Výhry a prohry náruživého křížovkáře
LIDOVÉ NOVINY – PŘÍLOHA PÁTEK – 28.11.2003

V polovině listopadu se nové album písničkáře Jaromíra Nohavici Babylon stalo nejprodávanějším cédéčkem tuzemské popmusic, když předstihlo poslední desku skupiny Kabát. Severomoravský bard je už deset let ojedinělým úkazem českého showbyznysu: jeho úspěšná kariéra je založena kromě jiného na tom, že zdánlivě stojí mimo něj. Přitom brzy po roce 1989 jeho slibně rozjetou dráhu téměř zničil alkohol a neobjasněné kontakty s StB.
Letos padesátiletý písničkář natáčí jedno úspěšné album za druhým a ve folku nemá konkurenci. V minulosti ale dobře poznal i chuť života na dně.

Zrzavý básník s kytarou začínal vlastně dvakrát. Poprvé v devětadvaceti v roce 1982, kdy mu coby neznámému amatérovi nikdo nedával příliš šancí. Podruhé o deset let později jako slavný, ale odepisovaný písničkář, když se vracel z předčasně ukončeného pobytu v protialkoholické léčebně a lidé z jeho okolí si ukazovali palcem dolů.

 

Z bohatýra asketa

„Řešili jsme všechno chlastem, nezajímalo nás, co bude druhý den,“ vzpomíná na přelom 80. a 90. let Nohavicův objevitel a pozdější šnapsový kumpán, o čtyři roky starší ostravský bluesman Josef Streichl. Po letech nekonečného mejdanu ale Nohavica přestával bohatýrský životní styl zvládat. „Stávalo se například, že během vystoupení zapomínal texty,“ říká fotograf Jan Šilpoch, který písničkáře často doprovázel na koncertních šňůrách. Scény z filmu Rok ďábla, které tyhle tragikomické chvíle ukazují, nejsou tedy vůbec přehnané.

Pak se v roce 1992 náhle na čtvrt roku ztratil ze světa: odešel se na popud svého přítele, písničkáře Karla Plíhala, ze závislosti na alkoholu léčit. Léčení však nedokončil, v půlce šestiměsíční odvykací kúry cyklus přerušil a ohlásil velký koncert v Lucerně. „Varovali mě, že to špatně dopadne,“ říká Zdeněk Vřešťál, který vystoupení organizoval a stal se i producentem pozdějších Nohavicových alb. Málokdo by tehdy uvěřil tomu, že někdejší přeborník v pití vodky se v tak krátké době přetaví na abstinenta a vzorného profesionála asketického typu.

Bledý, ale nevídaně jistý Nohavica připravil divákům ve vyprodané Lucerně dvojí překvapení hned na úvod. Oproti svému dosavadnímu zvyku si s kytarou neusedl na židličku, ale postavil se k mikrofonu až na samý okraj jeviště, kde zůstal stát až do konce představení. Pak prohlásil: „Už jsem toho namluvil dost. Teď místo mě budou mluvit jenom moje písničky.“ Mudrování mezi jednotlivými skladbami, které bylo pro něj i další folkaře typické, se posluchači nedočkali. Nohavica se do něj od té doby při koncertech pouští mnohem méně než dřív.

Svůj životní styl radikálně překopal. Muž, který do sebe dřív házel jednoho panáka za druhým, si dnes nedá ani malé pivo. Brach pověstný celonočními tahy se uzavřel do soukromí, přerušil styky s mnoha kamarády z mokré čtvrti a ze dne na den přestal i kouřit. Soustředil se na práci a při jeho talentu na sebe úspěch nenechal dlouho čekat. Rok po velkém návratu vydal kritiky velmi ceněné album Mikymauzoleum a po něm následovala další veleúspěšná cédéčka Tři čuníci, Divné století, Moje smutné srdce a Babylon. Jeho strategie založená na ignorování médií (rozhovory dává výjimečně, televizi se většinou vyhýbá) a zdánlivé nezávislosti na showbyznysu se vyplatila. Dnes je snad ještě více populární než v době, kdy jeho písničky měly příchuť zakázaného ovoce.

