kozel vystrkoval svoji palici. No, děs!

LICHT:
Ach tak. Adamův první pád, který se ovšem udál z postele.

ADAM:
Co už. Obraťme list a mluvte. Co nového?

LICHT:
Dobře, že ptáte se. Věc náramná. Držte se pevně stolu.

ADAM:
Proč?

LICHT:
Navštíví nás dost neočekávaný host a vzácný.

ADAM:
Kdo?

LICHT:
Pan soudní rada sám.

ADAM:
Walter?

LICHT:
Z Utrechtu rada Walter je na inspekční cestě po všech úřadech našeho kraje a ještě dnes má přijet k nám.

ADAM:
Cože? To jako fakt?

LICHT:
Fakt na mou duši. Včera byl v Holle, v té vsi blízko hranic a prý tam dělal velkou revizi.

ADAM:
Už dnes sám soudní rada z Utrechtu sem! A začne čmuchání a špiclování.

LICHT:
No říká se, že prý tam vletěl pan rada jak blesk, až se nestačili divit. Hned zvizitýroval kompletně všecko a suspendoval písaře i soudce!

ADAM:
Mě trefí šlak! Teď žádné zdržování, musíme tu tomu trochu dát řád. Ty štosy spisů bude třeba srovnat, trčí tu jak Babylónská věž.

BEDIENTER:
Pánbů Vám pomoz, drahý pane rychtáři. Soudní rada Walter za chvíli je tu.

ADAM:
Chraňte nás všichni svatí. To už je tam u nich hotov?

BEDIENTER:
Je. A prý už dojel sem.

ADAM:
Hej, Lízo, Gréto!

LICHT:
To chce hlavně klid.

ADAM:
Hej, písaři!

LICHT:
Díky za informace.

BEDIENTER:
A zítra ráno jedem zase dál.

ADAM:
Co dělat teď? Co dělat…

MAGD 1:
Přejete si…

LICHT:
Oblékat kalhoty, zbláznil jste se?

MAGD 2:
Jsem tady. Přejete si?

LICHT:
Zde kabát.

ADAM:
Už? Soudní rada?

LICHT:
To je sloužící..

ADAM:
Kravatu, kabát, límec.

MAGD 1:
Nejdřív vestu.

ADAM:
Co? Kabát dolů!

LICHT:
Pan soudní rada nám bude srdečně vítán. Jen chvíli nechť nám dá, v úplné slávě přijmout jej.

ADAM:
Mě trefí šlak. Já rychtář Adam rád bych se omluvil…

LICHT:
A komupak?

ADAM:
No jemu… Snad pochopí to soudní rada Walter. Vždyť málem jsem si zlomil krk i nohy. Jak vypadám je k pláči. Co víc. Já jsem nemocný.

LICHT:
Vy jste se zbláznil. Pan soudní rada je muž chápavý.

ADAM:
Ach k čertu!

LICHT:
Co?

ADAM:
Jsem v absolutní krizi a je mi blbě jako po ujtrechtu. Hej, Gréto!
Pojď sem okamžitě. Lízo, pojď sem!

MAGD 1:
Však už jsme tu!

MAGD 2:
Však už jsme tu!

LICHT:
No, to by ještě scházelo. Říct hostu, ať odejde.

BEDIENTER:
Ó mondyjé. Mně zdá se, že nám tady někdo zešílel.

MAGD 1:
Co račte? Co račte?

MAGD 2:
Co račte? Co račte?

ADAM:
A hybaj! Přines mi šunku, máslo, párky, víno. Ale šupito presto hned! Tak šup! Ne ty, ta druhá. Ty hloupá huso! Pánbů Vás ztrestá. Ať jde Líza, Gréto. Ta ví, kde všecko je.

MAGD 2:
Vůbec nic nechápu.

ADAM:
Už ani slovo. A paruku mi vemte. Marš! Marš! Marš! Mám ji v knihovně! Slyšíš? Mazej! Co to tu máš?

MAGD 1:
Uzenou šunku, pane.

ADAM:
Vždyť to jsou soudní spisy. Ty vrátit zpět do registratury.

MAGD 1:
Tu šunku?

ADAM:
Šunku ne! Ty spisy tu!

LICHT:
No, stal se tady omyl.

MAGD 2:
V knihovně, pane soudce, vaše paruka není.

ADAM:
Jak není?

MAGD 2:
Hm. Když jste…

ADAM:
No!

