N O V I N Á Ř

CO MĚ ZAUJALO  (3. 2. – 17. 12. 2011)

Příspěvky Jaromíra Nohavici do stejnojmenné rubriky sobotní přílohy moravskoslezského vydání Mladé fronty DNES 

3. 2. 2011

Zaposlouchal jsem se teď na stará kolena do Dylana. Začalo to loni tlustou knihou překladů Michala Bystrova, pak jsem se přes box raných Dylanových cédéček dostal až k DVD Dont Look Back a No Direction Home od Martina Scorsese, teď na vánoce mi naši věnovali 100 písní Dylana v notách, drtím to tady na kytaru, oprašuji dokonce starý držák na foukací harmoniku a moc se mi to líbí. Kdyby mne komanči neodřízli od Bobových raných desek, vypadalo by dnes mé Divné století jinak. To jsem si jist.
Blíží se liga. Už jsem se těšil na to, jak se nám předvedou za pár dní na zasněžených Bazalech sparťanská černá útočná kladiva , a Sparťani bez mrknutí oka prodali skvělého Bonyho Wilfrieda nějakým Holanďanům. Za 100 miliónů korun. To je teda peněz. Pro představu, moji drazí – za to pořídíte takových 20 krásných vilek v Třebovicích naproti Intersparu. Anebo tisíc velbloudů. Případně dvě nejmodernější lokomotivy. Fjú. Ti fotbalisti to mají vůbec skvěle zařízeno. Prodávají se , nakupují a vyměňují jak známky do sbírky. Proč to nejde třeba u nás v muzice ? Představte si ty titulky : Krajčo přestupuje za 3 milióny do Chinaski. Vojtek z Kabátů posílí No Name. Přestup roku. Radek Pastrňák odchází do Green Day.- To by bylo. A jako naši fotbalisté hrávají na stará kolena ještě druhou rakouskou ligu, aby si přivydělali, objevilo by se třeba v Blesku: Olympic myslí znovu na Ligu mistrů. Koupili za 75 miliónů Keitha Richardse z Rolling Stones.

A ještě mi dovolte pár slov o našich doktorech. Minulé týdny mi sdělovali, že jejich odchod bude moje smrt. Já vím, že se zčeřené vody zase
zklidní a hormony uklidní, já vím, že se nic nejí tak horké, jak se uvaří a že nějak bude. Ale zůstane pachuť. Na mnoha stranách. V mnoha ústech.
Proto jsem rád, že lékaři, ke kterým se svými trápeními občas chodívám já, že tihle lékaři neodcházejí. Ani jeden. Děkuji, že zůstáváte.

Howgh.

10. 3. 2011

Mám rád své nákupní centrum, své tržistě, svou agoru.
Neprší tady, nesněží, nemrzne, ani slunce nepálí. Auta netroubí a nesnaží se tě porazit, tramvaje necinkají a neřinčí po kolejích, hluční spoluobčané nehulákají a psi neočichávají tvé nohavice.

Tady je klid a mír. Tady se nikdo nehoní po úřadech, nevrací narychlo z obědů do kanceláří, nepoletuje z práce do práce. Všichni společně se mnou korzují, rozhlížejí se, obhlížejí vystavené zboží a rozmlouvají spolu. Tatínkové drží své ratolesti usměvavě a hrdě za ruku, mámy, jen tak nalehko, neboť takové je tu příjemné klima, hodnotí možné textilní úlovky, každý se usmívá a nikdo nespěchá. Tady se v tom uspěchaném světě čas na chvíli zastaví. Pryč je doba uhoněných pátečních nákupů do igelitek a dlouhých upachtěných front.

Všude kolem desítky a desítky malých útulných krámků a obchůdků, místo je pro poštu i trafiku, pro kavárničky i restaurace všeho druhu. Ve velké sámošce si můžeš s vozíkem pojezdit jak Fitipaldi, anebo se jen tak projít a popřemýšlet o svých věcech.

