Figarova svatba je netradiční a provokuje
OSTRAVABLOG.CZ – 2. 4.2009
O nové nastudování Mozartovy opery Figarova svatba v Divadle Antonína Dvořáka je velký zájem. A to především díky novému českému přebásnění libreta, které napsal Jarek Nohavica. Přestože režisér Michael Tarant vytvořil takřka neoperní a provokující inscenaci, závěrečné ovace publika jsou bouřlivé. Na premiéře si dokonce diváci vytleskali přídavek. Přesto má inscenace své nedostatky.
Uvedení Figarovy svatby v českém překladu inscenaci prospělo. Díky němu je srozumitelný bohatý a spletitý děj, který odpovídá podtitulu díla „Bláznivý den“. Figaro, sluha u hraběte Almavivy, se chystá na svatbu se Zuzankou. Na tu si ale dělá zálusk sám hrabě. Jeho zálety trápí hraběnku. Tu platonicky miluje mladík Cherubín, což podporuje žárlivost hraběte. Do toho se připlete žena, která touží po svatbě s Figarem, dojde na převleky, a dokonce k znovunalezení ztracených rodičů. Nakonec ale vše dobře skončí.
Přebásnění libreta Jarkem Nohavicou se skutečně vydařilo. Ostatně Nohavica má s touto prací dnes už několikanásobnou zkušenost. Spolupráce mezi Národním divadlem moravskoslezským a Jarkem Nohavicou začala překladem Marschnerovy opery Vampýr. Následovaly Mozartovy opery Così fan tutte (recenze) a Don Giovanni (recenze). A nyní přišla na řadu Figarova svatba. Nohavica v přebásnění překladu Figarovy svatby ukazuje pestrost českého jazyka. Postavám dává styl vyjadřování podle jejich společenského postavení. Zatímco Hraběnka mluví vznešeně, Zuzanka je jako služka přiměřeně drzá a Figarovi, když se rozčílí, občas z pusy vyjede i nadávka. Ostřejší výrazy používá tentokrát Nohavica výjimečně, což výsledku prospívá. Hraběnčina árie „Kéž se vrátí, ty krásné chvíle“ a Zuzančina árie „Leť lásko má na křídlech vroucí touhy“ jsou příkladem opravdového básnického umu. Nohavicou přeložené libreto tvoří pevný celek, vtipné části vyvažují poetické pasáže. Ze všech tří přebásnění je české libreto Figarovy svatby tím nejlepším.
Režisérem inscenace je Michael Tarant, který hostuje v ostravské opeře pravidelně (např. Manon Lescaut, Její pastorkyňa, Don Giovanni). Ve Figarově svatbě Tarant zdůrazňuje obdiv mužů k ženskému tělu. Nejvíc patrné to je na postavě mladého Cherubína, kterého poblouzní prakticky každá sukně, která se v jeho blízkosti objeví. Tarant také přináší několik prvků, které podtrhují komičnost děje.
Na své práci Tarant nezapře, že je původně činoherní režisér. Oproti operním zvykům inscenaci značně rozpohyboval. Všechny zpěváky přiměl k výrazné pohybové akci. Na jevišti se neustále něco děje, a to jak v prvním, tak v druhém plánu. Někdy je to škoda, protože vedlejší děj odvádí pozornost diváků od hlavního děje, nebo naopak vedlejší vtípek zanikne za hlavním dějem. Podobně Tarant mnohdy upozadil i hudbu. Místy je jevištní akce na operu až příliš. Významnou částí opery je hudba, a tak by měl režisér dát prostor i jí.
Finále opery Tarant důrazně odděluje od předchozího děje. Sochy s tvářemi sebe, Nohavici, dirigenta Gatta a výtvarnice Hávové nechává ověsit slavnostními věnci, zatímco do sálu vstupují sboristé protestující proti uvádění oper v Nohavicových překladech a proti Tarantovým režijním postupům. Při opakovaném zhlédnutí už tento sebeironický nápad tolik nepobaví, ale napoprvé je nečekaným a správně provokujícím prvkem. Vždyť opera odjakživa provokovala, takže proč by nemohla i dnes?
Tarantovi se také daří využívat jednotlivých zákoutí scény, kterou společně s kostýmy vytvořila Dana Hávová, stálá Tarantova spolupracovnice. Scéna je příjemná na pohled. Pomocí jednoduchých úprav naznačují inscenátoři změnu prostředí. K tomu pomáhá i změna osvětlení. Hávová navazuje na režisérův záměr zdůraznit fascinaci mužů ženami. Na scéně tak jsou i dvě obnažené ženské figuríny na šaty. Také kostýmy zvýrazňují křivky ženského těla. Provázanost mezi prací režiséra a výtvarnice přispívá k celistvosti inscenace.
Dirigent Paolo Gatto prokazuje vnímavost vůči Mozartově hudbě. Gatto v partituře zvýrazňuje radostnost a lehkost hudby. Bravurně předvádí známou předehru, kterou naplnil hravostí. Taktéž orchestr hraje předehru precizně. Škoda jen, že už během předehry rozehrává režisér Tarant jevištní akci, takže si divák nemůže vychutnat předehru nerušeně a do detailu.
