Jaromír Nohavica
FOLK&COUNTRY – 6/2003

7. června oslaví Jaromír Nohavica padesát let. Pepa Streichl by možná jízlivě podotknul: Jak? Nohavica totiž nekouří a nepije. Podle mých informací je oslaví v USA, kam začátkem června odlétá. Nohavica se vyhýbá mediální pozornosti, neobjevuje se nejen v různých Doremi, ale ani v seriozních televizních hudebních pořadech, neplní informacemi o sobě všelijaké Blesky a podobně. Soukromý život členů své rodiny do médií netahá a má od nich celkem pokoj. Svého soukromí si váží.

Dopátrat se jeho telefonního čísla není pro řadového fanouška zrovna jednoduché, takže Jarek má čas na práci. Před dvaceti lety, když začínal, napsal do jedné písně, kde zpíval o stesku z odloučení od rodiny, bezelstně „Na čísle 56109 nikdo to nebere“ a pokud jste znali směrové telefonní číslo na Český Těšín, mohli jste se opravdu k němu dovolat. Stejně tak jsme všichni z písní věděli, že má ženu Martinu, dceru Lenku a syna Jakuba (to bude moje záhuba). Ostatně, má je dodnes, akorát, že dětem už je dvacet pryč, a v jeho písních najdete roztroušenu spoustu detailů z jeho života. Jen umět poslouchat…

Nohavica nevystupuje na folkových ani jiných přehlídkách, s výjimkou jednoho dvou mimořádných koncertů ročně. Ostatně koncertuje jen občas, tak, aby ho to pořád bavilo, a bez mediální podpory vyprodá jakýkoliv prostor si zamane. Dělá přitom spoustu dalších věcí, z nichž některé asi ke sluchu folkového fanouška vůbec nedolehnou. Nová krasobruslařská revue na téma Romeo a Julie – texty písní Jarek Nohavica. Tvrdě rocková skupina Doga z Karviné vydala album. Jeden z textů – Jarek Nohavica. Při přenosu z hokejového stadionu v Třinci zní hymna místního klubu – a kdo to zpívá s fanoušky? No jasně! Horáček s Hapkou ohlašují novou desku a slibují, že dvě písně na ní zazpívá… Mám pokračovat?

Přitom start písničkáře měl Jarek dost opožděný. Po maturitě dlouho nevydržel na vysoké škole, z Báňské chtěl přejít na pajdák, kde studovala jeho Martina, ale kádrová anamnéza byla nepřijatelná, tak dělal leccos, při tom dálkově vystudoval knihovnickou školu v Brně a stal se na čas knihovníkem. Jeho otec byl původně novinářem, dělal v ostravském rozhlase, pak svou práci vykonávat nemohl, ale literátské podhoubí u Nohaviců bylo, a tak Jarek ze všeho nejdřív začal s muzikou jako textař. Psací stroj prý dostal asi k devátým narozeninám a v dětství chtěl být novinářem. Stejně tak se v rodině i muzicírovalo a ona stokrát omletá historka, že Jarek hraje na heligonku, na kterou hrál jeho otec i děd, je jednoduše pravdivá.
První rozhodující rozcestí v kariéře asi bylo v roce 1981, kdy mladý nadějný textař Nohavica odešel na volnou nohu, doufaje, že se textováním uživí. Spolupracoval tehdy především s interprety kolem Českého rozhlasu v Ostravě a napsal pro ně asi šedesát textů. Ten nejslavnější na melodii od Black Sabath a nazpívala jej Marie Rottrová jako Lásko, voníš deštěm. V hodnocení odborníků z Melodie se příslušné SP stalo singlem roku. Nohavica sice už v té době občas někde zazpíval s kytarou, ale bylo to jen nesmělé vystrkování tykadel. Zlom přišel o rok později.