Já ve svém centru začínám kávou. Mám rád laté macchiato s dobrou pěnou. Musí být samozřejmě hustá a pevná. Dobrá káva se pozná podle pěny. Stejně jako dobrý kuchař se pozná podle okurkového salátu. Piju a rozhlížím se po lidech.

Pak se dám do novin. Ty internetové virtuální pročítám doma, v noci, u počítače. Tady si rozložím kupu papírových, už vymírajících, které ještě
špiní prsty. Svět tu leží na dosah ruky. Potom si zajdu do knih nebo elektroniky. Anebo do hraček. Jak kdy. Je krásné moci nakupovat a nekoupit
třeba skoro nic. A vrátit se domů jen se dvěma mléky, třemi jogurty, čtyřmi rajčaty a jedním povídkovým Balabánem.

Píšu tahle slova, neboť ze všech stran se valí na mou oázu klidu spousta slov kritiky, výsměchu, intelektuálních pohan a povýšeneckých odsudků .
A já proto volám, nejsa intelektuál :

Mám opravdu rád své nákupní centrum, své tržiště, svou agoru.

16. 4. 2011

Jak to tak vidím, začínám být v téhle rubrice specialistou přes ty přízemnější záležitosti. To je ten můj věčný svár. Táta básník houslista a novinář, máma zpod chudého valašského pasinku. Měl bych psát o básních a budu psát o hokeji.
Jenže – o jakém hokeji, panečku ! To nebyl hokej, to byla jedna báseň.

Neofrňujte se. Neošívejte. Že sport není umění ? Je. Stejně jako opera.

Ono to trvá, než se takový mančaft secvičí, aby sehrál přesilovky jako to uměli třinečáci, sešteluje, aby kombinoval jak první třinecká lajna, ono to trvá, než naberete fyzičku, abyste přebruslili a přeprali slávisty. Houslista cvičí hezkých pár let než zahraje Janáčka, ale stejně tak roky dře Roman Málek, aby v pravou chvíli chladnokrevně lapačkou zlikvidoval šanci Třinečáků.
Nic se nedá ošidit.

Je to šoubyznys a tisíce diváků v hledištích i v halách to dokážou ocenit. A já tam byl. Málem mi to urvalo srdce. Emocemi a radostí, jak jsem plesal. Navíc si vemte – kdy zas budou hrát finále dva manšafty od nás ? A úplně zaslouženě !

Vrcholem celé téhle série pro mne bylo čtvrté finále u nás v Ostravě.
Vítky už prohrávaly na zápasy 3:0 a s nožem u krku žraly led. Třinecký Peterek to netrefil do prázdné brány a místo aby slavil, šel do kabin s batohem smutku na zádech. Prodloužení, nájezdy, peklo. Hala šílela. Můj zážitek byl znásoben radostí Roberta, který seděl v hale vedle mne. Robert je můj muzikantský parťák, akordeonista z Varšavy. To je on, kdo vás před vánocemi v Sareze tak uchvátil svou hrou. Každé ráno začíná půlhodinkou cvičení na akordeon a druhou půlhodinkou z Przeglądem sportowym.

Celý život chtěl vidět naživo hokej světové úrovně.
Těšil se jako kluk, když jsem mu volal, ať sedá na vlak, že mám lístek i pro něho. Přijel a já byl vedle něj na nás Čechy pyšný. Vyprodaná krásná hala, chorály, skandování, varhany, v uličkách tančící dívky, k tomu úžasný hokej a pro Roberta i české pivo. Po Polsku bude teď Robert šířit slávu onoho zápasu do konce svých dnů. A my, nevděčníci jedni, jenom fňukáme, brbláme ohrnujeme nos nad vším.
A přitom jsme fakt dobří. Fakt.

Jak říká Robert: Naprawde super.
Ja wiem, Robercie. Najlepszy w Europie.
Občas.

