Pokora nepokořeného
PORTÝR 7/1989
Všechny vzestupy českých folkových hvězd jsem viděl zblízka, i Nohavicův. Byl nejrychlejší – a už proto nejnebezpečnější. Zástupy si novou hvězdu zamilovaly naráz, Nohavicovi budoucí kolegové z oboru téměř bez výjimky zrozpačitěli a některé jejich úsudky z té doby mě jen znovu utvrzují v dávné zkušenosti, že málokdo je tak bytostně neschopný postřehnout a pochopit nové umění, jako ten, kdo cosi znamená v tom starém. Tradiční písničkářské potíže se schvalovateli, povolovateli, zkoušejícími, stěžovateli a nechápavci různých stupňů svou tragikomickou účinností posléze zastínily někdejší zákulisní spor o Nohavicu, aniž by ho jakkoli třeba jen zpřehlednily. Bojiště se ještě zúžilo: každá publicistická zmínka, i pouhé jmenování ve výčtu jiných, každé plakátované vystoupení, natož pak taková Lucerna nebo Palác kultury, se počítají jako výhra, každé neuskutečněné vystoupení (z jakýchkoli důvodů), agenturní odřeknutí, křivé slovo kulturního činitele šestého okresního řádu, jako prohra. Je v tom mnoho dobré vůle, statečnosti publicistů a pořadatelů, ale i přibližnosti, opatrnosti, hýčkaní a plakátovosti. Samozřejmě: když pomáháme tonoucímu, nevyčítáme mu přitom, že často chyběl při hodinách plavání.
A Nohavicova hvězda stoupá k legendě bezmála villonovské. Když mi během Folkového kolotoče v Porubě v březnu 1982 Milan Kaplan řekl, že mezi účinkujícími musím uvést i Jaromíra Nohavicu, polkl jsem a ukázněně šel za člověkem, jehož texty pro Marii Rottrovou jsem předtím v Melodii rád chválil, ale poprvé v životě bych se s ním radši sešel za jiných okolností. Ze zpívajících skladatelů, natož textařů, mám hrůzu. Pokoušejí se o to zřejmě všichni, někteří jen o půlnoci, jiní naneštěstí veřejně. Vyslovený trapas to vlastně není nikdy; pouze uctivá nuda, to hlavně. Devět z deseti vyslovuje, jako kdyby chodili do kursu k Jiřímu Suchému a skončili u páté lekce.
Byl jsem připraven na částečnou ztrátu iluzí. Hlučná srdečnost, rámovaná rezatými splihlými vlasy, věštila předstartovní amatérskou energii a z rukávu sypané životopisné údaje spíš než na skromnost ukazovaly na intelektuálskou sebejistotu, jíž jsem si už v naší populární hudbě užil dost. Znervózněl jsem a v duchu odsoudil porubský patriotismus, který cpe do velkého sálu každého polotalenta, co měl úspěch na pořadatelském mejdanu. (Nohavica mi později přiznal, že to všechno ze mě cítil, i když jsem o tom nemluvil.)
Co se dělo pak,na to nemohu zapomenout. Taky proto, že jsem to zažil při Nohavicově vystoupení ještě několikrát (ne vždy), naposled před pár dny na svojšickém Letorostu. A jestli se teď pokouším v pár poznámkách Nohavicu rozebírat, musím poctivě předeslat, že tehdy v Porubě jsem během Okudžavovy písně Setkání s Puškinem a Nohavicovy vlastní Když mě brali za vojáka žádného rozboru nebyl schopen.
Duše mi začala světélkovat radostí nad tichým pokorným prostorem, který jako by se vytvářel ne uvnitř písničkáře, ale kdesi kolem něho. Nemělo to nic společného s extázemi, jež vyvolává Dáša Andrtová nebo Iva Bittová, ani s šerosvitnými hlubinami Mertových nebo Janotových úvah. Písničkář sedící na pódiu byl na rozdíl od svého druhého, křečovitého já z šatny teď prostota sama, národní písnička z dob, kdy se jí ještě říkalo národní a usmívala se z Alšova Špalíčku. Z chrámového ticha v sále jsem poznal, jak se nás všech Nohavica dotkl. Není to důležité, myslím však, že stejnou vláhu v očích jsem měl jen jednou ve Velké nad Veličkou, když pódiem zvolna přecházeli v horňáckých krojích děti, dospěli a staří lidé. Nikdy jsem nebyl hrdý na to, že jsem Čech, a taky se za to nikdy nestyděl. Člověk zkrátka někam patří. A já v těchto chvílích jako bych pocítil kam.
Zažil jsem Nohavicu poučujícího a kárajícího publikum, rozchechtaného, nerudného, frajerského. Ne náhodou všechno to k němu patří. Lidé si zvykli, jak je rozezpívává, a protože ze všech jejich zážitků s Nohavicou je tenhle nejsilnější, podvědomě zkoumají, čím písničkář do jejich představy kamaráda s kytarou zapadá a čím se do ní nevejde. (A to mluvím jen o koncertech, i když pro pár šťastných – nešťastných – vyvolených je v jejich vztahu ještě důležitější osobní setkání s Nohavicou, většinou unaveným a neschopným vyzařovat cokoli tak silného jako za mikrofonem.)
