D I V A D E L N Í H R Y
JAK HONZA NA BUBEN PŘIŠEL
veršované monodrama o 11 hlasech (30. 10. 1989)
(věnováno kamarádům ze skupiny Prolog)
Poznámka:
Monodrama „Jak Honza na buben přišel“ přetiskuji v původní verzi, ačkoliv jsem ji chtěl (a stále chci) zgruntu předělat. V archívu jsem totiž ke své velké radosti objevil dlouho hledanou a málem oželenou skvostnou literárně filozofickou kritiku Lumíra Tučka na ono monodrama, a kvůli souvislostem a Lumírovým citacím přepisuji tedy „Honzu“ v originální podobě.
kritika na monodrama Jak Honza na buben přišel, 17.10.1990
TEXT HRY
Bolog:
Á!
Matka:
Ach, já matka ubohá
dívat se již nemoha,
hladem křičí naše dítě.
Muži, znovu jsi úlovkem nenaplnil sítě!
Otec:
Ach, Bologu, můj malý Bologu,
ani já se dívati na tvé trápení nemogu.
Matka:
Co když umře z hladu ?
Otec:
Také já si tuto otázku kladu,
ale co naplat,
celý den jsem se musel u rybníka patlat
a ryby svině ne a ne.
Matka:
To je vskutku obludné.
Bolog:
Bé!
Otec:
Napadá mě něco zlého –
matko, pojď a utopme ho!
Budeš-li akceptovat moji radu,
neumřeme tady z hladu.
Matka:
Ano, my ho utopíme,
čímž si jistě polepšíme!
(chytají se za ruce,tančí a zpívají)
Oba:
Vyřešíme problém náš,
bude utracen syn náš,
do pytle se jistě vleze,
rodičovská láska má své meze.
(spoutají dítě na rukou,na nohou a házejí jej do vln)
Bolog:
Cé!
(Poté se vracejí domů plni optimismu).
(Dítě plove.)
Vodník:
Co to vidím já opuštěný vodník?
Žeby snad vypouštěl nějaké zbytky
některý nezodpovědný národní podnik?
Nikoli. Nejsou to kyseliny ani louhy,
je to chlapec 77 centimetrů dlouhý
a pluje v košíku?
Kde se tu bereš,hošíku?
Bolog:
(mnohomluvně)
Dé.
Vodník:
Mé dobrotivé srdce mi říká,
postarej se, vodníku, o hošíku,
tak velí lidských práv charta,
ano, zachovám se jako Timur a jeho parta.
(Vodník se zachovává jako Timur a jeho parta a bere plováčka do podnájmu. Po večerech hocha vychovává, krmí, opatruje, učí ho různým podvodným kouskům, až z něj vyroste sličná děva.
A pak jednoho dne…)
Bolog respektive Boložka:
Tatínku, dobře jste o mě pečoval
a můj správný vývoj zabezpečoval,
cítím, že jsem již velká slečna
a i když vím, že cesta bude nebezpečná,
ráda bych do světa se vydala
a nějakého ženicha si urvala.
Vodník:
Tak ty mě chceš opustiti,
zanechat mě tady v .. smutku?
Boložka:
Otče, neplačte,
slzy zatlačte,
pudí mne to, velmi pudí
tady dole ba i v hrudi.
(Boložka ukazuje kde.)
Vodník:
Inu, co nadělám,
vodničit dál musím sám,
jen si, děvče, dávej majzla
a nevyber si nějakého hajzla.
(Dívka Bolog odchází do toho širého světa, chodí, chodí, až je celá unavená a po takových 14 dnech chůze usedá na mez. Hladem šilhá, když v tom uvidí na zemi v křoví ležet konzervu lančmítu. Bere ji do rukou).
Boložka:
Konečně něco dobrého na zub,
doufám, že nemáš , konzervo, kazu,
však se za okamžik ukáže,
jsi-li prosta bombáže.
