Já neumím psát velkou poezii
daktylský hexametr není můj svět
mám jeden starý svetr v kterém žiji
už moc let
Pan Havlíček než umřel na souchotě
učil mne velkou českou abecedu
a tak se poflakuju po životě
jak dovedu
Světem se poflakuju
tužkou ho obkresluju
boty si nepucuju
a hřeben nemiluju
sám sebe povoluju
sám sebe zakazuju
ničeho nelituju
Jsem voják který nemá ani frčku
vojín co běží vždycky v první řadě
chrání mne jenom úzký kmínek smrčku
v kanonádě
S četaři absolventy hraju pokra
ale když přijde na lámání chleba
je jejich obuv suchá moje mokrá
jak je třeba
Světem se poflakuju
tužkou ho obkresluju
boty si nepucuju
a hřeben nemiluju
sám sebe povoluju
sám sebe zakazuju
ničeho nelituju
Já neumím psát velkou poezii
daktylský hexametr není můj svět
mám jeden starý svetr v kterém žiji
už moc let
Pan Havlíček než umřel na souchotě
učil mne velkou českou abecedu
a tak se poflakuju po životě
jak dovedu
Světem se poflakuju
tužkou ho obkresluju
boty si nepucuju
a hřeben nemiluju
sám sebe povoluju
sám sebe zakazuju
ničeho nelituju
NIE UMIEM
Antoni Muracki
Obca mi jest poezja wzniosła jak spiż,
heksametr poematu – to nie mój świat
Mam jeden stary sweter, co służy mi
już od lat
Nim umarł pan Havliczek z powodu płuc,
wpoił mi wielkie czeskie ABCD
A ja się muszę dalej po życiu tłuc
Bóg wie gdzie
Po świecie wciąż buszuję
piórem go opisuję
swych butów nie pucuję
grzebienia nie miłuję
zezwalam, gdy tak czuję
to znowu zakazuję
niczego nie żałuję
Ja zawsze w pierwszym rzędzie do boju mknę –
Żołnierzyk bez orderów, przed życia grą
Mizerny pieniek świerka chroni mnie przed
kanonadą
Z cwanymi sierżantami w pokera rżnę
i kiedy gra się kończy – mam pusty trzos
Oni są wiecznie górą, a ja na dnie,
taki los
Po świecie wciąż buszuję …
ICH NICHT
Übersetzung: Frank Viehweg
Die hehre Dichtkunst ist nicht meine Station
Auf Hexameter bin ich nie abgefahrn
Mein altes graues Sweatshirt trage ich schon
Seit vielen Jahrn
Freund Heine, eh er an der Seuche verging
Hat mir das große ABC noch vermacht
So schlendre ich auf dieser Welt rum und spring
Wie ich’s gedacht
So schlendre ich durchs Leben
Und will ihm Verse weben
Laß Dreck an Schuhen kleben
Ich kann mir einfach eben
Die Regeln selber geben
Und ich bereu daneben
Nicht eine Stunde Leben
Bin ein Soldat, kein Eichenlaub, das mich ziert
Ein Stoppelhopser ohne Sondervertrag
Und nur ein Baumstumpf schützt mich improvisiert
Vorm Donnerschlag
Ich spiele Poker mit dem Feldwebelpack
Und wird zu guter Letzt der Sieger gekürt
Stehn sie im Trocknen, ich greif tief in den Sack
Wie’s mir gebührt
So schlendre ich durchs Leben
Und will ihm Verse weben
Laß Dreck an Schuhen kleben
Ich kann mir einfach eben
Die Regeln selber geben
Und ich bereu daneben
Nicht eine Stunde Leben