Jenomže Nohavica je v pomyslné písničkářské extralize tím nejrozmarnějším, repertoárově nejproměnlivějším a co do stylových zdrojů a podnětů nejrozkročenějším.
Jako jediný přišel vyzbrojen textařskou profesí, prodělal tedy opačný vývoj než například Zdeněk Rytíř nebo Pavel Vrba, kteří od amatérského sebevyjádření dospěli k textování pro jiné. Nohavicova češtinářská výbava je mimořádná: přebohatý slovník (nějaký počítač by ho už mohl uspořádat), cit a zběhlost v používání mnoha vrstev jazyka, znalost domácí i cizí literatury. Jeho nejdůležitější inspirace jsou básnické (a „pouliční“); hudební působily mnohem méně a dylanovská – v počátcích téměř všech českých folkařů nejsilnější – jako by ani nebyla. Sám, bez provokujícího, soutěživého prostředí pražských mostů, rynků, klubů a univerzitních aul, se propracoval k překládání z ruštiny a polštiny a jeho pokus o zhudebnění např. Blokovy poezie si nezadají s Mertovými interpretacemi Seiferta či Hrubína. Nevystavuje své zájmy a vzdělání na odiv, spíše ironizuje jejich použitelnost (Svatava, Tvůrčí muka) v písničkách ne právě podstatných. Obraznější se mi zdají použití osamělých jmen ve skladbách Proutníci kluci („pak citát z Voltaira či Diderota“), Když mě brali za vojáka („na shledanou pane Fráňo Šrámku“), Na dvoře divadla („čteme Shakespeara“) a konečně v Darmodějovi, kde je z rozsáhlé básnické skladby Karla Šiktance volně použit jen motiv, ten však zastupuje – podobně jako v předchozích příkladech – stohy slov.
Jak se Nohavica umí vyskotačit se slovy, ukazují Náhrobní nápisy a hříčky, zatímco v písničkách se takovým ohňostrojům možná úmyslně vyhýbá, i když má v sobě podobné schopnosti a vlohy jako Kryl, Suchý nebo Plíhal. Prostota Nohavicových písní zůstává nenarušena.
Vedle slovní zásoby by dalším pěkným úkolem pro počítač byl i seznam konkrétních osob, procházejících písněmi. Vedle písničkáře samotného, jeho ženy Martiny (např. Heřmánkové štěstí), dětí Lenky a Jakuba a historických postav (kníže Václav, generál Windischgratz, Kozina, kardinál z Anglie, Pilát, markýz Gero) jsou to především kolegové z oboru: Michnová (Píseň o ženách), Rottrová, Merta (Velká zpověď), Streichl (Píseň pro malou Lenku), „malý muž s kytarou na pódiu“ (Dál se háže kamením), Mišík (Proutníci kluci), Daněk (Píseň zhrzeného trampa), případně několik najednou (Ukolébavka). V dnešní písničkářské a konferenciérské záplavě laciných útočků proti Kotvaldům, Davidům a jiným úsměvům popového štěstí není náhodné, jak se Nohavica obklopuje písničkářskými jmény coby symboly mihotavé člověčiny, pohody, údivu i huronského obdivu, ojedinělé místo tu zaujímá Karel Plíhal, jako kamarád každému svěření nejotevřenější, sám jako člověk nejprůzračnější. Vedle společné Českým Budějovicím by mohla Cukrářská Bossanova působit i jako citlivá ekvilibristika těsně před hranou trapnosti, nebýt překvapivého, dokonale nepřipraveného závěru „a já tu zůstanu sám, úplně sám.“
Strach ze samoty, z té vnitřní, nejhorší, prosvítá hned několika Nohavicovými texty, těmi nejlepšími. V takové chvíli je písničkář schopen vystoupit ve skladbě nahý, prozrazeny až ke studené konkrétnosti telefonního čísla, na kterém to nikdo nebere (Pro malou Lenku). Kdo je pro Nohavicu jeho dědem Vševědem, který ho opustil? Publikum? Nejkvalitnější část publika? Kamarádka? Instituce? Ulice se svými bufety na stojáka, bláznivými Markétami, nádražáky, fernety, rumy (počítač vyčíslí další písničkářovy značky), podchody, česnekářkami, pochůzkáři? Nevím.
Byli jsme vychováni v tom, že pravda je pro umělce to nejcennější. Nohavica nás v tom utvrzuje v trpké Vysockého Pravdě a lži a celou svou tvorbou i vystupováním. Bojí se, že věren pravdě a sobě zůstane jednoho dne sám? To jistě ne, lidé jsou s ním v zásadních životních otázkách zajedno a dávají mu to najevo mnohokrát za den všude, kam přijde. Neztratí-li písničkář pravdu, jaké ztráty se bojí?