Konzerva:
(hlubokým lidským hlasem)
Dceruško, prosím, zadrž ruku svou,
já nejsem obyčejnou konzervou
jako ostatní konzervy.
Boložka:
Tyhle pohádkové fígle mi jdou vážně na nervy.
Konzerva:
Jsem kouzelný dědeček z města Splitu
začarovaný zlým čarodějem Šun-čcha-čchenem do lančmítu.
Boložka:
A ještě hovoří,
z toho by člověk zmagořil.
Konzerva:
Nejez mě, dcero, ač tě to nutí,
já za odměnu pomůžu ti.
Boložka:
Člověk má hlad, až zblblý z toho hladu je
a lančmít za 12 korun se mu vzpěčuje.
Radši ho sním.
Konzerva:
Nevhodíš-li mě do břicha,
já seženu ti ženicha.
Boložka:
U srdce mě touha rafe,
to je, dědku, jiné kafe,
to bych ráda, to bych ráda,
pořádně si otlouct záda.
Daruji ti tedy žití
a nyní již můžeme jíti.
(A tak se vydávají na cestu. Projdou devatero horami a devatero řekami, až přivádí konzerva Boložku na hrad.
V hodovní síni sedí král. Boložka vysvětluje, že si jde nafasovat ženicha, konzerva se zatím odkutálí na nádvoří, kde prudce vybuchuje, neboť onu zmíněnou bombáž, falešnice jedna, měla. Král se diví a má krátký projev.)
Král:
Mechte haben zaben kajne,
Úsekář:
říká, že jsi děvče fajné,
Král:
unterfife klajne dek,
Úsekář:
na palouce roste špek,
Král:
hau du ju du, aj dount nou,
Úsekář:
brabenci tě sežerou,
Král:
kelemeši dárom neš,
Úsekář:
vyber si, kterého chceš,
Král:
da,
Úsekář:
říká, že ti ho dá.
Boložka:
(rozhlíží se tedy po princích, osahává je, zkoumá jim zuby, prohlíží jejich končetiny. Je vyloženě nerozhodná.)
Všichni krásní, pravda svatá,
koho vybrat, natotata.
Těla rovná, oči říčné,
zuby zdravé, údy příčné,
hlasy systém Dolby,
to jsou těžké volby.
(mumlá si pod vousy)
Nejvhodnější v tuto chvíli
bude, aby promluvili.
(nahlas k princům)
Nejvhodnější v tuto chvíli
bude, byste promluvili.
(obrací se k prvnímu)
Jaké jméno z občanky tvé hledí?
Folkoš:
Folkoš.
Boložka:
Nu, Folkoši, začni tedy.
Folkoš:
Večerní řízek na rozhraní města
opil mne hlasem sveřepým,
čeká mne ještě velmi dlouhá cesta,
já vím…já vím…já vím…
Hroby se tulí, jak ty naše muly,
když tobě politiku slevím,
ledy se hnuly, polámaly kůly,
já nevím…já nevím…já nevím.
Vezmi si mne a celý budu tvůj.
Zbylí dva princové:
Ach fuj, ach fuj, ach fuj!
Boložka:
Má v sobě něco, co mne silně vábí,
ačkoliv v tříslech bude zřejmě slabý,
má sílu ducha, ano, ducha sílu
a v očích předzvěst mesiášských cílů,
s ním ale žít by bylo peklo na zemi,
ten bude míti v práci problémy
a mezi námi dvěma veliký je rozdíl,
že já chci hlavou do lásky
a on chce hlavou do zdi.
Další!
Jaké jméno z občanky tvé hledí?
Metaloš:
Metaloš.
Boložka:
Nu, Metaloši, začni tedy.
Metaloš:
Jsem ďábel sám, však kříž ti dám,
hej,hej,
když práskne bič, běž rychle pryč,
jsem zlej,
mám kování i chování
a zlost
a Radegast je dobrý chlast.
jsi kost!
Vezmi si mne a celý budu tvůj!
Zbylí dva princové:
Ach fuj, ach fuj, ach fuj!