MAGD 2:
Včera v noci… když jste…

ADAM:
Tak mluvte přece.

MAGD 2:
…Jste se vrátil…já nelžu…přišel jste bez ní. Bez ní.

ADAM:
Že já a bez paruky?

MAGD 2:
Je to tak. I tady Líza mi to dosvědčí.

ADAM:
Ty lžeš!

MAGD 1:
Co řekla, platí, náš rychtáři. Úplně holohlavý přišel jste.

LICHT:
Už včera jste byl zraněný?

ADAM:
Ne. Dnes! Ty rány dnes a paruka už včera. A byla krásně bíle pudrovaná. A sundal jsem ji, na mou čest, až s kloboukem, když jsem se vrátil do domu. Jdi k čertu, ty zlá čarodějnice. Do registratury ! Zaběhni, Grétko, ke kostelníkovi, ať mi svou půjčí.

MAGD 2:
Kam vlastně mám jít?

WALTER:
Rychtáři, pozdrav Pánbů.

ADAM:
Buďte vítán. Vítejte, vzácný pane, u nás v Huisum! Kdo nadál by se takhle vzácné návštěvy v naší vísce zde na kraji světa. Je těžké slovy vyjádřit, jak velké štěstí cítíme teď ve svých srdcích.

WALTER:
Doufám, že máte dnes úřední den.

ADAM:
Cože?

WALTER:
No…

LICHT:
Ano, jako každou středu…

WALTER:
Všichni ti lidé, kteří stojí venku, soudím, že to budou vaši..

ADAM:
Jsou naši…

LICHT:
To žalobci jsou, kteří se už schází.

WALTER:
To slyším převelice rád. Nač čekat? Pánové, pustěte ty lidi dovnitř.

ADAM:
Já rád bych… ale smůla připravila mě o mou paruku.

WALTER:
Tak si napudrujte hlavu!

ADAM:
Ať přijdou strany! Běž!

MARTHE:
Budete cálovat!

VEIT:
Ach, paní Marto, jen klid. Vše bude rozhodnuto právem.

MARTHE:
Jó, jó. Jen koukněte na ty chytráky.

VEIT:
Jen žádné nervy.

MARTHE:
Ten můj rozbitý džbán je nezajímá. Co si tak asi vezmu z jejich řečí. Už slyším, jak mi řeknou, že si jej můžu dát… však víte kam. To větší cenu mají ty střepy nežli rozsudek.

VEIT:
No, pokud někdo z nás Vám ten džbán rozbil, budete odškodněna.

MARTHE:
Odškodněna. Cožpak jsou páni soudci hrnčíři? To jako ponesou ho k peci vypálit jej znova? Ti budou dělat všechno možné, hlavně však neodškodnit. Neodškodnit!

RUPRECHT:
Nechej ji, táto, ztrácíš čas a sílu! To není ten džbán, co ji tolik štve. Jde o to, že ze svatby může sejít a ona myslí, že to nějak spraví. Jak já bych do těch jejích střepů šláp‘. To přísahám, že se s ní neožením.

EVE:
Lásko! Lásko!

RUPRECHT:
Jdi pryč! Jdi pryč!

MARTHE:
Namyšlenec, namyšlenec! Já že tu svatbu lepím. Jediný střep mi za to nestojí.
A i kdyby ta svatba byla jak ten džbán vypulírovaná sakumpikum, já bez váhání bych tu svatbu vzala a omlátila vám ji o hlavu.

EVE:
Ruprechte můj! Zapřísahám tě, Ruprechte, slůvko nech mě říci. Lásko, lásko.

RUPRECHT:
A zmiz mi z očí. A zmiz mi z očí. Ta coura jedna! A víc už neřeknu! A víc už neřeknu! Ne! Ne! Ne! Ne!

VEIT:
Když vysoudíte náhradu, já všechno zaplatím. Já zaplatím vám vše. Vše, co chcete! Slyšíte? Slyšíte? Slyšíte? Slyšíte ?

EVE:
Lásko! Rudo!

MARTHE:
Namyšlenec, namyšlenec, ne! Tyhle střepy nebudu tu lepit a basta.

RUPRECHT:
Ať proklet jsem, když vezmu si tu couru. Ať proklet jsem, když vezmu si ji.

VEIT:
Budete odškodněna, budete odškodněna, slyšíte? Uklidněte se.

ADAM:
A podívejme, kdo nám to tu přišel. Evička, Ruprechtíček, celá familie. Snad nechtějí mě soudce zažalovat ?