Řekněme třeba ztráty nápadů. Nemluvili jsme dosud například o melodii. Nohavicovi můžeme předkládat odvozenost některých jeho nápadů a písní od Kryla, Merty, Hutky, Suchého. Můžeme tvrdit, že nepřišel s novým vlastním stylem, nepřinesl nic tak osobitého, jako Pavel Dobeš, Václav Koubek nebo Slávek Janoušek. Ano, ano. Ale ty své zpěvné, jednoduché a nosné melodie, náladově sladěné s textem i charakterem Nohavicova měkkého, přirozeného a důvěryhodného hlasu, ty má jen a jen ze sebe. A je to taková sbírka hitů, že i posluchače musí napadnout: Kdy mu ty nápady dojdou?
Nejsou však vyčerpatelná i témata textů? Kolikrát jen několik našich písničkářů zároveň popsalo sportovní fanoušky, ničení přírody, kasárenské odumírání, uměnovědské snobství. Nemám strach o samotnou šíři Nohavicových příběhů a problémů – to by pak ti ostatní, vzdálení Nohavicovy renesanční šíře zájmu, museli jen zoufat. Vedle množství nápadů však jde také o jejich nosnost. Nohavica už jednou byl ve stadiu, kdy se trochu začínal opakovat. Pak přišla první mohutná vlna všelijakých omezení, divous posmutněl, zavřel se doma, vybudil v sobě nesmírně cenné plebejské odhodlání „ukázat všem na just“ – a za nějaký čas přišel s dvaceti, pětadvaceti novými písněmi, posvěcenými poznáním závisti, zrady, únavy i opravdové věrnosti. A tak ty písničky interpretoval: soustředěně, napjatě, s vírou v každé slovo a s podtónem prosby k posluchači o pozorné přijetí nejpodstatnějšího a nejpoctivějšího, čeho byl písničkář ve své nové životní situaci schopen.
Při vší neodolatelnosti Nohavicova humoru a sarkasmu, při veškerém obdivu k jeho pódiové neúnavnosti, střehu, čichu pro kladné a záporné proměny koncertního zápasu, slyším prapodstatu a největší forte Jarka Nohavici v té tiché pokoře, s jakou dovede začínat své obrazy smutku a nepochopení a končit nadějí a sbratřující harmonií. Harmonie, jíž je Nohavica v nejzářivějších okamžicích svého talentu – a zřejmě i svého mimouměleckého života – schopen, s níž občas koketuje a posmívá se jí, ale jen skrze ni nalézá své okolí, posluchačské zástupy a sama sebe. Ztrácí-li ji, zůstává sám, sám, byť v přeplněném sále nebo místnosti plné ctitelů.
Nohavicovo písničkářství v dokonalosti své samozřejmosti, pravdivosti a jednoduchosti žije už téměř nezávisle na svém původci: pouhé jméno Nohavica vítězí v anketách o osobnost Porty, aniž by jeho nositel zazpíval jediný tón anebo dokonce aniž by při oné události byl vůbec fyzicky přítomen! U táboráků, ve vlacích a v parcích fungují Nohavicovy písničky coby folklór vedle ježkáren, šlitrovek a starého Olympiku. Zástupy mladých posluchačů se za svým idolem vydávají napříč republikou, aniž by měli jistotu, že ho nakonec doopravdy uslyší. A když k tomu setkání přece jen dojde, už vlastně nejde o písničky; ty většinou znají. Spíš jako by si chtěli očima znovu a znovu osahávat ztělesněnou pravdu a přátelství, nabrat si obojího do zásoby, ověřit si, že písničkář a jeho písničky jedno jsou.
Jarek Nohavica tohle všechno tuší nebo přímo ví. Hledá znova každý večer způsob, jak své posluchače nezklamat v jejich prostém, ale tolik výjimečném očekávání. A když zkusí na pódiu i mimo ně, všechno možné, někdy bezúspěšně, a zahnán do úzkých dá lidem to zdánlivé málo, co ještě vůbec zbylo, nastane jedna z hvězdných minut českého folku a dav tu splihlou rezatou hlavu, od které se přitom nedočkal Halleluja ani jiných načasovaných min, zkolébá, protože cítí, že to je právě to, co ta palice potřebuje a neřekla by si o to nikde jinde a nikomu jinému.
Jiří Černý (září 1986)
foto: Lubomír Hogenauer
Zdroj: Portýr, noviny festivalu Porta, červenec 1989
Auto i dům, postel i vzduch si můžete vzít
Přitáhnout uzdu, otrávit pramen, přestřihnout nit
Obrat mě o všechno, chcete-li, mužete
To, co však v sobě mám, to mi nevezmete
To nechte být, to nechte být, to nechte být
Všechny ty krásy, co jsem kdy poznal, ty v sobě mám
Závratě lásky i přečtené knížky i lidi, jež znám
Obrat mě o všechno, chcete-li, můžete
To, co však v sobě mám, to mi nevezmete
To vám nedám, to vám nedám, to vám nedám
Šaty i chléb, světlo i čest – berte si vše
I kdybych žebrák byl, budu mít víc, než myslíte
Obrat mě o všechno, chcete-li, můžete
To, co však v sobě mám, to mi nevezmete
To je jen mé, to je jen mé, to je jen mé