19. 5. 2011

Sedmdesátiletý Paul Simon vydal desku So Beautiful Or So What a je skvělá. Simon zpívá jak zamlada. To mne fakt zaujalo. Člověk se hned cítí klidněji, že to není nutné předčasně balit.
To můj favorit v Superstar Michal Šeps má teprve šestnáct. Porotce jménem Rytmus by po něm sice házel na koncertě flaškou, ale lidi Michalovi posílají smsky dál a dál. Už je mezi čtyřmi finalisty. Takový je showbyznys. Buď tě lidi chtějí nebo ne. A porotci a kritici jsou na tohle krátcí.

Americký zpěvák Bruno Mars mne znovu přesvědčil, že nápad a talent je v muzice důležitější než prachy. Podívejte se na jeho klip Lazy Song. Na jednu kameru, na jeden zátah, v jednom americkém obýváku – a tolik zábavy.

Jó a blíží se nám Coloursy. Zrovna jsem četl v Reflexu, jak Jirka Burian z Republic Of Two prohlásil, že Ostrava je nejodpudivější město na světě. Spolu s Benátkami. Jsem zvědav, jak se mu u nás, v takové díře bude na Coloursech vystupovat. Snad to kluci za ten honorář překousnou.

A náš Baníček hrál s Ústím o záchranu. U toho jsem musel být. Kámoše je třeba navštívit nejenom ve dnech slunečných, ale také u nemocničního lůžka. Baník byl naposledy v druhé lize, když mi bylo nějakých třináct let. V roce 1966. Tentokrát nás to neštěstí naštěstí minulo. O brněnsko – příbramský fous. Ještěže mne ten fotbal neživí.

Jak jsem zahlídl na obálce zdejších novin svoji sochu s rozpaženýma rukama, věděl jsem, že je zle. Prý stadión Jaromíra Nohavici. Lidi, vzpamatujte se. Jestli to dopustíte, budu vás chodit strašit jako Bazalbub. Karel Hašler napsal několik stovek krásných písní a zbyly po něm bonbóny Hašlerky. Tak vymyslete třeba Nohavicky – sušenky ke kávě, ale na stadióny se vysmolte.

Nevím, odkud jsem to vyštrachal, ale tohle mne fakt zaujalo: Když vložíte tyč do vody, zdá se vám, že je ohnutá. A ona je přitom pořád rovná. Jenom je namočená do vody. A tak je to s novinami. Každá událost se v nich zakřiví jako ve vodě. A proto pište si, co chcete, Ostrava je dnes zelená až k nakousnutí. Nejzelenější ze všech českých měst. A vzduch je krásný a dýchatelný z plných plic. Mittal v těchto dnech určitě zastavil výrobu. Jinak to není možné. Anebo polští domkaři tolik nefajrují?

24. 6. 2011

Ostrava má konečně svůj knižní festival. Byl jsem se na Černé louce podívat a jenom jsem litoval, že nemám více času. Příště si zablokuju celé jedno odpoledne. Chodil jsem pavilónem A mezi desítkami stánků vystavovatelů a připadal si jako houbař uprostřed lesa, kterého už začínají bolet záda, jak se pořád shýbá pro další úlovky. Sahal jsem na knížky, okoukával hřbety, dotýkal se písmen, obracel stránky, začítal se do nich. Pro mne je kniha radost a vášeň. Já vím, někdo zas jezdí na kolečkových bruslích podél Odry. Přemlouvat nemá smyslu. Každý je nastaven jinak.
Zjistil jsem to v Americe na turné. Naše parta se tam rozdělila na Mikiny, Kameně a Papiry. Podle toho, za čím kdo ve volném čase valil. Nákupy, památky, knížky. Já jsem chodil sám. Zvykl jsem si. Ale číst byste přesto měli, barbaři.
Před pár dny ke mně přilétlo, bůhví odkud, další čerstvé, zbrusu nové české přirovnání. Moc rád se o něj s vámi podělím: „Jsem v tom nevinně jak
španělská okurk.“ Já v tom slyším radost i smutek nad celou tou naší společnou Evropou.