EVE:
Maminko, snažně prosím, zmizme odsud, nic dobrého se nám tu nepřihodí.

ADAM:
Písaři, povězte, o co tu jde.

LICHT:
To nevím, prý je to jen maličkost. Nějaký džbán se dneska v noci rozbil.

ADAM:
Tak džbán! Jo džbán? A kdo ho rozbil?

LICHT:
A kdo ho rozbil.

ADAM:
O to asi jde.

LICHT:
Tak usedněme, ať se může začít.

ADAM:
Evo.

EVE:
Zmizte.

ADAM:
Chci říct.

EVE:
Nechci nic slyšet.

WALTER:
Před jednáním je zakázáno mluvit se stranami. A započněte výslech.

ADAM:
Nuž, dejme průchod spravedlnosti. Předneste stížnost, paní Rullová.

MARTHE:
Já tímto podávám svou žalobu ve věci rozbitého džbánu. Však dřív mi dovolte bych řekla, co vše pro mě džbán tento znamenal.

ADAM:
My posloucháme Vás.

MARTHE:
Vidíte ho? Můj drahocenný džbán. Vidíte ho?

ADAM:
No jistě, vidíme.

MARTHE:
Ne, nevidíte vůbec nic. Jen střepy. Ten nejkrásnější světa džbán je vejpůl. Zde, jak zeje ta díra, zrovna tu, tu byly předávány provincie holandské španělskému králi Filipovi. Zde v ornátu stál císař Karel pátý a jenom nohy po něm zůstaly. Zde klečel Filip s korunou na hlavě a jenom holý zadek zůstal z něj. Zde uprostřed té nebývalé krásy trůnil sám arcibiskup z Arrasu. A ten šel k čertu chudák docela. A kolem něj zde stály všude stráže. A tyhle domy na rynku byl Brusel. A tady jak ten zvědavec čumí z okna, tak co teď vidí, tak to fakt nevím. Co ten teď asi vidí, fakt nevím.

ADAM:
To stačilo by nám, teď mluvte už jen k věci.

MARTHE:
Bylo tak deset hodin.

ADAM:
Kdy prosím?

MARTHE:
Deset.

ADAM:
A ráno?

MARTHE:
Ne, ne! Deset večer. Já zrovna chtěla zhasnout noční lampu, když slyším mužské hlasy. No a všechno se to neslo z komůrky dcerky. Jako by tam snad byli zloději. Jdu tam a vidím, džbán je rozbit, má holka spíná ruce a tenhle lump tam stojí a přitom tváří se: já nic – já muzikant. Prý byl tam někdo jiný, kdo utekl z té komůrky už před ním. A ještě ten lump uráží mou dceru. Když ale zavoláte Brigitu, tu jeho tetičku, hnedle bude vymalováno. V půl deváté ho viděla, jak si v zahradě povídá s dcerou.

RUPRECHT:
Jsou svědci, že jsme byli spolu?

VEIT:
Sestra Brigit?

ADAM:
No kruci, čert aby to spral.

WALTER:
Nechť přijde paní Brigit, pane soudce.

ADAM:
Písaři, dráb ať tedy přivede ji k nám.

RUPRECHT:
Má teta je teď doma. Za chvíli tu bude.

WALTER:
Jsou vaše okna vysoko, frau Marto?

ADAM:
Vy postavte se sem!

RUPRECHT:
Jsem zde rychtáři.

MARTHE:
Ta komůrka je v prvním poschodí. Okno od země bude tak dva metry, no ale ke skákání nic moc.

ADAM:
Kdo tady lže, kdo říká pravdu? Darebáku! Co? Přiznej se, bezbožníku bezbožná. Proč stále chceš jen zapírat svou vinu?

RUPRECHT:
Lež, samá lež. Nic více. Ty její dveře byly zabouchnuté. A proto jsem je nohou vyrazil. Jak se tak otevřely, spadl ten džbán z římsy do pokoje. A vtom vyskočil někdo z okna ven. A pak ta klika. Když jsem ji už měl v své ruce, tak jsem ji vzal a majznul jsem ho ze vší síly do hlavy. Lumpa zlodějského.

ADAM:
Tak ono klikou?

WALTER:
Co tu ta vaše rána, pane rychtáři. Spadl jste snad?

ADAM:
Dnes ráno, když jsem vstával, byl na mě asi spáchán atentát.

