Sbírka Nohavicových textů obstojí i jako samostatná sbírka básní
www.iDNES.cz – 14.10.2010

Knížka, nazvaná Chtěl jsem jí zazpívat, přináší více i méně známé písně a básně z osmatřicetileté tvorby Jaromíra Nohavici. Sbírka prokazuje autorův nesporný talent a dá se číst i pro pouhé potěšení z lahodnosti a znělosti češtiny.

Kolekce 128 textů ukazuje na vážnější, zpytavější, zamyšlenější rovinu Nohavicovy tvorby. Není to přehlídka nejžádanějších písní. Nejstarší text Křivá zrcadla pochází z roku 1970, kdy nebylo zdaleka vidu ani slechu po písničkáři Nohavicovi.

Zato aktuální příspěvek, kterým sestavovatel sbírky Jan Šulc knížku uzavírá, se jmenuje Mám jizvu na rtu a zní na posledním řadovém albu Ikarus (2008).
Do knižního výběru se nedostala zlidovělá balada Když mě brali za vojáka, westernové podobenství Jdou po mně jdou, groteskní valčík Pochod marodů, hymnický Husita, fejetonistická Ladovská zima, ani některé další písně, jež přispěly ke zrodu nohavicovského fenoménu.

Ano, Nohavica-bavič byl ve sbírce trochu utlumen. Mělo to čtenářsky akceptovatelný důvod. Lehkonohé nebo rozverné písně, jimiž své publikum obvykle rozdovádí, vyzní nejlépe na koncertech.

Výběr splňuje i ty čtenářské požadavky, které lze klást na regulérní sbírku poezie. Nejen proto, že k mnoha textům se člověk vrací a objevuje si v nich místa, která mu při poslechu unikla. Knížka dává rovněž prostor méně známým textům jako Vlci nebo Ani smrt nás, lásko, nerozdělí, které na Nohavicových albech nevyšly.

Ovšem i tak zbývá pro Nohavicovy čtenáře dost povědomých momentů v podobě zlidovělých textů Darmoděj, Divocí koně, Kometa či Pane prezidente.

 

Žádná oslava, žádné kádrování

Nohavicu lze číst i pro pouhé potěšení z češtiny, jejíž lahodnost a znělost autor výtečně svazuje s myšlenkami a obrazy („dnes v noci přišel sníh jak vojsko v řadách sevřených“). Některé jazykově čiré, prosté básně jako by vytryskly z podhoubí lidové poezie. A někdy bývá Nohavica rovnou nadčasový.

Velké rozpětí talentu mu umožňuje pracovat, s jakými formami si zamane, což zážitek umocňuje. Milostné balady se střídají s civilními příběhy Bláznivé Markéty i mladičké básnířky nebo s verši ohlížejícími se za starým Těšínem, Petěrburgem či celým předchozím stoletím.

Nohavica ovládá dramatickou stavbu, načrtne příběh či situaci několika slovy a čtenáře do něj okamžitě vtáhne. Umí být dychtivý, hravý i zasmušilý. Nejlepší je v textech, jimiž přirozeně prochází více rovin. Například v baladě Mám jizvu na rtu autor spojí svou zkušenost se světem s milostnou poezií – a přidá i poklonu básníkům české země.

Nohavica píše často v první osobě a obrací se ke svým láskám jako k záchranným bójím, což dává textům intimnější rozměr i vnitřní napětí. Vypravěč Nohavica se přitom zručně promítá do několika postav včetně záhadného Darmoděje, věčného milence, společenského glosátora či lidového barda, který „hraje si a zpívá a baví se jak malý Jarda“.

Avšak Nohavica sestupuje i k temně skeptickým, černým hlubinám své mysli. Ozvěny z minulosti, kdy se setkal se Státní bezpečností, zřejmě rezonují ve starší symbolické písni Never more či v čerstvé skladbě Já si to pamatuju.

K paletě emocí, které Nohavicovy verše nabízejí, tak patří úzkost, strach či bolest. Každopádně platí, co Nohavica zdůrazňuje v jedné z písní: Každý si nese své břímě.
A také platí, že i písňové verše žijí svým osudem, odděleny od osoby autora. Ty Nohavicovy jsou působivé, přirozeně sdělné, unášejí čtenáře s sebou. I díky střízlivé úpravě knížky od Aleše Najbrta, která nabízí Nohavicu bez oslavy či kádrování. Ať ukáže čas, který ostatně již řadu z těch veršů prověřil.

Jaromír Nohavica: Chtěl jsem jí zazpívat
Torst, Praha 2010, 248 stran,
cena 288 korun
HODNOCENÍ MF DNES 80%

 

Vladimír Vlasák
Zdroj: idnes.cz