Jinak jsem se byl tento týden podívat uvnitř plynojemu v Dolní oblasti Vítkovic. Přesněji řečeno, vzali mne tam šéfové. Dokonce i ochrannou přilbu mi dali na hlavu. Známá věc : fotka z občanky stejně jako fotka v ochranné přilbě o číslo menší než je tvá hlava – zaručená zábava v každé silvestrovské společnosti. Ale zpátky do Vítkovic. Byl to zvláštní pocit vracet se na místa, kde jsem před 40 roky jako dělnas expedoval pluhová ostří. Plynojem sám už je zvednutý a roste z něho koncertní hala, jakou nám svět fakt bude závidět. Proto jsem tam taky byl. Chlapi makají a já
už se moc těším, jak si tam snad někdy zahraju a zazpívám. Doufám, že se přijdete podívat. Bude to bomba. Ta hala.

Jo, a jestli se někdo z Vás znáte osobně s Michalem Šepsem , vyřiďte mu ode mne, ať co nejrychleji natočí desku. Těch jeho osm skladeb, co zpíval v Superstar jsem si sice stáhl z youtube, vypálil, k tomu vyrobil i obal, všecko jak zamlada a teď to nadšeně poslouchám v autě. Ale už to začíná přeskakovat. Prostě pálenka. Tak ať si odpočne na Jamajce a pak hajdy do studia. I s Bětkou. Sluší jim to.

A taky mne zaujalo, že má můj prezident 70 let a jak je u nás zvykem, tak se mu moc projevů úcty v novinách a televizi nedostalo. Aspoň tedy dodatečně – hodně zdraví, pane prezidente. Toho není nikdy dost. A o zbytek se postaráme už sami.

30. 7. 2011

Kolikrát jsem přemýšlel, jak bych asi dopadl já ve svém alkoholickém období, kdybych žil v zemi a v časech, kdy by všechna ta drogová svinstva byla tak běžně dostupná jako dnes. Bojím se, že z toho bych se už nevyhrabal. Hluboce smekám před těmi, kdo se dokázali z toho bludného kruhu vymotat.
Bylo mi smutno, když jsem se dočetl, jak rychlý konec to vzalo před pár dny s Amy Winehouse, britskou písničkářkou. Když jsi závislý, tak jsi hluchý jak pařez. Ta její písnička Rehab je klasickou ukázkou toho, jak kecají všichni alkoholici, jen aby se obrnili před světem. Kolik já už slyšel podobných slov. A kolik z nich jsem napovídal já svým blízkým, když jsem pil : jak to mám pod kontrolou, jak je mi dobře, jak mi svět
nerozumí, jak od zítřka nepiju, blablabla. Droga je ďábel, který si tě omotá železným řetězem, a ucvaknout jej není tak snadné, jako když teď v televizi odcvakávají policisti protestující aktivisty od šumavských stromů. Droga ti totiž zacpává uši a zatvrzuje srdce. To není happening.

A těch magických 27 let, kterých se Amy dožila, podobně jako Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison nebo Kurt Cobain ? Když do toho prostě kolem dvaceti spadneš, tak se za těch sedm roků doničíš zrovna tak akorát , abys mohl ve dvaceti sedmi buď z vlaku vystoupit anebo odlétnout napořád.

Prý – žili život naplno ! Prdlajs. Jaké naplno ? Spíše na čtvrt plynu. Já to znám. Opilec si dá v pátek dvě deci vodky a už má pondělí ráno.

Chlast žere čas. Celou noc paříš nebo se sjíždíš a pak se dva dny potácíš mezi vědomím a nevědomím. A ten mátožný spánek, vyspávání, motání se, blití a nefungování má být oslavovaný život naplno ?

