Vlaky, které jedou do nebe (1986)
Vlaky, které jedou do nebe
asi duben 1983 | pražská Poetická kavárna Viola | 3:57 min
z koncertního pořadu Panoptikum lásek a hrůz
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Rodíme se a přicházíme na svět s kartami, které nám namíchal někdo úplně jiný. Samozřejmě, že jako v žolíku můžeme ty z nejhorších karet vyhodit do talónu, a nabrat jiné, ale nejsem si jistý, jestli důležitost naší výměny nebývá jen naší iluzí a fikcí. Hlavní trumfy i netrumfy se přilepí na prsty a s těma už pak nehnete.
Uvědomuji si to nad nahrávkou Vlaků, které jedou do nebe z těšínské kavárny Avion z roku 1997. Tátovi je na ní 70 let, mně 44, já hřmotný rozevlátý, on drobný tichý málovlasý. A hrajeme píseň, nad kterou jsme se muzikantsky po letech vlastně potkali poprvé.
Táta byl odkojen swingem. Po válce hrával v kapele Staří mazáci na housle, pak jej sice novinářská práce odvedla od muziky, čehož dodnes lituje, ale housle byly u nás na skříni pořád. Není divu, že jsem k panu učiteli Ličkovi do porubské hudební školy krátce chodil i já. Jen tak, abych ochutnal Ševčíkovu houslovou školu a naučil se noty. Že jsem toho brzy nechal, asi tátu mrzelo, ale nepamatuji si, že by mi to kdy vyčítal. Všechno v životě mi nabízel jakoby mimoděk a nechával pak na mně, co si vyberu. Tak to bylo později s magnetofonem Uran, který mi položil v mém pokoji na stůl a na který jsem si nahrával své první hudební klukovské pokusy, tak to bylo s psacím strojem, na kterém jsem napsal ve 13 svůj první román Tajemství Jima Bedjaka, tak to bylo s hokejem, který jsem si vyzkoušel za žáky VŽKG u trenéra Remeše vedle Franty Černíka, tak to bylo ale hlavně s kytarou, kterou mi táta koupil někdy v roce 1966 ve slavné ostravské prodejně u pana Šnapky.
Samosebou, že se u nás muzicírovalo. Je to ovšem hodně silné slovo vzhledem k mé tehdejší kytarové úrovni. Já jsem jásal, když jsme s tátou přehrávali Trampské písničky z tehdejších zpěvníků, ale táta byl opravdu spíše žákem a obdivovatelem Grappelliho. Doprovodit jej v jeho milovaném Cizinci na pobřeží s těmi mollovými šestkami , durovými devítkami a dimenzovanými akordy bylo nad mé brnkálistické síly.
Naše společné setkávání u hudby bylo stejně nenápadné jako sdílení poezie. Mám dojem, že snad odjakživa je u nás doma na skříni heligonka, vedle ní housle, a v knihovně básničky. A když se sejde celá rodina, hraje se, zpívá se a čtou se básně, které oslavenci napsal někdo z rodiny. Táta sklízel úspěchy už jako 12tiletý básníř, jeho moc povedená dílka chovám s úctou v truhlici mezi dílky mého pradědy, dědy i babičky a celé naší široké rodiny. Když procházím rodinný archiv a vedle literárních časopisů Dobrý vítr, které si mladičký starý Nohavica vlastnoručně psával, pak objevím své vlastní časopisy Střelka, které jsem jako mladičký psával já, má úvodní myšlenka o rozdaných kartách se jen potvrzuje.
Když jsem v roce 1996 chystal své album Divné století, měl jsem tušení, že tomu opravdu musím dát vše, neboť to bude v mém životě velmi důležité album. Těžko se mi např. tehdy odmítalo účinkování v muzikálu Krysař, roli Osudu psal Dan Landa přímo pro mne. Je to frajer. Pochopil mé důvody, když jsem mu na první čtené zkoušce řekl, že musím natočit dobrou desku a nechci tříštit síly. Stejně tak jsem věděl, že musím na tuto desku umístit tátu. A heligonku. To, co bylo, je a bude. Skrze nás.
Byla to nesnadná doba. Máma byla velmi vážně už dlouhé roky nemocná a táta se o ní staral. Kdo má aspoň ponětí o tom, co je to manická deprese, ví že ho za tu péči čeká nebe. Původně jsem myslel, že spolu napíšem nějakou písničku, ale to se nedá na povel. Pak jsem ho chtěl pozvat do sboru, že zazpívá druhý hlas, ale nakonec jsme sbalili housle, sedli do auta a vydali se přes celou republiku do Jablonce, do studia Mirka Kluse. Bylo dojemné sledovat starého vlka, jak si ve studiu poctivě staromilsky ladí podle ucha housle, než mu Víťa Sázavský přistrčil digitální ladičku s ručičkou, která celou práci dělá za vás. Bylo milé, ráno ho budit na hotelu a vidět na jeho stolku poctivě napsané notičky houslového sóla, které si připravoval dlouho do noci. Pak to ve studiu u písně Těšínská stejně bylo všechno jinak. Ostatně výsledek si můžete poslechnout sami. (ukázka 1, ukázka 2)
Díky, táto.
Úvod k písni Vlaky, které jedou do nebe
(úvodní slovo Jarka Nohavici k písni na jednom ze tří společných koncertů
s Josefem Streichlem Na Petynce ve dnech 10.-11.ledna 1990)
10. 1. 1990 večer | Praha, klub Na Petynce | 0:30 min
Vlaky, které jedou do nebe
Jaromír Nohavica a Jaromír Nohavica st.v komponovaném pořadu v těšínské kavárně Avion
21.3.1997 Kavárna Avion, Český Těšín, 4:19 min
© Jaromír Nohavica
Vlaky, které jedou do nebe
společný koncert s Radkem Pobořilem,
14. 7. 2005 Ostrava, klub Parník Ostrava 5:11 min
kamera: © Tomáš Linhart, 2005 © Jaromír Nohavica