V roce 1982 na Folkovém kolotoči v Ostravě – Porubě vznikla jakási proluka v programu a Streichl s Kaplanem do ní vstrčili Nohavicu. Byl to šok, protože Nohavica se představil jako dokonalá, dotvořená osobnost, uhrančivá a s dostatečným repertoárem. Na Ostravsku byl Nohavica od toho okamžiku pojem a zvěst o něm letěla dál do světa. Tehdy se totiž popularita šířila šeptandou a nahrávkami z koncertů. Když jsem pak v roce 1983 sháněl vstupenky na další ročník Kolotoče (prodávaly se vstupenky na jednotlivé recitály), jediné, co sehnat nešlo, byl recitál Nohavici. V roce 1984 se Kolotoč v Ostravě konat nemohl, byl přesunut do Břeclavi, Nohavica na plakátě vyfotografován jako jeho symbol, ale hrát tam nemohl. V republice už ho v té době znal každý. Za dva roky prošel prakticky celý oblouk kariéry – od neznámého interpreta přes hvězdu až po klasika a legendu, jehož kariéra vypadala uzavřená, protože mu režim zakázal vystupovat. Mám ještě schovaný cyklostylovaný lísteček krajské agentury, kde se oznamuje pořadatelům, že z provozních důvodů se koncert Jaromíra Nohavici u nich ruší, náhradní termín zatím nezajišťujeme. Razítko, štempl, konec.

V dalších letech se stupně zakázanosti lišily na území republiky v prostoru i čase, ale jít na Nohavicu bylo vždycky jít na něco napůl zakázaného. Nohavica dostal pověst protestního zpěváka, i když ani tehdy „barikádnické“ písně netvořily v jeho repertoáru většinu. Nohavica byl vždycky lyrik, vlastně šansoniér, jeho síla byla v emociálně nabitém zpívání, ve sdílení smutku i radosti. A byl- li tehdy pro většinu z nás smutek spojen i se stavem společnosti, zpíval Nohavica o něm. K politickému akcentu byl ale dotlačen, přitisknut politikou ke zdi, zpíval o ní a proti ní. Jinak by ho asi nezajímala, nebo by na ni koukal s nadhledem, jako později v písni Pane presidente. Nebylo to však žádné jeho základní téma a po roce 1989 přesvědčivě dokázal, že jeho folkově – šansoniérské pojetí je v něčem jiném. V tomto bych jej směle přirovnal k jeho oblíbeným (a jím překládaným) Okudžavovi a Vysockému, kteří by také v normálních poměrech nebyli považováni za politikum.

A myslím si, že i ono alkoholické období, které s takovým nadhledem popisuje v Roku ďábla, bylo důsledkem toho, že byl bezohledně tištěn k zemi. To není omluvenka pro ty, kteří mají pocit, že i pro ně je život těžký, takže mají právo na občasné delírium. Pamatuji si, a byl jsem při tom, když Nohavica sbíral odvahu v roce 1991, aby s tím přestal. Ženské časopisy v tom později hledaly důkaz o síle lásky mezi Jarkem a zbytkem jeho rodiny. Nevím, nechci lásku podceňovat, je to jediná fyziologická funkce, která udělala kariéru, ale myslím, že u Jarka ještě významnější roli hrál normální strach tvůrce, že už nezvládá profesi. Strach, že už je za vrcholem, který s nepatrnou nadsázkou popsal v teorii Alkoholického kopce v Roku ďábla.
Všimněte si, že Nohavica si pečlivě hlídá, aby nedošlo k tomu, čemu se říká přenos autority. Nevyjadřuje se k tomu, kde autoritu nemá. Zatímco noviny jsou plné politiků, hovořících o kultuře, umělců, kteří se vyjadřují o společenské situaci a sportovců, kteří jsou ochotni svěřit národu své myšlenky z teoretické fyziky, pokud to bude na první straně, Nohavica o spoustě věcí mlčí, i když na ně názor má a i pokud odpovídá na otázky, které se týkají jeho práce, hovoří velmi střídmým slovníkem a nerad. A nebo řečeno přesněji a pravdivěji: On o tom všem hovoří. Svým životem, svými písničkami. A nemá už chuť a potřebu to, co pečlivě formuloval do svých písní, rozmělňovat v rozhovorech.

Když mám to štěstí, že se sejdeme a je čas, dokážeme ho propovídat, a ať jsou pauzy mezi těmi setkáními jakékoliv, mám pocit, že předchozí rozhovor jsme dokončili včera. Takže: Milý Jarku, doufám, že se takhle budeme scházet ještě dlouho.

 

Jiří Moravský Brabec
Zdroj: Folk&Country