 

Nový Kryl

Nohavica se stal slavným během jednoho březnového večera roku 1982. Na začátku 80. let byl textařem zpěvačky Marie Rottrové a s adaptací skladby kapely Black Sabath, pojmenovanou Lásko, voníš deštěm, dokonce vyhrál anketu o text roku. Sám s kytarou ale veřejně nikdy nevystupoval. Přítel Josef Streichl ho však přes nedůvěru pořadatelů protlačil jako svého hosta na prestižní přehlídku Folkový kolotoč v Ostravě – Porubě.

Na scéně ho měl tehdy ohlásit renomovaný hudební kritik Jiří Černý, kterému se Nohavica nejdřív vůbec nezdál. „Hlučná srdečnost, rámovaná rezatými zplihlými vlasy, věštila předstartovní amatérskou energii … Znervózněl jsem a v duchu odsoudil porubský patriotismus, který cpe do velkého sálu každého polotalenta,“ vzpomíná Černý na první setkání s Nohavicou v textu, který v roce

1986 otiskl v exilovém čtvrtletníku Obrys, a poněkud rozněžněle pokračuje: „Co se dělo pak, na to nemohu zapomenout. …Duše mi začala světélkovat radostí nad tichým pokorným prostorem, který jako by se utvářel ne uvnitř písničkáře, ale kdesi kolem něho. Z chrámového ticha v sále jsem poznal, jak se nás všech Nohavica dotknul.“

Stejnou chvíli si vybavuje i tehdejší organizátor Folkového kolotoče Milan Kaplan, který Nohavicu původně nechtěl nechat vystupovat a zaměstnal ho jen jako redaktora festivalového bulletinu. „Když Jarek začal hrát, stál jsem někde u vchodu s jedním Rusem. Ten však po chvíli vyrazil do sálu. Ve vzduchu bylo cítit, že se něco stalo,“ vypravuje Kaplan. „Když Jarek postával v zákulisí, člověk by to do něj neřekl. On před publikem vyrostl o několik tříd.“

Nohavica tehdy zahrál jen dvě písně: později takřka zlidovělou Když mě brali za vojáka a Setkání s Puškinem převzatou od ruského písničkáře Bulata Okudžavy, ale zpráva o něm se mezi příznivci folku začala po festivalu šířit rychlostí blesku (oficiální média o novém objevu mlčela). Brzy přicházejí další pozvání na jiné přehlídky a nové skladby. Písničkář elektrizuje publikum nejen lehce zapamatovatelnými melodiemi, ale především texty, které se blíží poezii a narozdíl od oficiální literatury výstižně zachycují temnou atmosféru doby. „Je to nový Kryl,“ říkají nadšení posluchači, kteří si jeden od druhého nahrávají kazety s jeho písničkami. „Funkcionáři reagovali několik měsíců jen povytaženým obočím. Pak ale přišel první zákaz. Myslím, že to začalo Mávátky,“ vzpomíná Milan Kaplan.

 

S poručíkem na skleničku

Nohavica byl střídavě zakazován, povolován a zase zakazován, což jen zvýšilo jeho popularitu. „Kamkoli jsme přijeli, stoly se prohýbaly pod desítkami panáků a každý chtěl Jarka zvát. Nebylo to snadné ukočírovat,“ líčí fotograf Jan Šilpoch. Nohavica zákazy velmi těžce nesl a alkohol mu pomáhal deprese řešit.

V rozhovoru pro Mladý svět z roku 1988, kdy dlouhé období zákazů skončilo a „mluvčímu generace“ bylo režimem povoleno vydat první album Darmoděj, prohlásil, že se nikdy nepovažoval za „hrdinu.“ „Já, který často mívám strach. Třeba zrovna z toho, že se zachovám zbaběle… Já, který na svém charakteru nikdy neměl vyžehlené puky.“