Dneska to není veselé psaní ani čtení, ale musel jsem. Protože Amy uměla. A je ještě tolik lidí kolem, kteří umí jako Amy. Potkávám je. Je mi jasné, že MF nečtou ani feťáci ani alkoholici, oni si maximálně tak těmahle novinama podloží hlavu ve svém raušovém spánku. Tohle píšu pro vás ostatní. Pro jejich příbuzné, manželky, manžely, známé, kámoše. Věřte starému vlkovi. Máte-li někoho takového vedle sebe, nedejte už na jeho slova, sliby, vytáčky, ani písničky Rehab. Normálně ho přivažte na přívěsný vozík, zapřáhněte za auto a odvezte někam do léčebny. Daleko od
pokušení. Začít se musí tak, že člověk prostě v pondělí ve dvě hodiny odpoledne s tím svinstvem přestane. Strčte ho za bránu, zamávejte mu a nezapomeňte mu říct, že na něho venku čekáte, až se z toho vyhrabe. Bez vás by to nedal.

Každá hodina bez drogy se počítá.
Howgh.

3. 8. 2011

Poprvé v Česku teď u nás vyšla kniha skvělého českého fotografa Josefa Koudelky. Jmenuje se CIKÁNI. Měla vyjít v Praze už roku 1970, ale pan Koudelka tehdy opustil Československo a kniha již nevyšla. I název napovídá, za jakých časů fotky vznikly. Bylo to v 60. a 70. létech. Přemýšlel jsem nad knihou, co se za ten čas změnilo. Zjistil jsem, že moc toho není. Neříkáme Cikáni ale Romové. A housle na fotkách dnes nahradily mačety. Já vám nevím, všichni kolem toho chodíme jak kolem horké kaše, ale vždyť to je tak prosté: bez práce nejsou koláče. A na rasismus bych to nesvaloval.

V září se mají vysazovat na Šumavě v národním parku buky a javory a jedle a jeřáby. Psali mi v minulých týdnech ekologové, abych je přijel podpořit, když tam bojovali za lepší životní podmínky kůrovce a přivazovali se ke stromům, které káceli dřevorubci.. Nejel jsem. Ale tentokrát bych uvažoval. Zazpívat těm, co budou vysazovat buky a javory a jedle a jeřáby, to by šlo. Budou tam ale taky ti kluci a holky z Duhy ? U toho vysazování se asi nebude tolik křičet. Ono řvát při práci, to bere síly.

A nakonec musím kousnout ještě do jednoho jablka. Jsem holt vedený, jako ten kdo „Baníčku-neopustíme-tě“ a tak se mne každou chvíli někdo ptá: Co říkáš na náš Baník ? No, co bych říkal. Na kontě v tabulce nula. Na kontě v bance míň než nula. To není zrovna krásné jablíčko pro Popelku. Spíš těšínské jablíčko. Ale nečekejte ode mne, že napíšu, jak je kyselé. Natož snad jedovaté. Ne. Ono je scvrklé a seschlé. Padavče je to. Jíst se to nedá, mošt z toho nevytlačíš. Ani červi už do toho nelezou. Na zemi leží a každý kluk si do něho čutne. Ani fotbal na plácku se s tím jabkem hrát nedá.

Mí malověrní, ale pravím vám. Co z jednoho jabka ? Jabloň je při síle. Možná to chce jen prořezat pár větví. A přeberte si to, jak chcete. Za čtrnáct dní doma uděláme Spartu a jdeme nahoru.

8. 10. 2011

Alois Nebel. To je jméno, kolem kterého se bude točit celé moje dnešní povídání.

Začalo to už v roce 2003. V nakladatelství Labyrint tehdy vyšel komiks Bílý potok od Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99. Nádherný strhující příběh výpravčího kdesi z jesenických mlh a hor mne svou atmosférou a spojením černobílých kontur obrazů a slov doslova uhranul. Za rok se objevilo pokračování Hlavní nádraží a další rok nato celou trilogii ukončil svazek Zlaté hory. Početl jsem si.

