Dva životy Jaromíra Nohavici
MELODIE, ŘÍJEN 1983
Nečekejte příběh schizofrenika, či nového Kristiána, nic o převtělování duší. To jen od loňského jara sleduji, jak na naší hudební burze stoupá kurs příjmení Nohavica. A pořád mi nejde z mysli, jak zvláštně se někdy líhne písničkář. Tím spíš, když nespadne z nebe, ale zdánlivě prozaicky přestoupí z tak příbuzné profese, jakou je textařina.
Život první.
Legenda praví asi toto: žil, byl na Ostravsku textař popularních písní. Nenápadný, solidní, vkus nekazící, vášně kritiků nejitřící, průměrně vysílaný. Publicista z Melodie by toho o něm donedávna z hlavy moc neodříkal: nikdo ho nikdy neviděl, žádnou Lyru ani Kotvu nevyhrál, nejvýrazněji na sebe upozorňoval na snímcích kruhu interpretu kolem Falminga, Marie Rottrové a vůbec ostravského rozhlasu (první práce pro Rottrovou, česká verse Bridge Over Troubled Water, pak pro stejnou zpěvačku třeba Čas motýlů s Urbánkovou hudbou, Petr Němec zpíval Láska šla slavobránou atd…). Na další podrobnosti bychom se museli doptat: nar. 1953 v Ostravě, dnes bydlí v Českém Těšíně. K popu se dostal přes Majestic, v době kdy odtud odešla Věra Špinarová, tudy vedla cesta k profesionálním zakázkám, k nahrávacímu studiu, k deskám. V těchto dimensích všedního poloticha mohlo Nohavicovo působení na poli umění zůstat možná na věky. Jenže: začátkem jednaosmdesatého roku se strhla v Melodii průtrž recenzentských hvězdiček. Vyvolal ji singl, na němž zešansonovatělá soulmanka totálně k obrazu svému pokořila téma od hardrockových Black Sabbath. Dojímavou Lásko, voníš deštěm obehrávali denně v rádiu, podle měřítek kritiků se nakonec zapsala do historie jako singl roku. Autor českého textu, jakysi nepříliš známý Nohavica, měl na tomto úspěchu nejmíň poloviční zásluhu.
„Když mi to Marie zadala, zpočátku se mi nahrávka z kazety vůbec nelíbila, tak dlouhá předehra… Tak jsem si ji pouštěl pořád bezradně dokola a až pozdě v noci, kdy většinou píšu, mě něco napadlo, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to ono. Pak jsem to s kytarou zabroukal své ženě Martině a když dala slzu, bylo rozhodnuto“.
I začali v tu chvíli zvědavci pátrat po zakopaném talentu. (Melo by se o něm něco napsat). Z Českého Těšína se potom vracely dopisy, zdvořile vysvětlující, že některou kariéru lze jen těžko shrnout do stereotypu představovacích profilků podle šablony „LŠU-big beat na gymplu-nahrávky-desky-rád vaří-dvě děti – zbožňuje Chicka Coreu“. Pisatel měl pravdu, ale o tom se měl svět přesvědčit až později, dramaticky.
V březnu 1982 vstupuje popový textař Nohavica na půdu Folkového kolotoče, aby tu pracoval v redakci festivalového bulletinu. Odchází odtud jako písničkářská supernova. To Josef Streichl ho pozval jako svého hosta k mikrofonu a něco mezi jevištěm a hledištěm se najednou probudilo jako v zámku Šípkové Růženky. Promluvil lidem z duše. Náhoda? Osud?
Život druhý
Historie je k legendám nemilosrdná, pravda vecně bortí senzace. „Přiznám se, že na Folkový kolotoč jsem šel s tajným přáním zkusit to na podiu, nedalo se ale odhadnout, jak to lidi vezmou. Po první odzpívané písničce jsem najednou cítil, co to pro mě znamená do budoucna. Od tohoto okamžiku jsem se do toho vrhnul naplno.“
I další dodatečná fakta z Nohavicova životopisu mnohé vysvětlují a uvádějí na pravou míru. Básnické i muzikální vlohy zřejmě zdědil po otci (vzpomíná, jak spolu často jamovali na housle). Maminka pochází z Valašska ze šestnácti dětí (… tam jsem se naučil – když se sjelo příbuzenstvo – jíst z jedno talíře ve třech. A karlovické stráně a pasinky ve mne zůstaly…). Chtěl být novinářem, ve škole vydával časopis, ale doma mu tyhle touhy včas rozmluvili. Ve třinácti si napsal první písničku. Došlo i na obligátní beatovou kapelu. Coby dorostenec hrál závodně ragby. Na ostravské Vysoké škole báňské setrval sice jen krátce, právě tam se však ve studentském klubu (1972) poprvé osmělil zazpívat sám s kytarou (na tu se učil klasicky, z Carulliho). Přihlásil se i do soutěže talentů, na vojně (1976-1977) to píseň s jeho textem dotáhla až do celostátního finále ASUT. Byly z toho články v armádním tisku a opušťák. Baňským inženýrem se nestal, v hrabalovském stylu pracoval VŽKG i v knihovněe. Textoval, psal básničky (něco vyšlo v místních novinách, četli i na rozhlasové Vltavě), vymyslel a časopisecky publikoval hádanky a křížovky, sklízel za ně ceny („.čeština je nádherná!“ ).