Ve Figarově svatbě mohou diváci vidět výborné herecké výkony. Všichni zpěváci, kteří v inscenaci vystupují, jsou dobrými komiky a jejich výkony jsou v souladu se záměrem režiséra ukázat Figarovu svatbu jako vpravdě komickou operu.
Marek Gurbaľ dává roli Figara patřičný mladický elán. Role mu vyloženě sedla. V Ostravě už zazpíval Giovanniho a Masetta v Donu Giovannim a Silvia v Komediantech. Na jednotlivých rolích je patrné, jak Gurbaľ získává pěveckou i hereckou jistotu. Figara alternuje Andrej Bestčastnyj. Pokud udržuje dostatečnou sebekontrolu, dokáže vytvořit zajímavou postavu plnou komických prvků. Jakmile se ale přestane držet zpátky, je jako neřízená střela, exhibuje před diváky. Navíc se přestane kontrolovat i pěvecky a jeho hlas pak zní nekultivovaně. Takovou exhibici už ostatně předvedl v roli Leporella (Don Giovanni).
Marianna Pillárová předvádí v roli Zuzanky své komediální nadání. Pillárová mívá problém zkrotit svůj silný hlas, občas zpěv „přepálí“ i na úkor čistoty hlasu. Zuzanku však zpívá umírněně a citlivě. Tato role patří k jejím nejlepším výkonům, které dosud v Národním divadle moravskoslezském ukázala. Alternující Zuzana Marková sice není tak dobrá zpěvačka jako Pillárová, ale co nezvládá hlasem, to nahrazuje herectvím. Rychle se uzpůsobuje situacím na jevišti, navíc i zřetelně artikuluje. Rolí Zuzanky se Marková vrací k herecké kvalitě, jakou předvedla v roli Zerliny v Donu Giovannim.
V roli Hraběte se střídají tři výborní zpěváci. Martin Bárta, Martin Gurbaľ i Michal Křístek mají mužné hlasy, jsou dobří herci. Všichni tři se dokázali úspěšně vypořádat s nástrahami nelehkého partu.
Eva Dřízgová-Jirušová a Tatiana Teslia jsou skvělými Hraběnkami. Teslia svým skvělým hereckým talentem upozadí i občasná slabší místa ve zpěvu. Mozartovský repertoár totiž není doménou pro charakter hlasu, který Teslia má. Eva Dřízgová nabízí divákům prvotřídní výslovnost a jasný lyrický soprán, který je pro roli Hraběnky přímo předurčený. Roli také obohatila několika vtípky.
Cherubína alternují Linda Ballová a Anna Nitrová-Číhalová. Oba zpěvačky jsou odlišné barvou hlasu, technikou zpěvu i hereckým výrazem. Cherubíni v jejich podání se tak od sebe vzájemně liší.
Z vedlejších rolí zaujme Zuzana Dunajčanová v roli Marcelliny. Dunajčanová je skvělá herečka a zpěvačka s perfektní výslovností, což ukázala již v předešlých rolích (Dorka v Così fan tutte, Carmen v Tragédii Carmen, Vlčice ve stejnojmenné opeře). Z Marcelliny vytvořila svébytnou komickou figuru. Výborný je také Jiří Halama v roli Basilia.
Přestože představení Figarovy svatby trvá tři a půl hodiny, čas ubíhá rychle. Nový překlad, režijní koncepce, výtvarná podoba opery i herecké výkony drží pohromadě a tvoří z inscenace pevný celek. O diváky nebude mít inscenace nouzi. Nohavicovo jméno láká i ty, kteří do divadla zajdou zřídkakdy. Právě tento typ publika se výborně pobaví. Milovníci tradiční opery ale mohou zažít zklamání. Zboření základů světa opery, které Tarant svou režií přináší, je místy přílišné. Větší citlivost vůči některým operním tradicím by inscenaci neškodila. Pokud ale Tarantovu práci pochopíme jako výjimečnou provokaci a změnu, proč ji netolerovat a nevzít za svou.
Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba
Národní divadlo moravskoslezské, premiéra 8. března 2009 v Divadle Antonína Dvořáka
Režie Michael Tarant j. h.
Dirigent Paollo Gatto j. h.
Výtvarnice scény a kostýmů Dana Hávová j. h.
Hrají Andrej Bestčastnyj j. h., Marek Gurbaľ j. h., Bogdan Kurowski (Figaro); Jana Kačírková j. h., Zuzana Marková j. h., Marianna Pillárová (Zuzanka); Martin Bárta j. h., Martin Gurbaľ, Michal Křístek j. h. (Hrabě); Eva Dřízgová-Jirušová, Tatiana Teslia (Hraběnka); Linda Ballová j. h., Anna Nitrová-Číhalová j. h. (Cherubín); a další
Hodnocení 70 %
Zdroj: ostravablog.cz
Autor: Lukáš Drlík