Když se loni v tisku objevily první zmínky o chystaném filmu Alois Nebel, srdce mi zajásalo. Konečně něco pořádného mezi těmi českými filmovými srajdami, na které jít je ztráta času. Jak se blížil den premiéry, má radost rostla ještě víc. Lidi kolem Nebela vymysleli skvělou akci. Hlasování o kino, v kterém bude mít film českou premiéru. Kliknul jsem samozřejmě sál jesenické Pohody. A stal jsem se jedním z těch, mezi kterými se losovalo o pár vstupenek na premiéru. A já bral ! Hurá. Den před premiérou jsem vyrazil autem z Ostravy do Jeseníku, abych si vyzvedl lístky. I cesta je cíl, zpívá Olda Janota. Má pravdu. Tahle do Jeseníku vede přes Opavu a Bruntál, Karlovu Studánku, nahoru a dolů, doleva, doprava až do mlhy jesenických vřesovišť. O Ostravě vždycky říkám : Praha daleko, Bůh vysoko… Kdepak. Jestli to někde platí, tak tady. Ta jízda, to byl stylový předfilm, týdeník v kině jak za starých časů. Nelitoval jsem těch 260 km tam a zpátky. Ani příští den. Na premiéru jsem totiž už jet nemohl. Někdy nám okolnosti zhatí plány.

Pak se objevil na internetu nebelovský klip s Václavem Neckářem a já jsem fakt oněměl. Tak čistou, průzračnou a působivou českou píseň jako Půlnoční, nebo chcete-li Halelujá, jak jí říkám já, jsem už dlouhá léta neslyšel. Rýmy jak ze starých špalíčků, ticho pod slovy a verši, černobílý prostor mezi tóny. To vše tesané širočinou a rámované očima, střídmými gesty a zpěvem pana Václava… Nádhera.

Mé minipříběhy a radosti kolem Aloise Nebela ovšem ještě nekončily. Zrovna v těchto dnech totiž začali na iTtunes prodávat po internetu i českou muziku. Kouknu a samozřejmě – soundtrack z Nebela tam nechybí. A tak vůbec první píseň, kterou jsem si z iTunes stáhl – a stála jen, považte lidi, nějakých 23 korun – je ona Půlnoční s Václavem Neckářem. Petře, Ondřeji a Miroslave, Vy kdož jste tuhle píseň poskládali, těch 23 korun je ode mne. A přidávám velké díky k tomu.

No a tento týden jsem si na film konečně zašel. K nám do ostravského Cinestaru, do sálu 6, dolů doprostřed, až do řady H10, abych neměl nikoho před sebou, jen to velké bílé plátno. Ten průhled do světa stínů a mlh. Nejsem recenzent a nehodlám být ani vykladačem cizích příběhů, filmů a písní. Nikdy to nedělám. Neřeknu vám proto nic víc než : na tu jímavou bolestně hořkou krásu si zajděte. Pozor ! Bude vás v sále možná jen pár. Ale aspoň uslyšíte vlastní dech. A ucítíte vlastní slzy. Zažijete něco, co se v našich kinosálech zažívá zřídka. Brzy si na to zajdu ještě jednou. A ne naposled.

Pamatujte si – Alois Nebel.

12. 11. 2011

Psali teď před pár dny v novinách o velkém objevu. Vědci zjistili, že my Ostraváci máme na rozdíl od Pražáků navíc jeden gen. Ten nás prý činí odolnějšími proti smogu. Kdyby se zeptali mě, nemuseli vůbec složitě bádat. Já to o tom genu vím odjakživa. A navíc, že funguje nejen proti smogu. Jsme prostě evoluční genoví mutanti.

Jak jsem na to přišel ? Tak, že tu už žiju přes padesát let. A některé věci si fakt neumím jinak vysvětlit. Jen tak namátkou : Jak se tady u nás zavíraly po revoluci všechny šachty, tak tisíce lidí přišlo o práci. A vidíte. Ačkoli to bolelo, a hodně to bolelo, svět se nezbořil a my jedeme dál. A teď si představte , že by v Praze, kde lidi žijí bez toho genu, zavřeli komplet všechny úřady. Václavák by byl malý na ty lidové bouře.