Boložka:
Tenhle to bere stovkou do zatáčky
a pěkně zhurta, žádné zdržovačky,
až vidím, jak mi trhá rukou zyps,
jenže ta hlava, to je spíše gyps,
s ním bych se měla jako u kováře,
železné cvočky všité do polštáře,
ono je krásné pod peřinou prát se,
co ale s ním za časů menstruace?
Další!
Jaké jméno z občanky tvé hledí?
Trampoš:
Kantroš – trampoš.
Boložka:
Slyším dobře? Je to česky nebo dojče?
Král:
Jsem siamské dvojče
narozené na slezině
a srostlé tam v mandolině.
Boložka:
To jméno ti vskutku přiléhavě sedí.
Kantroši – trampoši, začni tedy.
Ka-tr:
Starý Džou Blek z Davsonu
seděl jednou v salonu
na barové židli,
seděl tam už pět neděl,
proč by taky neseděl,
pidli, pidli, pidli,
smutně hleděl na whisku,
nikdo nebyl nablízku,
ukrutně se nudil,
vypil třista panáků,
týden ležel na znaku
a potom se vzbudil.
Vezmi si mne a celý budu tvůj.
Oba zbylí:
Ach fuj, ach fuj, ach fuj
Boložka:
Ach, poslední šance má je prohrána,
ten by mi pidlikal jen do rána,
šerifskou hvězdou dral by moji kůži,
za pasem kolťák měl by a v trenýrkách růži,
je sice lepší než nejlepší disco,
visí mu ale tak proklatě nízko,
on lítal by mi prérií za svými buvoly
a já chci vysoko nad hory, nad doly,
poslední šance má je prohrána,
kohopak já si vezmu, propána.
(Vtom se přikutálí zbytky vepřové konzervy, respektive víčko a etiketa a umírajícím hlasem takto promlouvají)
Konzerva:
Já stará konzerva lančmítu,
přesněji řečeno, já bývalá stará konzerva lančmítu,
poslouchám tvé úpění zde v úkrytu
a musím ti poraditi jemně,
neboť tak hezky zachovala ses ke mně:
Ví to už každé malé děcko,
že nežli nic, to radši ber si všecko.
Jediný správný života směr,
všecky tři ber,
ber, ber, ber
na pomluvy kašli,
ten umí to a ten zas ono
a všichni dohromady udělají moc.
Jdu doumřít a hodit si mašli.
Dobrou noc.
(Konzerva jde definitivně doumřít).
Boložka:
Sláva hurá to je nápad
grupáč bude klapat.
Všichni:
Sláva hurá výletu
už je svatba, už je tu.
(svatba je tu a svatební hosté pronášejí přípitky)
Matka:
Z každičkého neštěstí
vedou cesty ke štěstí,
zahoď svoji zlost.
Utopencům patří budocucnost.
Otec:
Na každého utopence podle statistik
připadají čtyři šťastní,
jeden politik
a jeden pohlavní styk.
Vodník:
Hovno, řekl hastrman
a usnul. Byl to tatrman.
Konzerva:
Mrtví prd ví.
Král:
Perikoloso spordžersi.
Úsekář:
Čarvášová, vyber si.
(Princové si podávají ruce a na čtverečkovaném papíře tvoří manželský harmonogram).
Boložka:
Já su tak šťastné.
(Náhle se ve dveřích objevuje babička – větvička).
Babička – větvička:
A pak přišel Japonec
a zazvonil na zvonec,
ve zdi byla průrva,
zvonec se mu urval,
já tam byla taky,
kolem jely vlaky,
všichni pili, hodovali,
za břicha se popadali
a když pod stůl popadali,
za ruce se všichni vzali,
tančili a zpívali,
hovadiny dělali
a ti čtyři na mou věru
spokojeni v každém směru
pokud žijí, žijí furt.
Lesn tenis, Konrád Kurt.
Autobus.
Bim bam šlus.
(Kvapně padá opona).