Nohavica: zpěvák dvacetiletí
REFLEX – 09/2011
Jaromíra Jarek Nohavica dostal Anděla na potápějící se lodi
Jaromír Nohavica se stal zpěvákem dvacetiletí. Rozhodla o tom Akademie populární hudby na CENÁCH ANDĚL 2010. Oceněni nelze muzikantovi nepřát. O důvod víc, že tenhle rodem písničkář stál před dvaceti lety na křižovatce vlastního osudu. Tehdy, jak sám říká, vyplaval z kalné řeky osmdesátých let.
Písničkářská magie
Jejich počátkem mu stačilo pár koncertů, aby se stal zjevením, jehož magie se valila zemí bez dopingu komunistických médií, jen a pouze samosilou talentu distribuovanou pomocí pokoutně nahrávaných kazet. Za popularitu, která hraničila se zbožštěním, zaplatil Nohavica hned dvakrát: problémy s alkoholem a tlakem represívních složek (StB), jež ho nutily ke spolupráci.
Trvalo mu až do roku 1993, než se vyčistil a nadechl. V tu pravou chvíli se potkal se skvělou kompoziční formou, jejíž ovoce sklidil na zásadních albech Mikymauzoleum a Divné století. Zariskoval, postavil kapelu a ve vkusných aranžmá vykročil z role osamělého barda s kytarou.
Osudové setkání
Nohavicovo osudové setkání nenese jméno žádného producenta: byl to Internet, jenžjej dokonale osvobodil jako muzikanta i jako podnikatele s vlastními nápady. Zbavil se do té doby nutné koexistence s velkým vydavatelským domem, a když si uvědomil, Že jeho jméno zbytečně živí desítky úředníků, rozhodl vydávat si desky sám.
Mimo webové stránky své nahrávky prakticky nepropaguje, omezí se na rychlé zhudebněné reakce na společenské dění. Rozhovory prakticky nedává a vyplácí se mu to. Neunavuje svým obličejem na stránkách bulvárů a vzniká po něm přirozený hlad, který dokáže vyústit ve tři dny po sobě vyprodanou Lucernu. Komu se to v téhle zemi – kromě Heleny Vondráčkové, jež k tomu ovšem potřebuje město zahalené billboardy – podaří?
„Andělské“ uznání
Nohavica si „andělské“ uznání bezesporu zaslouží. Fraškou ale je, když je takto dynamická osobnost dostane od akademie, která reprezentuje vlastní rigiditou zrasovaný hudební průmysl. Od akademie, která „pracuje“ v prostředí, jež se chová tak kontrastně s Nohavicovou flexibilitou, vírou v sebe samu, ochotou experimentovat a odvahou dát své jméno všanc i v oboru (operní libreta), kde se musí teprve etablovat.
Letošní ročník jako každoročně ilustroval doširoka rozevřené nůžky mezi celebritní pop-music (její přitažlivost se odehrává pouze v hlavách rozhlasových dramaturgů a manažerů podnikatelských parties) a zbytkem světa, který nabízí hudbu pro jiné účely než pro nováckého Silvestra.
Inteligentní pop, jazz, folk, hip hop a další žánry‘ jež rezonují u mladší generace, dávno rezignovaly na podporu potápějících se velkých vydavatelů (objem jejich obchodů klesl o 27 procent oproti roku 2009) a nabízejí svou produkci na internetových sítích a během koncertů v malých klubech.
„Žánrové ceny“
Tihle všichni – a Nohavica by se mezi nimi cítil skvěle – dostali na cenách Anděl nálepku „žánrové ceny“ a byli pořadatelem odsunuti do odpoledních hodin, aby „nerušili“ atmosféru hlavního večera. Televizní sledovanost ceremoniálu byla jen o něco nižší než losování noční loterie (400 tisíc lidí), navíc se zpívalo i bez playbacku. Pro některé hudební publicisty je to signál obratu k lepšímu. Já tomu nevěřím. Podstata problému je jinde.
Rónova soška
Pohlédnete-li na seznam aktuálních akademiků. má i hudební fanda dojem, že si prohlíží telefonní seznam v nějakém cizím městě – jména mu mnoho neřeknou. Je to proto, že v české akademii není ctí být, hlasují v ní ti, kdo jsou ukecáni, anebo obchodníci, kteří se do ní vecpou. kdo chybí? Vskutku vlivní novináři, dramaturgové, a hlavně laureáti z let minulých. Například Nohavica!
Nevěřím, že muzikanti pohrdají odměnou, jež potvrzuje správnost jejich cesty. a tak jestliže takřka nikdo z těch, kdo si kdy odnesl Rónovu okřídlenou sošku, nechce mít s „Anděly“ nic společného, je zřejmě chyba v systému. Do čela celého projektu musí nakráčet respektovaná osobnost. Pořádání Cen Anděl má smysl pouze jako služba s cílem připravit objektivní zpravodajství o tom, co se v branži rok předtím odehrálo.
Pak získá cena prestiž a kontinuitu.
Milan Tesař
Zdroj: Reflex 09/2011