Od září 1981 je z něho umělec „na volné noze“. V těšínském divadle mu vzali texty k písničkám do inscenace Dundo Maroje aneb Lišák Pomet a na půl roku ho angažovali i do kostýmu muzikanta. Tomu, co mezitím skládal pro sebe do šuplíku, říká „kuchyňské písně“. Podle nejčastějšího místa premiér.
Recept na husí kůži
Poprvé jsem ho slyšel na Folkovém kolotoči 1983. Svým Darmodějem tam do tmy a hrobového ticha otevíral několikadenní písničkové svátky. Byla to pořádná „rána do hlavy“. Někdo v souvislosti s takovými nenadálými a hlubokými posluchačskými zážitky hovoří o mrazení v zádech, o husí kůži. Já viděl u Nohavicova obecenstva jakési vytržení, strnutí, ba i zprofanované slzy. Pověrčivý psycholog by řekl, že má dar uhranout.
V Paříži by mu možná přišili nálepku pokračovatele klasických tradic básnících šansoniérů. V Moskvě by jistě shledali návaznost na Okudžavu (přebírá jeho repertoár, ale v obou významech toho slova, popularizuje to méně známé, leč vnitřně souznějící, například Setkaní s Puškinem). Od folkové generace 60. let se pronikavě liší: ani seegerovská škola světovych evergreenu, ani dylanovská epidemie na něm nezanechaly pražádnou stopu – ani na hudebním myšlení, ani na kytaře, stylově je obracen jasně k Východu. Na rozdıl od většiny folkařů, prokousávajících se ke zralosti skrze diletantské, amatérské začátky a nedokonalost, on vstoupil na svět jako formálně hotový profesionál, skladatelsky, textařsky, i interpretačne. Už v jedné recenzi jsem naťukl, že na jeho tvorbě je znát sečtělost. Ve vyznáních k inspirujícím zdrojům se vám vše krásně skládá dohromady: Prévert, Saint-Exupéry, hodně z ruské školy, Bunin, Babel, Bulgakov, Zoščenko, Andrejev, Šuksin, doma Gellner, Orten, Kainar. („A nezapomeňte na Bezruče, to je sıla!“). Všichni tihle patroni se museli vejít do jedné hlavy. Nohavicova tvorba však není kompilací vlivů, rozhodujícím na ní je vlastní talent, názor, umění oslovit, bystré, citlivé, vnímavé oči k vidění života kolem sebe. Z celoživotních výsledků písničkaření (texty na zakázku sem nepočítám) dnes nabízí na koncertech okolo pětatřiceti titulů, v posledním roce psal pilně. Témata? Milostná lyrika. Vojna. Často historie. Aktuální blues. Humor, satira, parodie a jazykové hříčky. Všelidské starosti filtrovány přes osobní prožitek, a tím také přesvědčivé. Jako textař si pro sebe schoval ty nejlepší dovednosti: ve veselých i smutných slokách písní nadchne společné okouzlení zvukomalebností češtiny, údernost a přehlednost, síla rýmu, pointy. Na jevišti nemusí šaškovat, show je schována uvnitř písniček. Před lidi předstupuje neokázale, s nijakým úsměvem, v obyčejné kostkované košili či tričku, s oprýskaným nástrojem: nic to nevěští, neslibuje. Sotva však spustí úvodní „Když mě brali za vojáka“, má obecenstvo v hrsti. Nekřičí, nevzlyká, nešeptá, síla jeho výrazového rejstříku je v přesné a ukázněné službě slovu. To dovede zvýraznit zřetelnou deklamací i kytarovým doprovodem, účelnou stavbou melodie a četnými repeticemi na způsob lidových balad, dozpěvy koncových slabik. To jak trefně dokáže zvolit hudební rovinu, od lidové noty až po složitější šansonovou konstrukci, upozorňuje na jeho skladatelský um. Spousta nápěvů má sugestivně nostalgicky okamžitě nakažlivý náboj. Zasahuje s širokým rozptylem: snoba, intelektuála, šoféra kamionu i tesknícího desátníka u piva. Coby zpěvák neměl Jaromír Nohavica do letošního léta jedinou rozhlasovou studiovou nahrávku, natož desku. Přesto ho v Plzni na Porte patnáctitisícové auditorium vítalo jako starého známého a potleskem po prvních taktech i společným zpěvem dávalo najevo, že si k němu spontánně našlo cestu. Trochu se mu z té důvěry a velikosti chvíle roztřásl hlas, což se mu nestává. Jinak totiž i ve vzduchotěsném prostředí pražské Violy, kde byste při představení slyšeli upadnout špendlík (hostoval zde v dubnu s recitálem Panoptikum lásek a hrůz), rozpraví s publikem stejně přirozeně a v přátelské pohodě, jako v bzučícím vysokoškolském klubu. Dar těch, kdo vědí, že mají co říci. Kdo ví, jak tuhle šťastnou roli sebe sama uhraje i v chystaném zájezdovém pořadu s Marií Rottrovou, s níž si tu má dokonce zazpívat společnou písničku. Setkali se takhle v dialogu už v televizním Divadélku pod věží. Od té doby to stale svádí představovat Jaromíra Nohavicu – navzdory tomu, jak rychle odrůstá ze včerejších kabátů – jako exotický exponát, raritu. Textaře se zajištěnou existencí, který se jednoho dne „zbláznil“ a dal se ve třiceti na zpívání. Jděte se taky zaposlouchat a možná si řeknete se mnou: Díky za taková bláznovství !
František Horáček
Zdroj: Melodie