WALTER:
Kdo by to řek‘. Dostávám chuť té věci přijít na kloub, ten případ vyvíjí se zajímavě. Tak, dítě mluv. Jak bylo to s tím džbánem. Osměl se, děvče, nemusíš se bát. Vždyť vše nám může býti odpuštěno.

EVE:
Můj milostivý pane, žádám Vás, ach, nenuťte mě říci, co se stalo. To z boží vůle nucena jsem mlčet. To boží hlas mi říká: děvče, mlč! Že Ruprecht nerozbil ten džbán, to odpřisáhnout můžu, budete-li chtít. I před oltářem já odpřísáhnu to. Co však se týče toho všeho, co se stalo dál, je jenom mojí věcí a ani moje matka nemá právo mě nutit, abych kvůli jedné nitce to tady celé rozmotávala. Kdo rozbil onen vzácný džbán, neřeknu!

LICHT:
Brigito, pojďte dál.

WALTER:
Co je to za paruku, kterou děvče nese?

LICHT:
Hm! Že prý paruku našla v loubí paní Rullové.

MARTHE:
Že u mě v podloubí?

WALTER:
Rychtáři Adame, chcete-li mi něco říct, pak už jen kvůli důstojnosti soudu, svěřte se mi, prosím Vás.

ADAM:
A s čím?

LICHT:
No, ta paruku Vám sedne, jak by vám na hlavě přímo vyrostla. Na mou duši!

ADAM:
Případ je uzavřen a pachatel je Ruprecht, známý raubíř.

WALTER:
Nu dobrá, jdem dál.

ADAM:
A přikován bude do želez. Těch ze všech nejpevnějších. A za to, jak se choval k svému soudci, půjde hned bez okolků do vězení.

EVE:
Můj Ruprecht?

RUPRECHT:
Já a vězení?

EVE:
On přikovaný za krk? Vy jste mi soudce. To on, ten nestoudník, co sedí tam, to on, to on, to on běhá za mnou. To rychtář Adam rozbil džbán. On to byl!

VŠICHNI:
Buď proklet za své činy, soudce náš.

EVE:
Toť on, kdo včera byl u Evy.

MARTHE, BRIGITT, LICHT, RUPRECHT :
On včera byl u Evy.

VEIT:
Tak to vy!

MARTHE:
Tamten.

EVE:
Bij! Bij ho! Mlať ho! Dej mu po čuni!

ADAM:
Se omlouvám.

WALTER:
A dost! Tu bude pořádek.

EVE:
Jen víc. Dej mu, dej. Bum bác.

RUPRECHT:
Drž ho!

ADAM:
Co?

RUPRECHT:
Bijte lumpa.

MARTHE:
Bijte ho lumpa.

EVE:
Bijte ho lumpa. Už ho máš?

RUPRECHT:
Teď mám jen kabát, on se mi vysmekl. Prásk.

WALTER:
Volejte drába.

RUPRECHT:
Ještě jednou prásk a prásk a prásk. A naložit mu, co se do něj vejde.

WALTER:
Člověče nešťastná, končíme s rvačkou. A tenhleten, jestli se nezklidní, tak ještě dneska pouta ochutná.

VEIT:
Dej pokoj, darebáku jeden.

RUPRECHT:
Má Evičko drahá, já urazil tě velmi.
Má Evičko drahá, nůž zloby v srdce vjel mi.
Bože, jak já tě velmi urazil. Má drahá, kéž bys mi to odpustila.

MARTHE:
Pane, řekněte mi, kde prosím v Utrechtu jsou soudní kanceláře?

WALTER:
Proč, paní Marto?

MARTHE:
Přemýšlím, co dále. Ráda bych někde domohla se práva.

WALTER:
Nu ovšem, souhlasím. Na náměstí. A sezení co druhé pondělí.

MARTHE:
Tak dík. Příští týden se tam vypravím.

EVE, MARTHE, RUPRECHT, VEIT, LICHT, WALTER:
Adam a Eva
Adam a Eva
A pořád dokola
ta stejná hra
Na všechny hříchy
jsou vždycky dva.

Eva si utrhne
jablko v ráji
A Adam je z toho
navěky v háji
Ať už máš duši svou
vinnou či nevinnou
Líp se vše snáší
ve dvou ve dvou

Adam a Eva
Adam a Eva
Když konec dobrý je
Všechno se zakryje

Kdo nemá čistý štít
Nemůže soudcem být

Právo vždy zvítězí !

6. září 2019