Profil Jaromíra Nohavici
iHUDBA – 14.9.2000
Písničkář, básník, textař, překladatel – to všechno je Jaromír Nohavica. Nejvíc ale právě písničkář, protože v umění napsat píseň s krásným textem vhodně doplněným melodií je Nohavica skutečný mistr.
Narodil se 7. 6. 1953 v Ostravě v muzikální rodině, kde se často zpívalo a hrálo. Otec, novinář a básník, ho směřoval ke vzdělání a zpřístupnil mu svět tehdejší inteligence. Prázdniny zase Jaromír trávil na venkově, na valašské vrchovině. Poměrně brzy dostal příležitost psát písňové texty pro ostravské zpěvačky a zpěváky pop-music. Z toho se zrodila především dlouhodobá spolupráce s Marií Rottrovou. Mezitím však zkoušel studovat na Vysoké škole báňské, oženil se, přestěhoval se za ženou do Českého Těšína, šel na vojnu, narodila se mu dcera Lenka, pracoval jako dělník i jako knihovník…
V roce 1981 se o něm dozvěděl odborný svět, když otextoval píseň Lásko, voníš deštěm pro Marii Rottrovou. Přes protesty celé rodiny tehdy šel na „volnou nohu“ jako textař. Ale již následující rok (kdy se také narodil syn Jakub) se objevil v jiné pozici – jako host na festivalu Folkový kolotoč zde sám vystoupil s kytarou a přednesl vlastní písně. Psal si písničky sice již dlouho, ale do té doby nenašel odvahu hrát je pro někoho jiného než pro své známé, rodinu či kamarádům na vojně. Nohavicův křest před folkovým publikem byl mimořádně úspěšný – jeho písně podpořené pokorným, přesvědčivým zpěvem a účelnou hrou na kytaru si ihned získaly své posluchače.
O čem byly ty písně? Tématická šíře je pro Nohavicu typická. Proto vedle sebe najdeme písničky milostné, z vojny, s historickým námětem, o sportu, zhudebnělé básně (Bezruč, Blok) a překlady ruských písničkářů Vysockého a Okudžavy. Hudební podklad je také rozmanitý – od lidového nápěvu k šansonu, od blues k valčíku, patrné jsou východní vlivy. Lidé se s těmi písněmi ztotožnili, protože dokázaly nejen vyjádřit zpěvákovy vnitřní pocity, ale i trefně pojmenovat společenskou situaci – ať už přímo nebo přes náznaky (písně sportovní, trampské). Jaromír Nohavica tak vlastně zaujal místo opuštěné písničkáři, kteří emigrovali nebo museli emigrovat. Velkým vzorem Nohavici byl Karel Kryl.
Během 80. let Nohavica rychle získal popularitu, která nebyla téměř vůbec opřena o vydané desky – pouze v roce 1985 vyšlo EP Cesty (5) se čtyřmi písněmi. Mezi lidmi ale čile kolovaly kazety s koncertními nahrávkami, často v několikáté téměř nesrozumitelné kopii. Komunistickému režimu samozřejmě taková přirozená popularita začala vadit, a tak byl písničkář střídavě zakazován a povolován, což odpovídalo tehdejší schizofrenní situaci, kdy sovětským impériem již otřásala Gorbačovova glasnosť, u nás však trvala hluboká normalizace.
První velké desky se tedy Jaromír Nohavica dočkal až v roce 1988, kdy vyšel Darmoděj, album sestavené z koncertních záznamů z přelomu let 1987 a 1988. Reprezentuje první vrcholné období Nohavicovy písničkářské dráhy, je to vyvážená deska naznačující rozsah jeho tehdejšího uměleckého záběru. Ten samý rok ještě přinesl 2EP Písně pro V. V. – osmipísňový hold Vladimíru Vysockému. V následujícím roce 1989 vyšel na kazetě další výběr písniček, částečně se kryjící s Darmodějem a Písněmi pro V. V., nazvaný Osmá barva duhy.
Přelom 80. a 90. let neznamenal pouze změnu společenskou. Pro Jaromíra Nohavicu to bylo období osobní krize. Obrovská popularita, tíha údělu lidového mluvčího, který chtě nechtě musel nést, deprese ze zásahů státní moci – to vše přispělo k tomu, že se často uchyloval k pití. To se pochopitelně negativně projevovalo na koncertech i ve vztahu ke svým blízkým. V této situaci, v roce 1990, ještě Jaromír vydává druhé album V tom roce pitomém, nahrané opět živě s publikem. Naštěstí na desce není trvající krize příliš patrná, i když je zřejmé čerpání z předchozího úspěšného období namísto tvorby nových písní.