Když se v roce 1991 objevilo v Cibulkových seznamech spolupracovníků StB i Nohavicovo jméno, zvolil zpěvák strategii zarytého mlčení. Poté, co jej za takový přístup kritizoval jeho velký vzor a zároveň i obdivovatel Karel Kryl, pokusil se Nohavica skandál vysvětlit v jediném rozhovoru, který poskytl na toto téma médiím (v roce 1993 týdeníku Reflex). Písničkář tvrdí, že jednou byl pozván na policii kvůli prodloužení občanského průkazu. Na stanici na něj ale čekal estébák, který začal vyzvídat, jak se jeho texty dostaly do Tigridova exilového časopisu Svědectví. „Řekl jsem jim, že to nevím. Nevím to dodneška… Od té doby jsem se občas scházel s pánem, který se mi představil jako poručík Liberda… V tom, že jsem se s tím poručíkem scházel, byla asi moje jistá pohodlnost, možná i zbabělost. A neschopnost říci ne, poslat je do háje. Ale mám čisté svědomí. Nikdy jsem nikoho neudal.“ Podle Nohavici se tajný, s nímž se scházel ve vinárně, vyptával jen na zcela banální věci („Tož, Jarku, kde hrajete?“) a chtěl půjčovat desky. „Jim nešlo o žádné informace, stejně všechno věděli… Pro ně bylo účelem těch schůzek dát najevo svoji existenci.“ Nohavicovi přátelé písničkáře hájí. „Věřím mu. Lidé, kteří nám reálně ubližovali, se na seznamech neobjevili,“ má jasno pan Kaplan. „Já prostě vím, že v ničem nebyl namočen. Já za Jarka ručím,“ prohlásil v březnovém rozhovoru pro LN Nohavicův nejbližší přítel Karel Plíhal.

 

Šťastný manžel luští rébusy

Silným zážitkem pro pětiletého Jarka Nohavicu musel být pohřeb básníka Petra Bezruče v Opavě, na který ho vzal jeho otec, novinář, regionální poeta a komunista, kterého však po roce 1968 vyloučili ze strany. Ostravský rodák Nohavica, jemuž coby dvanáctiletému tatínek koupil kytaru, později některé Bezručovy verše zhudebnil. „Chodili jsme spolu do skautu. Byl tehdy mnohem zrzavější než teď. Kluci se mu kvůli tomu smáli, v pubertě měl trochu problémy s dívkami,“ vzpomíná Milan Kaplan. „Jarin“, který byl po matce pocházející z drsného Valašska a šestnácti dětí, se ještě víc zaceloval tím, že hrál ragby i hokej. Chtěl se stát novinářem, ale to mu prý otec rozmluvil. Po maturitě začal tedy studovat na Vysoké škole báňské.

Tehdy se seznámil se studentkou pedagogické fakulty Martinou, kterou si později vzal za manželku. S ženou, o níž později složil několik písniček, žije dodnes. Z Českého Těšína, kam se přiženil na dvacet let, se nedávno odstěhovali do Ostravy. Mají syna Jakuba a dceru Lenku. Své soukromí si úzkostlivě chrání a o ženě, která stále pracuje jako učitelka, a dětech nechce s novináři mluvit už vůbec. Pozoruhodné je, že manželé Nohavicovi se spolu zúčastňují soutěží ve hře scrabble, založené na slovních kombinacích. V roce 1997 se Nohavica stal dokonce mistrem republiky. Ve volných chvílích luští křížovky, jejichž vymýšlením si před čtvrt stoletím přivydělával. V 70. letech totiž přerušil vysokoškolská studia, pracoval nějakou dobu v železárnách a pak jako knihovník. Začal si do šuplíku skládat písničky, posílal básně do časopisů i rozhlasu. Pak přišly texty pro ostravské zpěvačky a v roce 1981 se stal textařem na volné noze. Poslouchal ale Kryla, Mertu, Hutku, Qkudžavu a Vysockého a začal snít o dráze písničkáře. Skutečnost pak zřejmě předčila jeho nejsmělejší představy. Letos vydaný Babylon vychází zároveň pod názvem Milionáři zároveň v Polsku, kde má početné publikum. „Je to tím, že zpívá o univerzálních věcech jako láska, bolest, naděje a také cítíme, že je přece jen náš, středoevropský, slovanský,“ vysvětluje varšavská překladatelka z češtiny a Nohavicova fanynka Magdalena Domaradzka.

„Přirozeně že na jeho úspěch žárlím,“ přiznává kritikou v 80. letech více uznávaný písničkář Vladimír Merta. „Ale říkal jsem si už tehdy, že musí přijít někdo, kdo ten folk rozprodá. Stalo se to v Americe a muselo to přijít i u nás.“

 

Vladimír Ševela
Zdroj: Lidové noviny