Nebo náš fotbal. Baník je poslední, hraje tužku a chodí na něho tři a půl tisíc lidí. Slyšíte ? Tři a půl tisíc ! To nepřijde v Praze ani na Jethro Tull. To přece není normální. To je tři a půl tisíc genů navíc.

Nebo ta blbá dlažba na Masarykáči. Rozbitá, že by se jeden zabil. Bez genu určitě. Ale Ostravák ani jeden. Ten to zvládá jako jelen v lese. Proč ? Protože má gen navíc.

A co teprve špatné ovzduší. V takové dny, kdy u nás padne inverzní deka, by města bez genu vymřela a udusila se. Ostrava ? Máte rozum ? Ani omylem. Naopak. Pohoda. Tamhle sousedka pálí spadané listí, támhle v domcích topí v kotlích petlahvema naplněnýma pilinama, tamhle si někdo zapaluje doutníček U rybiček. A přežíváme. Protože máme gen.

Měli bychom si ho vážit. Pojmenovat ho a postavit mu malý pomníček. Navrhuju pracovní název Ostragen. A jeho svítící maketu bych prozatím vecpal na špicu radnice. Ať svítí jako hvězda. Zdař.

17. 12. 2011

Barevné šňůrky životů nekončí

Ptal se mne nedávno do novinové ankety jeden hudební redaktor, jak bych chtěl ukončit svoji kariéru. Jako hudební redaktor, napadlo mě hned z první, ale ten žert jsem záhy odvrhl a nakonec trochu pateticky odpověděl, že bych chtěl skončit vestoje, s mikrofonem a před narvaným sálem. To jsem psal ještě před tím rozlučkovým koncertem Marie Rottrové v ostravské ČEZ Aréně.

Když jsem pak za pár dní stál v natřískané osmitisícové hale, za pódiem plným skvělých muzikantů a spolu s Marií, která takto končila svou dlouholetou úspěšnou kariéru, si zpíval jeden hit za druhým, došlo mi, že bych chtěl ještě navíc vypadat tak skvěle jak ona.

Někde jsem se teď dočetl, že po padesátce má člověk tvář, jakou si zaslouží. Marie je stále krásná. I když u chlapa je to možná trochu jiné a na pódium může přijít i starý zjizvený vlk. Ale každopádně musí přijít sám.

O tom žádná. Byť o holi. Přijít po svých. Jardu Wykrenta na tomto koncertě čekaly právě za tohle ovace ve stoje. Ti dva byli pro mě takovými dvěma póly jedné muzikantské řehole. Žen, které na pódiu nestárnou a zpívá jim to pořád jak zamlada. A chlapů, kteří se osudu vysmějou a zpívají si dál to svoje.

Vždyť nakonec jde vlastně jenom o ty písně. Neseme si je životem pořád tak mladé jako tehdy, když jsme je slyšeli poprvé. Jejich kouzlo tkví v tom, že v sobě dokážou uchovat všechny vzpomínky, vůně, lásky i emoce chvil, které nás kdy potkaly. Po dlouhých letech ten starý zapomenutý song zaslechneme a znovu se nám vybaví každá maličkost dne, kdy jsme jej zaslechli prvně.

Píseň zastavuje čas. Zpíval jsem si s Marií pod pódiem ČEZ Arény „Kůň bílý pádí vlakům vstříc“ a jako bych zase seděl na kunčickém nádraží, jedl arašídy, čekal na vlak do Těšína, byla špinavá zima, měl jsem devatenáct a z tranzistoru opilého havíře vedle na nádražní lavičce mi jímavě zpívala Marie, jak nastavuje větru líc.
Nejsou konce. Barevné šňůrky životů nekončí. Jen se na jedny šňůrky navazují další a další.

Rok jsem vám tady do rubriky psal své neumělé postřehy a příští rok bude psát zase někdy jiný. Tak je to správné. Tak to má být. Mějte se krásně. A o Vánocích to s tím svátečněním nepřehánějte. Všeho s mírou. Jak říká můj táta: „Někdy míň je víc.“ Pa.

Jaromír Nohavica
Zdroj: MF DNES