Poté se Nohavica odhodlává k razantnímu kroku: ohlašuje konec veřejného hraní a podstupuje protialkoholní léčbu. Od té doby nepije, později přestal i kouřit. Odpočinek od publika (naštěstí jen dočasný) mu umožnil změnit svůj život – začal se více věnovat rodině a svým koníčkům, plánovat budoucnost, ale také se mohl zastavit a uvědomit si svůj věk a neúprosné plynutí času. V roce 1993 vychází Mikymauzoleum – album označované v Nohavicově tvorbě za přelomové. Písně odrážejí překonané těžké období, úvahy o životě a konečně novou naději. Deska je zajímavá i hudebně – poprvé se natáčelo ve studiu, s doprovodnými nástroji a pod dohledem Karla Plíhala, Nohavicova písničkářského kolegy a přítele. Aranže přitom zůstávají tradiční, s důrazem na kytarový doprovod.
Písničkář zbavený pout minulosti vydává v roce 1994 desku dětských písní Tři čuníci, tentokrát opět jako záznam koncertu. Deska je velmi úspěšná. Následující rok je Nohavica ve studiu Karla Plíhala, aby znovu natočil – pouze s kytarovým doprovodem – písničky z Darmoděje. Album vychází pod názvem Darmoděj a další.
Konec roku 1996 přináší překvapení v podobě desky Divné století. Toto album je koncepčním zamyšlením Jaromíra Nohavici nad právě končícím stoletím, a tak se v něm mísí motivy historické, milostné, válečné, moralizující, ale i úsměvné představy o vlastní budoucnosti. Aranžováním písní na této studiové nahrávce byl pověřen především Vít Sázavský (bývalý Nerez) a částěčně i Radek Pastrňák (Buty) a Karel Plíhal. Písničky tak dostaly nový plnokrevný tvar, střídají se různé styly, ale Nohavicův zpěv přitom není upozaďován. Své místo zde dostala i heligonka z počátku století, která se u Nohaviců dědí z generace na generaci. Jaromír na ni začal v 90. letech hrát a tvoří dnes druhý nástroj, kterým se doprovází na koncertech. Deska byla velmi dobře přijata – možná až na tu skupinu Nohavicových příznivců, pro kterou je jeho sólový projev bez doprovodných muzikantů přesvědčivější. Divné století bylo zvoleno českou deskou roku 1996 a zasloužilo se o to, že Jaromír Nohavica přestal být vnímán jako čistě folkový zpěvák – okruh jeho posluchačů se rozšířil mimo původní žánr.
Pro velký úspěch Divného století se Nohavica rozhodl připravit koncertní program s doprovodnými muzikanty. Sestavil tedy Kapelu, jejíž základ tvořil Zdeněk Vřešťál a Vít Sázavský. V roce 1997 takto absolvovali sérii koncertů v Česku, na Slovensku i v Polsku (ano, i tam je Jaromír Nohavica známý). Z několika posledních vystoupení byla v následujícím roce sestavena deska s jednoznačným názvem Koncert. Na této příjemně dlouhé a zvukově povedené nahrávce najdeme překvapivě převážně písně starší (z 80. let), ale v nových skupinových aranžích Víta Sázavského.
V následujícím období se Nohavica trochu zklidnil, vystupoval opět jen sám s kytarou a heligonkou a začal chystat novou studiovou desku. K realizaci došlo na jaře 2000 a ke spolupráci si opět přizval osvědčené partnery Sázavského s Vřešťálem a další muzikanty, například Českomoravskou hudební společnost. Vzniklo album Moje smutné srdce a jak už název napovídá, hlavním tématem je láska pojednávaná většinou ve smutné, melancholické rovině. Tuto náladu podtrhuje hudební podklad, který je z části laděn do blues, šansonu a jazzu – tedy do vod pro Nohavicu ne příliš typických. Zdá se ale, že i tentokrát zpěvák trefil do černého a deska se stane hudební událostí letošního roku.
Čím své příznivce překvapí Jaromír Nohavica příště asi v tuto chvíli s určitostí neví ani on sám. Možná to bude deska zemitých popěvků pro heligonku, možná něco jiného – každopádně se máme na co těšit, protože tento slezský písničkář je dnes ve vynikající formě a určitě ještě neřekl své poslední slovo.
Ondřej Fiala
Zdroj: iHUDBA